Nejsilnější dívka na světě. Utekla z Afghánistánu a teď chce do Serie A

15. srpen 2022
Sdílejte:
Fatima Haidari v Itálii pokračuje v tom, co jí Tálibán loni zakázal – studuje a hraje fotbal. Oplakala útěk od rodiny a ve Florencii, v klubu Centro Storico Lebowski vlastněném fanoušky, se uvedla gólem, který rozhodl o postupu výš.
Fatima Haidari se spoluhráčkami z klubu Centro Storico Lebowski.Foto: Sara Esposito

Na první pohled to vypadá jako dokonalá filmová zápletka. Mladá afghánská fotbalistka musí opustit svůj domov a v nové zemi takřka okamžitě pomůže rozhodujícím gólem týmu, který se jí ujal, k výhře v lize. Italský dramaturg a nositel Nobelovy ceny z roku 1934 Luigi Pirandello řekl, že realita dalece převyšuje představivost, protože se na rozdíl od fantazie nestará o to, aby byla uvěřitelná. Je totiž pravdivá. A příběh dvacetileté Fatimy Haidari to potvrzuje.

V srpnu 2021, poté co Tálibán ovládl klíčová města a provincie včetně Kábulu, se rozhodla uprchnout. Do té doby Fatima žila normální život, začala studovat politiku a veřejnou správu na univerzitě a hrála fotbal za svůj domovský Herát, třetí největší město v zemi. Byla na dobré cestě, vyhrála několik individuálních cen a také celonárodní šampionát s fotbalovým klubem Bastan.

S pomocí italského novináře Stefana Libertiniho a neziskové organizace Cospe z Florencie se Fatima dokázala společně se dvěma spoluhráčkami a trenérem dostat na palubu letadla do Itálie. V momentě, kdy dorazila do Toskánska jako uprchlice, začala hrát svůj dosud nejtěžší zápas – začleňování se do nového života v zemi s velmi rozdílnou kulturou a zvyky, a to bez vlastní rodiny.

Pomohl jí fotbal a klub Centro Storico Lebowski, kterému jsme věnovali text v aktuálním tištěném Football Clubu. Klub z Florencie vlastní a provozují jeho fanoušci s vizí jiného, udržitelného fotbalu založeného na rovnosti a začlenění.

Lebowski má také ženský tým, který přivítal Fatimu okamžitě poté, co dostala všechny požadované dokumenty a mohla hrát ve čtvrté lize Eccellenza. Letos v dubnu při výhře 5:0 v San Miniatu dala svůj první gól v novém klubu. To nejlepší se ale teprve mělo stát.

Lebowski hrál na začátku května zásadní domácí zápas proti Livornu, v tabulce byl druhý a měl jen o dva body méně než soupeř. Zdálo se, že zápas skončí bezbrankovou remízou, když se trenér Andrea Serrau rozhodl pro střídání. Fatima vstala z lavičky, aby nahradila jinou útočnici – měla na sobě dres s číslem 16 a černý hidžáb, který jí zakrýval vlasy. A ano, nemusíte zase tak moc namáhat mozek, abyste vytušili, jak to dopadlo.

Právě začínalo nastavení, když hráčka Livorna minula míč. Fatima byla na správném místě a běžela vstříc brance. Další obránkyně se snažila balon získat zpět, ale Fatima zvládla vystřelit a míč skončil v síti. Byl to postupový gól. Všechny hráčky i zaměstnanci klubu Lebowski spěchali, aby objali tuhle drobnou útočnici. Když se Fatima vymanila z hory těl, spěchala před někoho, kdo zápas nahrával na telefon. Ta scéna mi připomněla ikonickou oslavu gólu Marca Tardelliho ve finále mistrovství světa v roce 1982, když se rozběhl po trávníku stadionu Santiaga Bernabéua se sevřenými pěstmi. Rozdíl byl v tom, že Tardelli křičel, zatímco Fatima ukázala nádherný úsměv.

