Ta zpráva šokovala svět. Ačkoliv londýnští Blues neprožívají ideální start do sezony, vyhazov kouče Thomase Tuchela neočekávali ani ti nejodvážnější prognostici. Většina novinářů i glosátorů z řad bývalých hráčů se shodla na tom, že jde o krok unáhlený a vzhledem ke značnému posilování Chelsea na přestupovém trhu nesmyslný. Přivedete trenérovi šest nových borců a pak ho vyhodíte.
Konsenzus, jen v opačném smyslu, ale panoval i ohledně jména předpokládaného nástupce. Když už museli Tuchela vyhodit, Graham Potter je nejlepší volba, znělo v podcastech i článcích britských novin. Pokud už se objevovaly rozpaky, přicházely paradoxně z druhé strany – měl by si Potter, spokojeně panující v Brightonu, kazit kariéru spojením s neklidnou a chaotickou Chelsea?
Sedmačtyřicetiletý Angličan se těší tak příznivé publicitě, že by si člověk neznalý věci na první pohled pomyslel, že jde o úspěchy ověnčeného trenéra, který si získanými trofejemi může doma podkládat skříně. Realita je ovšem jiná – Potter vyhrál ve Švédsku třetí a čtvrtou ligu plus místní národní pohár.
Ve druhé nejvyšší švédské soutěži pak skončil druhý a mezi elitou zapsal jeho Ostersund nejlépe páté místo. V Premier League se může pyšnit patnáctým, šestnáctým a devátým místem. Vážně je tohle kouč, o kterém se má mluvit v souvislosti s Chelsea nebo Manchesterem United?
Ano. A následující řádky vám prozradí proč.
Asi vás to praštilo do očí. Kde se anglický kouč, který většinu aktivní kariéry odkopal v Birminghamu či West Bromwichi, najednou vezme na severu Evropy? Vše mělo svůj vývoj.
Hráčský životopis Grahama Pottera zrovna neoslní, kariéru skončil v pouhých třiceti v klubu Macclesfield Town, který kopal čtvrtou ligu. Budoucí trenér ale v té době už dávno nežil jen fotbalem. Souběžně studoval na vysoké škole, takže se od prosince roku 2005 mohl chlubit titulem ze společenských věd.
„Občas jsem si bral do autobusu na zápas s sebou knížku. Ptali se mě, co čtu. Bylo to něco o americké politice nebo socioekonomické situaci v jihovýchodní Asii,“ usmíval se Potter, když vzpomínal na složité kombinování studia s profesionálním sportem.
„Vždycky jsem se zajímal o svět kolem sebe, bavila mě politika, Evropská unie. Když jsem studoval EU, říkal jsem si, jak je to komplexní a složité, byl jsem rád, že o něčem takovém nemusím rozhodovat. A o pár let později jsem měl rozhodnout, jestli něčeho takového budeme součástí,“ vzpomínal rodák ze Solihullu na brexitové referendum.
Po studiích začal pracovat jako manažer fotbalového rozvoje na univerzitě v Hullu. Díky školním kontaktům v západní Africe se v roce 2007 stal technickým ředitelem ženského národního týmu Ghany na mistrovství světa v Číně.
Pak pokračoval ve studiu na univerzitě v Leedsu a souběžně se věnoval práci s vysokoškolskými týmy. V rámci studia se podíval do Bavorska, zažil přednášky o leadershipu a vedení organizace třeba od představitelů britské armády. Stále se vzdělával a ač rodák z kolébky fotbalu, nebál se při poznávání nových věcí vystrčit nos i za hranice Albionu.
I proto mohl v prosinci 2010 odjet do Švédska a stát se trenérem klubu Ostersunds FK. K angažmá na severu Evropy mu ale přesto pomohly známosti z Anglie.
Až bude hrát v Premier League Chelsea s Newcastlem a Potter se bude s jedním členem soupeřova realizačního týmu zdravit srdečněji než s ostatními, nedivte se. Půjde o Graema Jonese, se kterým nového kouče Blues pojí už dvě dekády silné přátelství.
