Boříme mýty: Bundesliga tax je jenom popletený Angličan

Než dojdeme k odpovědi, udělejme možná půlkrok zpátky a řekněme si, co má vlastně ta Bundesliga tax být. S tímhle termínem se vytasí příznivci anglické kopané pokaždé, když nějaká posila z Německa neprorazí v Premier League. Staví na přesvědčení, o kterém se na ostrovech vzájemně všichni utvrzují. A sice, že Premier League je nejrychlejší, nejsilnější a nejchytřejší ze všech fotbalových soutěží.

Vybouchl Sancho v Manchesteru? Bundesliga tax! Nevyšel Chelsea experiment s triem Havertz, Pulišić, Werner? Bundesliga tax! Nebo naopak, zabodoval Leroy Sané v Německu po rozporuplné štaci v Premier League? Bundesliga tax! Je to ale opravdu tak jednoduché?

Čísla nelžou

Začněme pár čísly. V Bundeslize padá každoročně víc gólů než v kterékoliv jiné přední soutěži. Třeba minulou sezonu to bylo průměrně 3,2 gólu na každý zápas, zatímco ve druhé nejproduktivnější Anglii 2,9. O rok dřív 3,2 v Německu ku 2,8 na Ostrovech.

Už tahle jednoduchá premisa předurčuje útočníky z Bundesligy k neúspěchu. Nebo minimálně k nenaplnění očekávání. Odcházejí z ligy, kde standardně padá víc branek do soutěže, kde není gólová radost tak častá. Čekat, že replikují svoje čísla jedna k jedné, je tak od počátku liché.

Chtělo by se udělat zkratkovitý závěr a říct: Bundesliga tax existuje, je to prostá statistika. Věci jsou ale často složitější. Pro začátek, fotbalový svět poslední roky objevuje, že vstřelené góly nejsou jedinou relevantní metrikou.

Měřit se dá třeba rychlost napadání. Za tu si můžeme dosadit gegenpressing - podezřele německy znějící termín. Bundesliga historicky holdovala rychlým obratům. V Anglii zůstávali odměřenější. Ostatně, i z Kloppovo heavy metal fotbalu se po prvním roce v Liverpoolu stal spíš jen arena rock.

Tohle ale přestává platit. Britští pankáči se naučili hrát dost ostré riffy. Mezitím Bundesliga prochází defenzivní evolucí. V Premier League se tuhle sezonu napadá rychleji než v Německu. Ostrované trumfují kontinentálce i ve vysokém presinku. Je to alespoň z části důsledek rozevírajících se nůžek mezi špicí a dnem nejvyšší anglické fotbalové soutěže? Možná. Ale je to tak.

Pohledem zpětně přesto nejde historicky větší otevřenost Bundesligy ignorovat. Útočníci v Německu mohli roky machrovat na obrany rozhozené vynucenou ztrátou míče nebo vytažené k vlastnímu konktrapresinku. Dostávali prostě víc místa.

Seznamte se, posila za všechny prachy

V celé věci nejde přehlížet pár univerzálních pravd. Odlišný herní styl, který změnu působiště provází nehledě na ligu, dovede nafackovat každému. Stejně tak změna statusu z jediné hvězdy v kádru outsidera na součást souhvězdí velkoklubu. A je už jedno, jestli jdete z Bielefeldu do Bayernu nebo ke Sky Blues. Vždycky taky záleží, jestli pro vás v příštím působišti budou mít tu správnou roli. A jestli vůbec vědí, koho si přivádí.

Tím konečně míříme ke konkrétním jménům. Možná trochu nečekaně ale vykopneme Joelintonem, hráčem Newcastle United. Brazilský reprezentant zamířil na severovýchod Anglie z Hoffenheimu. Tam se mu přezdívalo druhý Firmino. Brazilec, Hoffenheim – tím ale podobnosti nekončí. Joelinton plnil pod Julianem Nagelsmannem podobnou roli pracovité falešné devítky jako jeho předchůdce v modrém dresu Roberto Firmino. Klamal ale tělem a dokonale ošálil někdejšího kouče Magpies Steva Bruce. Ten viděl jen „velký, silný“ a postavil chudáka Joelintona osamoceného na špici útoku.