Postupový gól

Byl to ten samý úsměv, který jsem viděl, když jsem ji potkal na začátku června ve čtvrti Statuto ve Florencii. Je roztomilé poslouchat její mix angličtiny a italštiny. Sonila Tafili, žena, se kterou jsem rozhovor domlouval, mě přivítala velmi zdvořile. Na rozdíl od toho, jak to většinou dělají tiskoví mluvčí fotbalových klubů, mě nechala s Fatimou samotného, ačkoliv jsem si nikdy nepomyslel, že by jakkoliv překážela. Rozhovor trval téměř 45 minut a myslím, že vám umožní porozumět jejímu příběhu a pocitům. Mně připadala jako přírodní úkaz a doufám, že na vás tento dojem dovedu přenést.

Jaký byl váš život v Afghánistánu před návratem Tálibánu?

Je to skoro 20 let, kdy skončila první éra Tálibánu a začal pokrok. Mám na mysli příležitost pro ženy, aby měly práci, studovaly nebo sportovaly, a to především v posledních deseti letech. Byly jsme prvními dívkami v Herátu, které hrály fotbal.

Takže jste byly průkopnice.

Dostala jsem také pozvánku, abych hrála v afghánském národním týmu. Ráda na tu dobu vzpomínám. Bohužel se Tálibán vrátil a na ženy je přísný, například nedovoluje, aby chodily ven z domu bez muže. To jsou – a omlouvám se za to slovo – hloupé věci, nedává to žádný smysl. Nemají k ženám respekt. Nemohla jsem pořádně na fotbal, nemohla studovat, musela jsem zůstávat doma, proto jsem se rozhodla ze své rodné země utéct. Byl to ten nejhorší okamžik mého života, ale musela jsem odejít. Začátky v Itálii byly těžké, teď už je to lepší.

Kdy přesně jste dorazila?

Bylo to 26. srpna 2021. Přistála jsem v Římě a musela zůstat šest dní v karanténě, potom jsem odjela do Florencie.

Jaká byla vaše cesta? Viděli a četli jsme mnohé dramatické příběhy lidí, kteří se na letišti v Kábulu například zoufale chytali letadel.

Vzpomínky jsou bolestivé. Strávili jsme asi 36 hodin v podzemí na letišti v Kábulu. To bylo tak plné lidí, že jsme mezi nimi pomalu ani nemohli projít. Nakonec nás dle domluvy vyzvedli italští vojáci a dovedli nás na letadlo, které odlétalo v sedm ráno do Kataru. Bylo to vojenské letadlo se stovkami lidí namačkanými vevnitř, nemohli jsme se skoro hýbat. Celou dobu na palubě jsem plakala. Ne z tělesné bolesti, ale kvůli svému otci, matce a všemu, co jsem měla během 19 let života v Afghánistánu ráda a musela to opustit. Byla to ta nejhorší a zároveň nejlepší cesta mého života, protože mi umožnila přežít. Ale v Itálii žiju sama a není to jednoduché. Můj otec má problémy se srdcem, s matkou tak zůstali doma, protože by cestu nezvládl.

Jste s nimi stále v kontaktu?

Ano, volám jim každý den. Jsou v pořádku, ale necítí se moc dobře. Víte, chybí mi a já chybím jim. I když se v Afghánistánu a asijských zemích vdáváme kolem 18. roku života, pořád jako rodina žijeme společně. Udělali pro mě mnoho, nejen tím, že mě vychovali. Ve všem mě podporovali, jsem za to vděčná bohu. A nechtěla jsem, aby všechno, co pro mě udělali, bylo zmařeno. Doufám, že za mnou někdy později dorazí, i když to nebude jednoduché.

