Nordland. Troms. Finnmark. Tři z patnácti krajů, ze kterých se skládá Norské království. Zdaleka nepatří mezi ty nejvýznamnější. Jsou koneckonců domovem jen pro půl milion lidí, přibližně polovinu počtu, který sídlí v hlavním městě Oslu a jeho okolí. Přesto ale má tato trojice na mapě zvláštní postavení. Dohromady totiž tvoří region severního Norska. Kraj obávaných nordlendingů.
Není to tak dávno, co lidé ze severu čelili v norské společnosti větší či menší diskriminaci. Ještě v polovině minulého století se daly v novinách běžně najít nabídky zaměstnání či bydlení s dodatkem „ingen nordlendinger“. Žádní seveřané. Obyvatele z krajů poblíž polárního kruhu provázela pověst problémových individuí, která zkrátka nezapadají do moderní jižanské společnosti. Jsou to opilci, kriminálníci, burani, říkalo se. A ještě jim kvůli dialektu ani není pořádně rozumět.
Jaká společnost, takový fotbal. Až do roku 1963 neměly kluby ze severu ani jedno místo v norském poháru a šanci zahrát si v první lize jim fotbalové úřady přidělily až v roce 1972. A to ještě se speciální podmínkou. V Norsku se totiž tehdy hrály rovnou tři druhé ligy: dvě na jihu, jedna na severu. Zatímco vítězové jižních edic automaticky postupovali o patro výš, šampioni severu se o své místo museli poprat v play-off proti celkům z druhých míst. Jejich šance proti fotbalově kvalitnějším soupeřům z jihu nebyly valné.
Nebyly ale ani nulové. V roce 1975 se prvnímu klubu ze severu podařilo vyhrát domácí pohár. O rok později se tentýž klub přes všechny překážky konečně prokousal mezi norskou elitu. A dalších dvanáct měsíců nato slavila stejná parta senzační druhé místo ve své prvoligové premiéře. Na norské fotbalové mapě se rozsvítila hvězda ze severu jménem Bodø/Glimt.
Historické úspěchy ze 70. let ovšem blednou v porovnání s tím, co skromný klub zažívá v posledních letech. První titul a krátce nato další a další. Tři roky stará účast ve čtvrtfinále Konferenční ligy. Loňská senzační jízda až mezi nejlepší čtyřku Evropské ligy. A letos poprvé v dějinách i postup do Ligy mistrů. Před 50 lety zlomilo Bodø tabu v Norsku, teď mění pořádky i na evropské scéně.
Bodø/Glimt vs. Kristiansund 7:1. Výsledek pátečního zápasu 21. kola norské ligy, která se už tradičně hraje systémem jaro/podzim, nemohl být jednoznačnější. Domácí tým se na výjezd na Slavii naladil dominantním vítězstvím, které mu navíc díky zaváhání konkurenčního Vikingu na hřišti KFUM Oslo zařídilo dvoubodový náskok na čele tabulky. Devět kol před koncem není ani zdaleka hotovo, k dalšímu titulu do sbírky je ale Bodø zase o něco blíž. Pokud to zvládne a konec listopadu ho zastihne na prvním místě, stane se norským šampionem už popáté z posledních šesti sezon.
Vyhrát titul se jednorázově může povést komukoliv. Na tak dominantní éru mají ale obvykle nárok jen kluby s bohatou historií i rozpočty, s nabitými kádry a dokonale vyladěným zázemím. Bodø takové není. Po slavných 70. letech přišla dlouhá éra paběrkování mezi první ligou a nižšími soutěžemi, ve které se úspěšné časy většinou omezily na období jedné či dvou sezon.
Ještě před osmi lety hrál klub, který kdysi začínal jako Fotballklubben Glimt, kvůli shodnému názvu s konkurencí z Trøndelagu si ale v roce 1948 přidal do jména Bodø, pouze druhou norskou ligu. A to s velkou dávkou frustrace. Po třech letech mezi elitou ho totiž k pádu o patro níž odsoudil pouze totální kolaps na konci sezony 2016, kdy prohrál šest ze sedmi závěrečných kol a ztratil nadějnou pozici ve středu tabulky.
Fanoušci i média tehdy řešili budoucnost trenéra, kvalitu kádru i obavy z budoucnosti. Vedení to ale vidělo jinak. Tým je po sportovní stránce schopný dost, zradila ho ale hlava. Když se zlepší mentální stránka, Bodø bude zase nahoře, znělo přesvědčení v klubových kancelářích. V kancelářích, kam brzy dorazila nenápadná posila.
Bjørn Mannsverk krátce předtím ukončil aktivní armádní službu, jejíž součástí byly mimo jiné mise v Afghánistánu nebo Libyi v roli stíhacího pilota. Fotbal nikdy úplně neprožíval a do kontaktu s Bodø se dostal pouze díky známému, který ho klubu doporučil jako někoho, kdo umí řešit problémy s mentálním nastavením. Mannsverkova role byla zpočátku pouze konzultační a na jeho přání dokonce neplacená. Přišel si prostě promluvit s pár hráči, nic víc, nic míň.
Rychle se ale ukázalo, že jeho přínos malý nebude. Ze záložníka Urika Saltnese, který zářil na trénincích, ale propadal v zápasech, kde ho svazovaly zdravotní problémy z nervozity, udělal oporu týmu. Na jeho doporučení začali hráči, komplet v dresech a kopačkách, meditovat před každým tréninkem. V zápasech se zase po každém gólu, vstřeleném i inkasovaném, seběhli k sobě, utvořili kolečko a sdíleli rady i motivaci.
S netradičním poradcem v zádech a netradičními metodami na hřišti i mimo něj sbíral tým výsledky. Bodø proletělo druhou ligou jako vítr, vyhrálo o drtivých šestnáct bodů a po roce zamířilo zpět mezi elitu. Mezi ni vstoupilo s novým trenérem. Stávající kouč Aasmund Bjørkan se posunul do role sportovního ředitele a místo na lavičce připadlo neznámému a nezkušenému Kjetilu Knutsenovi.
Knutsen už měl za sebou rok v klubu jakožto asistent, nic ho ale nemohlo připravit na přímou zkušenost na lavičce v první lize. Jeho tým do ní navíc přišel s velkými ambicemi: místo sázky na pevnou obranu a občasné protiútoky, které pro něj byly v předchozích sezonách charakteristické, chtěl hrát dominantní a útočný fotbal plný vysokého napadání, rychlé kombinace a soubojů jeden na jednoho.
Barcelonská hvězda Aitana Bonmatí potvrdila svou pověst hráčky velkých momentů. To musíte vidět!
Stosedmý díl FC podcastu do detailu rozebírá vyhlídky českých klubů v pohárové Evropě.
Křest ohněm. Ladislav Krejčí absolvoval po přestupu z Girony první zápas v Premier League. A rovnou na horké půdě Newcastlu, účastníka Ligy mistrů. Porážce o gól nezabránil, jinak si ale nevedl vůbec špatně.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
