Sympatický boháč. Newcastle září díky chytrým nákupům i skvělému trenérovi

Devatenáctého března 2003. Tehdy naposledy si fotbalisté Newcastle United zahráli v Lize mistrů. A mnoho fanoušků si ještě donedávna myslelo, že znělku slavné soutěže už v St. James Parku nikdy neuslyší. V nadcházejících letech měl totiž klub proslulý černobílými barvami zcela jiné starosti. Postupný ústup ze slávy, dva ostudné sestupy do Championship, neustálé boje o záchranu.

Fanatičtí příznivci, kteří tu jsou jedni z nejoddanějších v celé Anglii, mohli jen vzpomínat na éru sira Bobbyho Robsona nebo Kevina Keegana. Klub pod vedením majitele Mikea Ashleyho chátral. Nenabízel radost, jen zmar a stagnaci.

„Upřímně, který top hráč by teď chtěl jít do Newcastlu,“ rýpnul si v roce 2015 někdejší hráč a současný televizní expert Gary Neville. Nenarážel tím jen na bídnou sportovní formu, ale také na čím dál více se rozevírající nůžky fotbalové geografie. Dle slov bývalého obránce byl severovýchod země z ligové mapy postupně vytlačován a čekala ho neodvratitelná cesta do irelevance.

Drsné, leč zčásti pravdivé. Sám majoritní vlastník Ashley, mezi fanoušky extrémně neoblíbený, se klubu snažil zbavit víc než deset let. Vypadalo to ovšem jako nesplnitelná mise. I finanční analytici upozorňovali, že Newcastle je zkrátka „příliš na severu“.