Ničí mě, když nám velcí berou děti. Šéf pražského klubu o každodenních starostech amatérů

Kolik lidí se stará o fungování klubu v Ďáblicích?

Staráme se o to tři. Správce, sekretář a já. Někde fungují velké výbory, ale mně to moc nedává smysl. K čemu bude velký výbor, když do toho ti lidé stejně nechtějí dávat tak velké úsilí? Trenérů je na druhou stranu dost, jsou to třeba tatínkové a baví je to. Máme jich 35 a u menších dětí ještě metodika – šéftrenéra. Ale že by někdo chtěl řídit celý ten klub jen tak po práci? Tak to můžou být jen blázni nebo egoisti. Průměrně inteligentní člověk do toho nejde.

A vy jste spíš ten blázen nebo egoista?

Egoista určitě nejsem. V podnikání a při práci v bankách jsem toho už dosáhl dost (Mošnička vlastní datově analytickou společnost Scott & Rose a provozuje finanční portál Finparáda – poznámka redakce). Mě nijak zvlášť neuspokojuje, že mi tu někdo říká předseda. Dostal jsem se k tomu skrz trénování vlastních dětí, jinak by mě to samotného nezajímalo. Nakonec jsme z klubu, kde byl jeden tým mužů a jedna přípravka, vybudovali klub, který má všechny kategorie a přes 360 členů. Když se něco takového povede, tak už cítíte závazek pokračovat.

Co vám taková práce vlastně přináší?

Když přijdu ve všední den, kouknu se a je tady třeba 80 dětí na hřištích a trénují. Pak skončí a přijdou starší děti a zas zaplní hřiště. Všechno funguje, všechno dává smysl. To je neskutečně nádherný pocit. A stokrát byste chtěl říct, že už to dělat nebudete, že nemáte potřebu. Dělat klub střední velikosti v amatérském fotbale v Česku je náročné. Je to nádherné, ale na druhou stranu hrozně náročné, až sebezničující. Pokud teda nejste nějaký rentiér nebo vitální člověk v důchodu.