Fotbal za zvuků střelby a Premier League. Vítejte v Afghánistánu

Už od dětství miluji fotbal. Jako malí jsme si kopali za vysokými zdmi našeho dvorku v Herátu každé odpoledne. Zbožňovala jsem to. Hrála jsem s kluky ze sousedství, s bratranci a nikomu nevadilo, že jsem holka. Dokonce mě chválili, že jsem lepší. Zkoušeli mě, dávali mi otázky z historie fotbalu, vyptávali se na světové fotbalisty. Když jsem odpověděla správně, jásali a tleskali mi. Běhali jsme za míčem, komentovali jsme hru a k večeru jsme se žízniví a zpocení rozešli každý po svém.

Byla to divoká doba. Z dálky byla slyšet střelba, na ulici umírali civilisté, po úzkých herátských ulicích chodili podivní lidé s kalašnikovy na ramenou, měli dlouhé vousy, na černo namalované oči a páchli. Někteří nebyli o moc starší než já a často nemluvili mým rodným jazykem, perštinou. Odehrávalo se to v Afghánistánu v době, kdy byl u moci fundamentální Tálibán.

Hnutí Tálibán se v Afghánistánu objevilo během občanské války v roce 1994. Slíbilo lidem mír a osvobození od zkorumpované vlády, v zemi probíhala už několik let válka a lidé toužili po špetce klidu. V roce 1996 vyhrálo bitvu o Kábul a převzalo moc nad celým Afghánistánem. Tálibán založil islámský emirát a začal praktikovat svou vlastní verzi islámského práva. Netrvalo dlouho a lidé nemohli ani vycházet ven, natož si někde vesele kopat. U nás na zahradě jsme ale fotbal hráli, tam byl svět aspoň trošku normální.