Potkali se v roce 2003 v týmu Boston United, kam Graham Potter coby průměrný levý bek dorazil na svou další štaci v rámci ostrovních nižších soutěží. Současný asistent Eddieho Howea v klubu čtvrté anglické ligy platil za vyhlášeného kanonýra, jeho kariéra se ale chýlila ke konci. Ačkoliv byl jeho nový spoluhráč o pět let mladší a fotbalově toho mužstvu příliš nenabídl, okamžitě si padli do noty.
„Hned jsem na něm viděl, že je jiný. Zaujala mě jeho osobnost, smysl pro humor, inteligence. Bylo mezi námi zvláštní pouto,“ vzpomínal Jones později pro Guardian. Trenérská kariéra pak někdejšího fotbalistu zavedla na nejrůznější místa, byl asistentem Roberta Martineze ve Swansea i u belgické reprezentace, v současnosti se podílí na vzestupu ambiciózního Newcastlu.
Před šestnácti lety ho ale pracovní cesty zavedly na sever Evropy. Ctižádostivý majitel Ostersundu Daniel Kindberg zatoužil po troše ostrovní filozofie, takže hodil v Anglii laso třem mládežnickým koučům, aby fotbalově rozvíjeli jeho svěřence v nižších kategoriích. Jedním z nich byl právě Jones.
S Kindbergem se spřátelili a klubový vlastník ho začal vnímat jako jednoho ze svých nejbližších rádců, pokud jde o sportovní záležitosti. Nebylo náhodou, že pozici nového trenéra v závěru roku 2010 konzultoval právě s ním.
„V té sezoně sestoupili, měli hrát čtvrtou ligu. Daniel se mě zeptal, co má dělat,“ vyprávěl Jones. „Řekl jsem mu, že ten nejlepší člověk, kterého může najmout, je Graham Potter.“
Majitel svého přítele poslechl a v té době čerstvě dostudovaný mladý kouč dostal své první opravdové angažmá. Chlapík, který celý život kopal na ostrovech a byl poslední roky zvyklý na akademické prostředí staré dobré Anglie, měl najednou vrátit zašlou slávu týmu ve švédské oblasti, kde nad fotbalem výrazně vítězí lyžování.
„Když jsem nastoupil, mému nejstaršímu synovi Charliemu bylo jedenáct měsíců,“ vyprávěl Potter. „Měl na sobě normální anglické oblečení, ale v Ostersundu bylo dvacet stupňů pod nulou. Nechtěli nás skoro pustit z letadla, protože se báli, aby nezmrzl.“
Na Angličana v mrazivé Skandinávii nečekal jednoduchý úkol. V rozhovoru pro Athletic pak už během trénování v Anglii vzpomínal, že jeho nový tým vlastně nikdo neměl rád. Nikdo mu nefandil, lidé byli po pádu do čtvrté ligy znechucení, tým byl plný hráčů s krátkodobými kontrakty, kteří ke klubu necítili žádnou vazbu.
Nešlo o jediný problém, který Potter musel řešit. Ač to zní přízemně, popasovat se musel i s pověstnou švédskou zimou. „Neexistovalo, abychom šli v únoru trénovat ven na hřiště, bylo prostě moc chladno. Jenže vnitřní prostory byly zase příšerně stísněné a všichni jsme se tam nevešli.“
Anglický kouč si ale na výbornou sedl s majitelem, se kterým sdíleli podobný pohled na fotbal. A brzy se začaly dostavovat výsledky. Hned v první sezoně se s týmem vrátil zpátky do třetí ligy, následoval druhý postup v řadě a Ostersund byl ve druhé lize. Tam se Potterův rychlík na chvíli zastavil. Šéf klubu ale svému manažerovi věřil a ve třetí druholigové sezoně se týmu konečně podařilo postoupit mezi smetánku.
