Do dvacáté řady svého sektoru B7, kam si každý rok kupuje novou permanentní vstupenku, musí zdolat na dvě desítky schodů. Každý z nich dobře zná. Zavěšený do paže svého kamaráda a se slepeckou holí v ruce si musí dávat pozor na každý svůj krok.
Vážná nemoc tohohle chlapíka připravila v nejlepších letech o zrak prakticky ze dne na den, lásku k fotbalu mu ale vzít nedokázala. Když hraje Baník, jeho smutné a nemocné oči se na chvíli zase rozzáří.
Rád si s vámi vypráví o tom, jak kdysi s klubem svého srdce jezdil na výjezdy. Živě vzpomíná na zápasy i góly, které viděl. A vůbec nejraději má časy, kdy Baník hrával předkola evropských pohárů a on byl u toho přímo také na stadionech soupeřů.
Vlastně má svým způsobem i kus štěstí: Na rozdíl od mé generace čerstvých třicátníků si na tyhle úspěšné časy živě pamatuje, protože je mohl sám přímo s klubem taky prožít.
„Teď jsem nevidomý, už nevidím vůbec nic, ale na fotbal budu chodit dál. Ta atmosféra, ta hymna baníkovská…,“ hledá slova fanoušek David Procházka s obrovským zápalem v srdci. A taky na startu této sezony vyráží na stadion. Domácí zápasy si ani přes svůj vážný hendikep prakticky nikdy ujít nenechá, ty venkovní zase poslouchá doma u televize.
David je jedním z těch chacharů, kteří na tribuně nechávají vše. Je dvanáctým hráčem našeho týmu. Svým hlubokým hlasem zpívá všechny chorály, spílá sudím při sporných verdiktech, po gólech točí svou šálou nad hlavou a samozřejmě také lamentuje, když se týmu nedaří.
Pamatuje si přesně ligovou tabulku, včetně skóre týmu a jeho pronásledovatelů, takže za každého stavu v zápase bezpečně ví, jestli se Baníček na jeho konci posune výš, nebo propadne za své pronásledovatele.
Od svých kamarádů a fanoušků kolem sebe si o přestávce nechává číst rozhovory z programů, které sbírá, a během samotného utkání zase popisovat, co se zrovna děje na trávníku před ním. I když to už po letech života v černé tmě prý často dokáže vycítit stejně jako my. Pozná, když Baník hraje hezky, a moc dobře ví, když to stojí za starou belu.
„Ještěže jsem to dneska neviděl,“ říkal David na tribuně s nadhledem, když jsme na fotbale seděli vedle sebe naposledy. Všichni se zasmáli. Baník prohrál s Olomoucí 0:3. „Buď rád,“ odpovídali mu jeho kamarádi. Těšili se na novou sezonu a spolu s ní měli i nové naděje. A hned v prvním kole je přepadl pocit, že Baník ani letos o moc lepší než loni nebude. Stejně příště přijdou zas.
Příběh Davida Procházky a spousty dalších podobných šílenců, kteří si bez Baníku nedovedou svůj život představit, zachycuje i dokumentární film Nejlepší u nás!!! Ten u příležitosti stoletého výročí klubu odtajnil nejen to, co se děje v kabině fotbalového týmu během vypjatých okamžiků velkých ligových šlágrů, diváky nechal nahlédnout také do duše ostravských fanoušků, kteří jsou za svou oddanost obdivováni, často i právem nenáviděni.
Jsou zkrátka sví. A je jich tolik, že svým velkým srdcem nadále vytvářejí z Baníku fenomén, jakým by tento klub v Česku už dávno neměl být, pokud bychom se řídili sportovní stránkou věci.
Byli jsme za Kloppem v Liverpoolu, za Trpišovským v Edenu a za Zemanem ve Foggii. K tomu jsme od znalců historie a Baníku dali do kupy sadu textů ke sto letům tohoto spícího obra. Naše číslo 22 (3/2022) je v top formě.
Ať už je to mladá učitelka angličtiny na místní základní škole, která na Baník vodí své žáky. Podnikatel z Prahy, kterého kdysi slavný celek omámil tak, že mu modrá krev v žilách proudí i dnes. Farář, který na farnosti kousek za Ostravou pořádá za Baník pravidelné mše, někdejší lídr kotle, který před lety na konci vyhroceného zápasu přímo na stadionu zkolaboval a dnes se vší vážností tvrdí, že za Baník už jednou svůj život položil, a když bude třeba, udělá to klidně znovu.
A samozřejmě nevidomý David. Každý z nich je tak jiný, přesto všechny jedno spojuje – láska k Baníku. Nepřetrhnutelné modrobílé pouto, jakýsi těžko uchopitelný vztah, který je pro sportovní nadšence z rázovitého regionu severní Moravy a Slezska tak typický.
Ať už jste přímo z Ostravy, z Třince, Karviné Frýdku nebo Místku či z Valašského Meziříčí, hrdý ostravský klub váš život pravidelně protíná. A to i v dobách, kdy zklamání bylo mnohem víc než radosti.
Jaké to je z pohledu fanouška Baníku sledovat vzestup kdysi provinčního klubu z Plzně? A naproti tomu slavit postup z druhé ligy jako titul? Jak vznikl legendární pokřik „Baník pičo! Baník pičo! F-C-B!“? A jak si fanoušci udržují naději, že jednou zase i doslovně bude platit další z jejich pokřiků o tom, že Baník je nejlepší u nás? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v čísle 22 (3/2022) tištěného Football Clubu.
A v něm najdete celý blok textů k baníkovskému výročí:
V pátek U Dubu
Je to tady tvrdé, ale upřímné
Nejlepší u nás!!!
Moje baníkovská jedenáctka
Baník je krev a chrám
Chacharem v USA
Vydejte se s námi na reportáž do Hamburku. Volksparkstadion, kde bude česká fotbalová reprezentace hrát dva zápasy na Euru, býval domovem Kevina Keegana a viděl i historickou porážku s NDR.
Mohla z toho být vyrovnávací branka v úplném závěru zápasu, místo toho si zkušený chorvatský útočník Ante Budimir uřízl ostudu.
Hvězda Liverpoolu Mohamed Salah jednou dostal otázku, co by poradil sám sobě, kdyby mu bylo znovu dvacet let: „Věnuj se intenzivně mentální přípravě.“ V rozhovoru pro Canal+ Sport tohle téma ještě rozvedl a nechal nahlédnout do své duše a mysli.
