Blázen s posvěcením od boha. Caniggia si dodnes myslí, že mu vzali titul mistra světa

Je to příběh o přicházení a odcházení jako vystřižený z červené knihovny. Když se v Argentině mluví o fotbalové reprezentaci, automaticky vám v duchu naskočí obraz jejího největšího romantického hrdiny Diega Armanda Maradony nebo její první lásky Maria Alberta Kempese. Po triumfu Argentinců na konci roku 2022 v Kataru pak trojlístek argentinských ikon zkompletoval Lionel Messi. Hned za nimi se ale vynořují záblesky blonďaté hřívy Claudia Caniggii, se kterým prožil argentinský národní tým intenzivní románek.

Claudio Paul Caniggia byl útočník, jakého už Jižní Amerika nikdy víc neviděla. Pyšnil se souborem vlastností, které se dnes jen obtížně hledají u jednoho jediného fotbalisty. V Caniggiovi byl namíchán dokonalý koktejl dominance na hřišti, techniky, jedinečného zakončení, taktického myšlení a zároveň neskutečné rychlosti. Té především. Sice se s Argentinou nestal mistrem světa, ale spolu s Maradonou vytvořil jednu z nejpamátnějších útočných dvojic na světě, fotbalový pár snů, který si na klubové úrovni mohli vychutnávat jedině fanoušci Boky Juniors v letech 1995 až 1997.

Dnes se na jeho kvality vzpomíná víc než na neřesti, k nimž ho na jeho cestě sváděla sláva, ačkoli kdyby těmto svodům nepodlehl, mohl možná dojít ještě dál a my se mohli těšit z ještě zářivějších úspěchů. Tohle je příběh o šikovném, lehkonohém útočníkovi, o veledůležitých gólech, které pro svoje týmy vybojoval jako lev, o vztazích s trenéry, ale i o kontroverzích, drogách a dopingu.

Příběh jeho vztahu s argentinským národním výběrem se začal psát mnohem dřív, než v jeho dresu Caniggia poprvé nastoupil. Argentinská reprezentace, tehdy vedená Carlosem Salvadorem Bilardem, se během přípravy na mistrovství světa 1986 pořádaného v Mexiku cvičně utkala s třetím týmem klubu River Plate. Právě tam trenéra, který o pár měsíců později na mexickém Estadio Azteca dovedl svoje muže k titulu mistrů světa, poprvé oslnil brilantní hrou mladý fotbalista na pravém křídle. Pocházel z Hendersonu, městečka vzdáleného asi 400 kilometrů od Buenos Aires, které se od hlavního města lišilo tak, že to snad víc ani nešlo.

V prvních měsících ho ruch velkoměsta, jeho zrychlený život, neustálý hluk a davy lidí v taxících, autobusech a vlacích, děsil a šokoval tak, že skoro zvažoval, že vzdá další působení v záložním týmu River Plate. Jeho teta a strýc, u kterých po přesunu do argentinské metropole bydlel, a Jorge Dominichi, jeden z jeho tehdejších trenérů, mu to však rozmluvili. Přesvědčili ho, aby to vydržel, protože od prvních testů v klubu viděli, jaký má potenciál. Původně chtěl nastupovat ve středu pole, ale právě Dominichi mu navrhl, ať to zkusí v útoku, na pravém křídle.

A právě během přípravných zápasů proti argentinské reprezentaci se začal odvíjet jeho fotbalový osud. Reprezentační kouč Bilardo rozdával instrukce nejen svým svěřencům, ale překvapivě i mladému Caniggiovi. Později musel dokonce trenéra dorostenců Fernanda Areána požádat, aby toho „hejska“ z křídla stáhl a vystřídal, protože přiváděl Oscara Garrého, levého krajního beka, který měl za pár dní nastoupit v utkání na světovém šampionátu, do tak trapných situací, že mu tím srážel sebevědomí.