Koučův recept na úspěch? Trpělivost, dlouhodobá práce a postupný progres hráčů i jeho samotného. „Neustále se zlepšoval, každý den se naučil něco nového. Vůbec mě nepřekvapuje, kam to dotáhl,“ chválil Pottera Brian Wake, který v klubu pracoval jako šéf skautinku.
„Má skvělý osobní přístup. Pokud s vámi není spokojený, řekne vám to. Zároveň vám ale vše důkladně vysvětlí, takže pokud vás vyndá ze sestavy, víte, proč to dělá. S lidmi to vážně umí. Dokáže komunikovat s hráči z celého světa, z různých prostředí i kultur,“ obdivuje svého bývalého kolegu Wake.
„Měli jsme v týmu kluky z různých zemí – z Koreje, z Ghany, Nigérie. On z nich udělal sjednocený tým.“
Před rokem přicházel jako král, teď chce zmizet. Jenže ke smůle jeho i Rudých ďáblů se zdá, že Ronaldovy dny jsou už definitivně pryč a nikdo ho nechce. Kdyby si přitom legendární fotbalista dokázal přiznat, že už není nejlepší na světě, mohl by stále hrát důležitou roli i v týmech, do kterých by se mu chtělo.
Ačkoliv s Ostersundem dělal zázraky, v rodné zemi Potter stále zůstával pod radarem. Úspěchy ve vzdálené zemi proslavené spíše zimními sporty se holt na titulní stránky v britských listech nedostanou. To se změnilo v roce 2018. Potter o rok dříve, v první sezoně mezi elitou, dokráčel s týmem k solidnímu pátému místu, především ale vyhrál švédský pohár, který klubu zajistil účast v evropských pohárech.
Začínali brzy, ve druhém předkole. Ale anglický kouzelník zase čaroval. V tříkolové cestě do Evropské ligy smetl Fenerbahce nebo řecký PAOK. V základní skupině s Bilbaem nebo berlínskou Herthou pak Ostersund uhrál fantastických jedenáct bodů a Grahama Pottera čekal návrat na rodnou hroudu – soupeřem Švédů v jarní vyřazovací fázi byl totiž Arsenal.
Venku přišla očekávaná prohra, doma se však Potterovi podařilo londýnského giganta porazit. Šokující postup se nekonal, v Británii už ale věděli, že se jeden z místních trenérů na zkušené na severu vypracoval v elitního kouče. Ostatně i tehdejší manažer Gunners Arsene Wenger jasně uvedl, že tenhle dvojzápas žádná formalita nebyla.
Dalo by se čekat, že Potter ve Švédsku zůstane. Po zisku domácího poháru a skvělém úspěchu v Evropě se další cíle nabízely – snažit se o mistrovský titul a zabojovat třeba i o senzační účast v Lize mistrů. Oblíbený kouč se ale rozhodl jinak a zvolil těžší cestu, tak jako už poněkolikáté.
Vrátil se do britského fotbalu coby nový trenér Swansea. Velšský klub zrovna sestoupil po mnoha letech z Premier League, měl finanční problémy, spoustu drahých hráčů pod smlouvou a čekala ho změna majitele. Potter tým omladil, začal s ním hrát zajímavý fotbal a ve finále jen těsně nepostoupil do play off o třetí postupové místo. A fanouškům ukázal, že i pád o patro níž nemusí být katastrofa.
„Je to zajímavé. Pořád slyšíte experty a novináře mluvit o tom, že fanoušci za každou cenu chtějí hrát Premier League. Ve skutečnosti měli fanoušci Swansea už Premier League plné zuby,“ šokoval Potter v jednom z rozhovorů.
„Už je nebavilo přicházet na zápas s tím, že tým ani nepomýšlí na to, že by vyhrál. A pokud, tak jen zaparkováním autobusu. Všechno, co na klubu měli rádi, bylo pryč. Říkali mi, že chtějí hrát fotbal, jaký hráli dřív. S hráči, co chtějí vyhrát.“
Ofenzivní fotbal s mladíky - 22 gólů Oliho McBurnieho a skvělé výkony Daniela Jamese. Nebylo tedy překvapením, když oba klub po sezoně výhodně prodal do Manchesteru United, respektive Sheffieldu United. V kase bylo díky tomu přes třicet milionů liber a finanční kondice klubu byla o poznání lepší.