Spalte dresy a utečte. Těžký osud afghánských hráček po návratu Tálibánu

Válečný konflikt v Afghánistánu měl drtivý dopad i na ženský fotbal v zemi. Na hráčky pod vlivem vládnoucího hnutí Tálibán házeli lidé kameny, plivali na ně, taxikáři je odmítali vozit na tréninky, nefandili jim ani jejich nejbližší. Je to přece sport pro kluky…

Přečíst

Jaká byla vaše první reakce, když jste konečně přistála v Itálii?

Letěla jsem s bratrem, objali jsme se a plakali. Byli jsme šťastní, že jsme v bezpečí a že jsme útěk z Afghánistánu zvládli a přežili. Zároveň jsem hned na letišti v Římě měla velký strach o rodiče. Všimla jsem si totiž zprávy o explozi v Kábulu na místě, kde se vyskytovali. Bála jsem se o ně. Naštěstí za pár minut zavolali a řekli, že jsou v pořádku.

Pojďme mluvit o něčem příjemnějším. Kdy jste začala v Afghánistánu hrát fotbal?

To bylo asi před osmi lety, když mi bylo 12 let. Kamarádi ve škole hráli fotbal a nově ho tehdy mohly hrát i ženy a dívky. Chtěla jsem to zkusit a tak jsme s otcem zajeli na místo, kde dívky trénovaly, abychom se ujistili, že jde o bezpečné prostředí. Tehdy jsme se poprvé potkali s Najibullahem, mým trenérem. Tatínek s ním rozmlouval, nebylo pro něho jednoduché předat mě jiné osobě, ale řekl, že mu věří. Nejprve nás holek bylo málo, jen čtyři nebo pět, potom se to rozšířilo. První měsíce jsme jen trénovaly, až pak jsme hrály turnaje. Nakonec jsme se s mým týmem z Herátu v roce 2020 staly šampionkami Afghánistánu.

Jaké byly vaše fotbalové začátky v Itálii?

Asi po dvou týdnech v Itálii nás pozvali do sídla fotbalové federace v Covercianu ve Florencii, abychom se setkali s ženským národním týmem – se Sárou Gamovou, Barbarou Bonanseaovou, Martinou Rosucciovou a všemi dalšími hráčkami. Byl to ten nejlepší den mého života! Asi dva měsíce nato nás prezident Italské asociace fotbalových trenérů Renzo Ulivieri požádal, ať přijdeme do Coverciana, kde jsem měla možnost trénovat individuálně jen s trenérem. Za dva nebo tři týdny, mi řekl, že mě představí v jednom klubu, šlo o Centro Storico Lebowski v italské čtvrté lize. Trenér Andrea Serrau a ještě jeden chlapík z klubu Lebowski přišli na náš trénink a domluvili jsme se. Trénovaly jsme s nimi s mými afghánskými spoluhráčkami čtyři měsíce, aniž bychom mohly hrát zápasy, protože jsme zatím neměly vyřízené všechny dokumenty.

Jaký byl první zápas za Lebowski?

Když jsem se viděla na soupisce, byla jsem nadšená! Navíc jsem dala gól, takže to pro mě bylo opravdu skvělé. Pro útočnici, jako jsem já, je dávat góly nejvíc. Před zápasem jsem se cítila fyzicky připravená, protože jsem opravdu hodně trénovala. Vždy si věřím, tak jsem si řekla, že dám gól. Trenér mě navíc podpořil a byl šťastný, když jsem skórovala, stejně jako spoluhráčky.

Potom jste dala další gól proti Livornu, což pomohlo k postupu. Co si z toho dne pamatujete?

Připojila jsem se k týmu teprve v posledních dvou nebo třech měsících sezony, takže jsem dopomohla k úspěchu, na kterém holky už dříve pracovaly. Jsem prostě jen šťastná, že jsem mohla být součástí té radosti a že jsem udělala něco pro tým, pro holky. Ten okamžik byl sladký a hořký zároveň, protože den předtím mi umřel strýc. Kdysi jsem u něj žila, byl jako můj otec. Před zápasem jsem hodně plakala, ale pak jsem vstala a řekla si, že se nevzdám a že to udělám pro tým i pro sebe. Byl to ten nejdůležitější zápas. Takže jsem nikomu nic neřekla, šla jsem do toho s předstíraným úsměvem a opakovala jsem si, že musím zůstat silná.