Tam se mu přes veškerou snahu, reprezentovanou třeba prací s osobními trenéry, prostě nedařilo. Dlouho byl za flop, až jednoho dne do dveří vešel Eddie Howe. Ten se podíval na víc než fyzickou schránku svého svěřence a hleďme, jaký je z Joelintona střeďák! Kolik se toho potom napsalo o géniu Eddieho Howa - jen jestli on ten příběh neměl spíš vyprávět o jeho předchůdci.

Sportovní ředitel? Ne na mém ostrově!

Na kontinentě platí standard, že sestavu skládá sportovní ředitel. Ten se pak podílí i na výběru trenéra. V ideální konstelaci tak složí smysluplný kádr a vybere k němu vhodného kouče. Je potřeba sáhnout ke změně na lavičce? Vybere se nástupce schopný pracovat se sestavou takovou, jaká je.

V Anglii si na sportovní ředitele zas tak nepotrpí. Ne všem klubům je tahle praxe cizí, tradice všemocných manažerů ale přežívá. To s sebou nese hned dva problémy. Všemocný manažer často není zrovna nejlepší skaut. Vyprávět by mohli v rudé části Manchesteru.

I druhý problém moc dobře znají rudí ďábli. Kdo po konci všemocného manažera zajistí kontinuitu? Sportovního ředitele, který by měl vybrat stylisticky vhodného nástupce, aby člověk pohledal. Dorazí tak nový kapo a tomu už posily jeho předchůdce vyhovovat nemusí.

Ostatně, exbundesligová trojice Havertz, Pulišić, Werner si nevedla vůbec špatně pod Frankem Lampardem. Přes všechny jeho problémy dovedl Lamps coby trenér poskládat solidní presink. Tím hrál svým svěřencům do karet. Jak příběh celé trojice pokračoval pod Thomasem Tuchelem netřeba fanouškům Blues připomínat.

Marketing především

Premier League dělá perfektně jednu věc - buduje svoje vlastní jméno, renomé. Je Premier League nejlepší Liga na světě? „No jasně, vždyť ji může vyhrát kdokoliv!“ odpovídali její příznivci před časem. Že to dnes už není pravda? Nevadí! Dneska je nejlepší proto, že se Angličanům daří v Evropě! Jen jim nepřipomínejte, že nad tímhle argumentem dekádu zpátky ohrnovali nos.

Tahle nátura možná pomohla vybudovat Premier League ve světovou superznačku, vede ale taky k přešlapům na hráčském trhu. Pokud se mezi sebou anglický fotbal jako celek přesvědčí, že Joško Gvardiol je nejlepší levostranný obránce světa, tak tomu tak prostě je! Už nevadí, že svůj poslední rok v Lipsku nebyl ani nejlepší stoper rudých býků. Nebo, že za celé své působení v Německu odehrál na levém beku ledva sedm zápasů. V Anglii si řekli, že on dovede zahrát oba posty líp než kdokoliv a tak to prostě bude! A kdyby náhodou ne, můžou za to ti zpropadení Němci.

Existuje teda Bundesliga tax?

Je tedy fenomén Bundesliga tax skutečný, nebo jde jen o výmluvu? Na obojím je trochu pravdy.

Gólovější a historicky otevřenější Bundesliga jde především útočníkům jednoznačně víc na ruku. Nedá se prostě čekat, že si ve srovnatelném týmu v Anglii připíší stejný počet kanadských bodů jako předtím v Německu. Určitě ale nejde přehlížet vinu činitelů z ostrovů. Ať jsou to systematické potíže se systémem angažování hráčů nebo prostá individuální selhání. Za daní z Bundesligy se často schovává prostě jen nějaký ten Woodward.