Itálie v sevření vlastních démonů. Fotbalovou velmoc děsí třetí neúčast na MS v řadě

Itálie je určitě lepší než Severní Irsko. V tom mají Italové jasno. Ale jestli dokáží zlomit prokletí baráže, tím už jsou znejistění. Řeší se hlavně to, jestli jejich reprezentanti zase nepodlehnou vlastní hlavě. Protože po šokujících neúspěších se Švédskem a Severní Makedonií v posledních dvou barážích o mistrovství světa už v Itálii nikdo nevěří, že samotný slavný dres vyhraje zápas.

Zemi se čtyřmi tituly mistrů světa tedy znovu straší možnost historického selhání. Na předchozích 22 světových šampionátech chyběla Itálie jen čtyřikrát, jenže dvě z těch neúčastí přišly právě v posledních dvou případech. Potřetí v řadě? Mamma mia!

Do aktuální baráže se navíc Italové nedostali po nějakém smolném souběhu okolností. V kvalifikační skupině skončili až druzí za Norskem, které si první místo vzalo přímo a Itálii poslalo do dalšího nervového testu po dvou debaklech – z pohledu Itálie to bylo 0:3 v Norsku a 1:4 na San Siru. To je další důvod, proč italská média před zápasem nepíšou o sebejistém favoritovi, ale o mužstvu, které sice má větší jména, větší tradici i vyšší kvalitu, jenže už dávno nemá klid.

Italská média jsou přímá. La Gazzetta dello Sport píše, že skutečným soupeřem Azzurri je strach. Připomíná, že Severní Irsko by v běžné kvalifikační skupině nevzbuzovalo zvláštní hrůzu, ale v jednom vyřazovacím zápase se všechno mění. Corriere della Sera vystihlo atmosféru titulkem o strachu a naději.

Tomu odpovídá i tón reprezentačního trenéra. Gennaro Gattuso mluví před zápasem méně o taktice a víc o psychice. Opakuje, že hráče nesmí dusit tlak, že potřebují klid, lehkost a žádné alibi. Dokonce veřejně brání mužstvo slovy, že to nejsou nějací odpadlíci, ale fotbalisté, kteří vyhráli Euro v roce 2021, ligové tituly nebo hráli finále Ligy mistrů. Už to samo o sobě něco napovídá: když trenér pár dní před baráží tolik řeší tíhu okamžiku, je jasné, že psychologický blok je v Itálii vnímaný jako zcela reálný problém.

Zároveň to ale není tak, že by se Itálie od národního týmu odvrátila. Naopak. Vstupenky na stadion v Bergamu zmizely podle italské fotbalové federace během hodiny a půl. Gattuso navíc prosadil menší stadion pro 23 tisíc lidí právě proto, aby vytvořil co nejhlučnější a nejsemknutější prostředí a vyhnul se variantě, že by se na velkém San Siru po několika nepovedených přihrávkách začalo pískat. Itálie tedy reprezentaci pořád žije, jen už ji neobklopuje staré pohodlné přesvědčení, že všechno dobře dopadne samo.

Na papíře si přitom Italové nemají na co stěžovat. Gazzetta už dřív spočítala, že souhrn mezd italského kádru je proti Severnímu Irsku skoro desetinásobný, a stejný list psal i o tom, že Itálie bude favoritem také proti Walesu nebo Bosně, když postoupí z prvního barážového kola. V tom je další paradox celé situace: kvalita kádru a reputace pořád velí věřit postupu, jenže poslední roky naučily Itálii bát se právě zápasů, které „musí“ zvládnout.

A pod povrchem je ještě hlubší problém než samotná baráž. V části italských médií už nejde jen o obavu z jednoho večera, ale o mnohem tvrdší pochybnost nad stavem celého systému. La Repubblica napsala, že italský fotbal působí jako nehybný svět bez dostatku talentu a bez schopnosti talenty vytvářet.

Corriere della Sera současně popsalo, že italská fotbalová federace právě teď rozjíždí projekt inspirovaný Španělskem a Nizozemskem, který má vrátit důraz na techniku, individuální rozvoj a výchovu hráčů. Když federace pár dní před třetí baráží v řadě veřejně mluví o tom, že musí kopírovat úspěšnější modely, je to vlastně dost nekompromisní přiznání, že současná Itálie už se sama za samozřejmou fotbalovou velmoc nepovažuje.

Itálie se pořád vnímá jako velké fotbalové jméno, jako země s historií, prestiží a povinností být na mistrovství světa. Už se ale sama nevidí jako nedotknutelná velmoc současnosti. Spíš jako slavný národ, který má pořád obrovské jméno, ale musí znovu dokazovat, že ještě patří ke špičce. Ostatně i sama Gazzetta letos použila trefný obraz „nobile un po’ decaduta“ – trochu upadající šlechty. A přesně tak dnes italská reprezentace v domácí debatě působí: pořád velká, ale už ne klidná.