Ženám vstup zakázán. Oběť „modré dívky“ mění svět

Byla velkou fanynkou, ale jako ženě jí byl vstup na stadion zakázán. Sahra Chodájáríová se proto odhodlala k extrémnímu činu – upálila se. Její protest vyvolal velký tlak na Írán a i díky ní už tamní ženy mohou na stadiony. Ve fotbale se někdy hraje i o lidská práva.

Přečíst

Odtikávaly poslední minuty a trenér Serrau vám dal možnost hrát. Co vám řekl?

Podíval se na mě a zeptal se mě, jestli jsem připravená. Odpověděla jsem jednoznačně: naprosto. Poslal mě na hřiště s tím, že jde o nejdůležitější zápas, ať udělám, co můžu a ať jdu na hřiště s úsměvem. Před zápasem jsem se modlila za svého strýce, nastoupila jsem v posledních minutách, dala jsem gól a zase plakala. Není jednoduché se v takovém okamžiku nevzdat, ale musíte zůstat silný nejen kvůli sobě, ale kvůli všem lidem, které znáte a které máte rádi. Byla jsem šťastná a doufala, že můj strýc se také cítí dobře.

Věříte, že váš strýc tam nahoře pro vás něco udělal?

Ano, každou minutu toho zápasu jsem na něho myslela, byla jsem plná emocí. Vím, že to bylo modlitbou, kterou jsem k němu vyslala a on něco udělal. Vždycky jsem si myslela, že pokud hluboko v srdci věříte, že něco dokážete, tak to zvládnete. Jsem toho důkazem, protože se mi to povedlo už mnohokrát. Ať už to bylo cokoliv, řekla jsem: „Bože, pomoz mi s tím.“ A potom jsem do toho dala maximum.

Potvrdil vám i tento moment, že to všechno mělo cenu? Že to byl správný krok odejít z Afghánistánu od rodiny?

Ze začátku to nebylo jednoduché, neměla jsem přátele, se kterými bych mohla trávit čas, jen jsem si volala s rodinou a koukala doma do zdi. Ale zvládla jsem to. Nic mě teď nemůže porazit, jsem k nezastavení. Můžu dělat, cokoliv chci. Slíbila jsem si, že dosáhnu svých snů.

Co je váš největší sen? Hrát v italské Serii A nebo na mistrovství světa s afghánským národním týmem?

Chtěla bych hrát za Afghánistán, ale není to reálné. Musíte mít povolení od Tálibánu. Jestli jsem afghánská nebo italská sportovkyně, je mi jedno, chci jen hrát fotbal. Teď je moje domovská země Itálie a chtěla bych se tady stát profesionální fotbalistkou. Hrát v Serii A a dokonce i za národní tým. Udělám pro to všechno, chci se teď soustředit na fotbal a studia na univerzitě.

Fotbal pro vás není jen hra, mám pravdu?

Není. I díky fotbalu se cítím jako ta nejsilnější dívka na celém světě, nejen v Afghánistánu. Jako příklad pro ženy a dívky. Jsem na to pyšná.

FC na papíře

Obálka od Ilony Polanski prozrazuje, že v posledním čísle řešíme ženský fotbal. Druhý tematický blok je o vlastnictví klubů. Další číslo už se blíží, vyjde v půlce září a bude to velké, těšte se! Kromě jiného v něm bude série textů ke 100 letům Baníku.

To chci!

Související články

Kdo postoupí ze skupiny? Jako první se v Kataru řeší skóre

Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.

MS Katar

Rváč i génius. Zpráva o nejlepších dnech Maradony

Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.

Diego Maradona

FIFA ničí fotbal, říkají novináři Mádl a Tůma

Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.

MS Katar
Popup se zavře za 8s