Je to jedna ze sportovních pravd, o níž se nepochybuje. Domácí prostředí je výhodou.
Neznamená to, že domácí tým vždycky vyhraje, pochopitelně, ale z dlouhodobého hlediska jsou mužstva na vlastním hřišti úspěšnější.
Platilo to ve 20. letech minulého století stejně jako ve 20. letech toho současného. Platí to pro mnohonásobné šampiony i outsidery. Platí to v anglickém fotbale, japonském baseballu, indickém kriketu, kanadském hokeji, americkém basketbale i německé házené.
Platí to samozřejmě i pro české soutěže.
Vůbec není náhoda, že v ligách, kde o mistrovi rozhoduje systém play off, se domácí prostředí bere jako nepopiratelná přednost. Je to bonus pro tým výš umístěný po základní části. Sérii začíná doma a případný rozhodující duel (Game 7 v NHL či NBA) hraje před vlastními fanoušky.
Dávno by takové pravidlo bylo zrušené, kdyby nezáleželo na tom, na jakém hřišti a ve kterém městě se hraje.
Ve fotbalových pohárech dokonce ještě před pár roky gól vstřelený na hřišti soupeře měl větší cenu a při celkové rovnosti skóre to byla rozhodující metrika. Na důkaz toho, že skórovat na cizím stadionu je těžší než doma.
Jindřich Staněk má první nulu v Lize mistrů. Slavia v ní umí udělat hrdiny ze svých brankářů. Potřebovala by už ale, aby se do stejné role dokázali dostat i její ofenzivní hráči. Nejsou góly, chybí body.
Patrik Schick i jeho Leverkusen válí. Dobrou formu z Bundesligy si přenesli do Ligy mistrů, kde překvapili tým Pepa Guardioly.
Na konci března hraje Česko baráž o účast na příštím mistrovství světa. Musí porazit dva soupeře. Oba doma. Nejdřív Irsko, pak buď Dánsko, nebo Severní Makedonii. Podaří se to? A kdo v tu dobu bude reprezentačním koučem? Zeptali jsme se fotbalových znalců.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