Potter znovu ukázal, že umí hrát atraktivní fotbal s perspektivními hráči, které dovede instantně zlepšovat. A jelikož je anglický Championship zraku britské veřejnosti o poznání blíž než švédská liga, na další kariérní štaci už talentovaný trenér dlouho čekat nemusel. V květnu 2019 zavolal Brighton a na Grahama Pottera čekala Premier League.
Následující etapu už netřeba popisovat do detailu, protože působení šikovného kouče na lavičce Racků (jak se Brightonu přezdívá) má většina lidí v živé paměti. Je zde ale zajímavý kontrast mezi dosaženými výsledky a aurou, která se okolo Pottera objevila. Pokud by si fanoušek nesledující Premier League jen četl dosažená umístění, asi by z Brightonu na záda nepadl. Patnácté a šestnácté místo, v poslední sezoně deváté.
Na první pohled solidní práce, ale vážně jsou dvě umístění ve spodní čtvrtině tabulky a jedna sezona v top 10 důvodem považovat kouče Seagulls za budoucí trenérskou ikonu? Není to jen jedna velká nafouklá bublina?
Před rokem se Barcelona zbavila legendy, teď na Plzeň vyběhne i s Robertem Lewandowskim. Vysvětlíme vám, proč už bezhlavě neškrtá v rozpočtu a že její aktuální počínání není bez risku.
Zde je ale potřeba dívat se na celou situaci v kontextu. Stejně jako ve Švédsku nebo ve Swansea, ani tady Potter nepřinesl zázraky a úspěchy na počkání. Do klubu permanentně ohroženého sestupem dodal klid, stabilitu, a především postupný progres. Brighton pod Potterem fungoval jako skvěle šlapající stroj, kde všichni vědí, co mají dělat a jdou za stejným cílem.
Zatímco v mnoha klubech pozorujeme na veřejnost pronikající neshody mezi trenérem a majitelem, případně mezi trenérem a sportovním ředitelem, kde chce každý zúčastněný dělat fotbal trochu jinak, Brighton fungoval v obdivuhodné symbióze. Od vlastníka, sázkaře a hráče pokeru Tonyho Blooma, který se nikdy nebál nekonvenčních řešení. Přes sportovního ředitele Dana Ashwortha, kterého si po třech letech skvělé práce v Brightonu vyhlédl bohatý Newcastle. A samozřejmě po Pottera, který tomu všemu dal tvář a výslednou podobu.
Za tři roky dokázal vytvořit tým, který porazil Manchester United, Manchester City, Liverpool nebo třikrát Arsenal. Tým, který mnozí experti považují za nejzábavnější tým Premier League mimo velkou šestku. Zaujal taktickým chameleonstvím, nečekanými změnami rozestavení a schopností postavit hráče na posty, na kterých byste je nečekali.
Letos na jaře z toho bylo deváté místo, s vědomím toho, že nebýt smůly v koncovce, mohlo být ještě veseleji. Ostatně ne náhodou se stal Brighton synonymem týmu vedoucí všechny „expected“ statistiky, prozrazující, že mužstvo dosahuje výrazně horších výsledků, než na které by mělo podle předvedené hry a počtu vytvořených šancí mít.
K tomu se přidal odchod stoperů Bena Whitea a Dana Burna, lapálie s covidem, zranění. Přesto z toho bylo historicky nejlepší umístění klubu. „Pořád se mě ptáte, jak je to možné, čím to je. Chcete od trenéra nějakou chytrou odpověď. Někdy je to ale prostě jen fotbal, nejde to vysvětlit,“ usmíval se Potter při dotazech na mimořádnou sezonu Seagulls.
„Loni jsme skončili šestnáctí a měli 41 bodů, přitom jsme byli daleko lepší, než abychom dopadli takto,“ krčil rameny a připomněl, že dobrá práce se v klubu odvádí dlouhodobě. To ukazuje i v probíhající sezoně. I přes prodeje levého beka Marca Cucurelly a defenzivního záložníka Yvese Bissoumy se klubu daří a v šesti kolech získal třináct bodů.
Z hráčů jako je Leandro Trossard či Pascal Gross vymáčkl maximum, skvěle využívá Alexise MacAllistera a třeba Moises Caicedo bude jistě dalším z hráčů, za které brzy Racci vyinkasují více než padesát milionů liber.
„Bylo mi už třicet, měl hodně odkopáno. Díky němu jsem se ale stále o fotbale dozvídal něco nového. Užíval jsem si každý rozhovor, který jsme spolu absolvovali. Mohli jsme hrát proti komukoliv, on měl vždycky plán,“ chválil Pottera bývalý záložník Brightonu Dale Stephens.
Taktický chameleon a skvělý řečník, kterého můžete poslouchat hodiny. Ale také cholerik, který se umí vytočit do nepříčetna a téměř z každého působiště odchází ve zlém. Servítky si nebere ani teď, kdy tlačí na vedení Chelsea. Může i tak být pro Blues stejnou legendou, jako je Jürgen Klopp pro Liverpool?
Kamkoliv se kdysi nepříliš úspěšný obránce coby trenér vydal, tam slavil úspěchy. Jeho kariéra je už dvanáct let na vzestupu a ne nadarmo se o něm před rokem a půl mluvilo jako o možném manažerovi Tottenhamu. Po odvolání Oleho Gunnara Solskjaera ho zase vážně zvažovali v United, nakonec ale dali přednost Eriku ten Hagovi.
Za Potterovu zásadní nevýhodu označili jeho nulovou zkušenost se zápasy v Lize mistrů. V nejlepší evropské soutěži ještě anglický stratég nikdy netrénoval, naopak nizozemský kouč došel s Ajaxem až do semifinále a loni vyhrál svou skupinu bez ztráty kytičky. Takovými úspěchy se v Champions League Brit logicky chlubit nemůže.
I proto teď jeho nástup do Chelsea provázejí otazníky. Má chlapík, co ještě nikdy netrénoval velkoklub, na ten úplně nejvyšší level? Dokáže manažer, který všech úspěchů dosáhl koncepční prací, jelikož s ním měli nadřízení trpělivost, uspět v klubu, kde se trenéři vyhazují jako na běžícím páse? A především – budou hráči, kterým se nepozdával úspěšný taktik Thomas Tuchel či klubová legenda Frank Lampard, akceptovat lodivoda z provinčního týmu, který v životě netrénoval superhvězdu?
Odpovědi přinesou už následující týdny a měsíce. Jisté ale je, že Chelsea vsadila na jednoho z nejperspektivnějších trenérů současnosti a je do velké míry i na jejím vedení, zda bude Potter v západním Londýně čarovat, nebo odejde jako zpráskaný pes. Ostatně jak říká sám jmenovaný:
„Jsem ambiciózní, chci uspět. Ale potřebuji pomoct. Musím mít okolo sebe dobré lidi – realizační tým, klubového ředitele, zkušené hráče, kteří jsou nápomocní, strukturu. Nejsem kouzelník. Abyste měl jako trenér šanci uspět, musí klub fungovat jako celek.“
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V čísle (3/2022) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Marcel Gecov byl vždy známý svou hyperaktivitou. Aplaus na stadionech ale vyměnil za byznys. A je to jízda, díky které nelituje, že už v 28 letech skončil s profesionálním fotbalem. Proč se vzdal pěkné a pravidelné výplaty v Polsku?
Zatímco Bělorusko v poklidu rozehrálo kvalifikaci na Euro 2024, Rusko se snaží vrátit do mezinárodního fotbalu asijskou cestou. To vše navzdory pokračující válce na Ukrajině.
Přišlo jako blesk z čistého nebe. Odvolání Juliana Nagelsmanna překvapilo celou fotbalovou Evropu. A ani s odstupem několika dnů pořád nedává smysl.
