Nejdražší hráč světa. Kanonýr Vieri vysvětluje divoké přestupy a vzpomíná na Ronalda se Zidanem

Všude kde hrál, dával góly. Stal se nejlepším střelcem La Ligy a Serie A, vyhrál trofeje v klubech jako Juventus, Lazio a Inter. Měl také impozantní kariéru na reprezentační úrovni.

Začátek jeho kariéry byl zajímavým mixem různých klubů, než se usadil v Interu. V těch letech se Christian Vieri stal jedním z nejplodnějších útočníků, což se odrazilo i v přestupových částkách, které za něj špičkové kluby vydaly. V létě 1999 překonal světový rekord, když přestoupil z Lazia do Interu za 32 milionů liber (tehdy to bylo asi 1,3 miliardy korun). V té době byly tři jeho přestupy za poslední dva roky v top 10 největších obchodů světového fotbalu.

Během hráčské kariéry se stal známým nejen díky svým gólům, ale i přezdívkou Bobo, kterou dostal, když byl mladý. Oblíbil si ji a žije s ní i dál, protože ji používá pro některé své projekty po skončení hráčské kariéry. Vieri vysvětluje, že pochází od jména Bob, kterým oslovovali jeho otce Roberta. I on měl vynikající fotbalovou kariéru.

„Ještě v mládeži v Turíně mi jeden kluk řekl: Víš co, budu tě oslovovat Bobo, protože tvůj otec byl Bob,“ vzpomíná Vieri. „Prostě to vzešlo z toho jednoho okamžiku. A od té doby mi začali všichni říkat Bobo. Okamžitě jsem s tím byl v pohodě, přezdívky mám rád.“

Stejně jako mu jedna přezdívka vydržela na celý život, i po celou jeho kariéru platilo, že kam přišel, tam dával góly. Tady jsou vzpomínky velkého italského útočníka, který například v roce 1999 jako spoluhráč Pavla Nedvěda vyhrál s Laziem Pohár vítězů pohárů.

Váš otec hrál za kluby jako Sampdoria, Juventus a Roma, než vás a zbytek rodiny vzal do Austrálie, aby pokračoval v kariéře v Marconi Stallions. Jak začala vaše fotbalová cesta?

Začínal jsem jako levý bek v Marconi, kde jsem hlavně hrál s kluky o rok staršími než já. Jedním z mých spoluhráčů byl Paul Okon – který později hrál za Lazio, Middlesbrough nebo Leeds – a jeho táta byl trenér. V Austrálii tě ale nutí hrát všechny možné sporty, takže jsem se věnoval také tenisu a atletice, dělal jsem třeba skok do výšky, skok do dálky, běhal 100 metrů. Ve škole jsem hrál touch rugby a také kriket.

Jste velký fanoušek kriketu. Jak jste se v dětství rozhodoval mezi kriketem a fotbalem?

Vyrůstal jsem s Australany, Angličany, Indy a Pákistánci. Chodíval jsem s kamarády na kriketový stadion v Sydney, abych sledoval zápasy mezi Austrálií a Západní Indií. Znal jsem všechny hráče. Mým oblíbencem byl Viv Richards, spolu s Ianem Bothamem z Anglie. V australském týmu jsem měl rád Allana Bordera. Pořád jsem nadšený fanoušek kriketu. Během koronakrize jsem přemýšlel, že bych zkusil trénovat s italskou reprezentací, která má své centrum poblíž Milána. Ale to by muselo proběhnout v létě, kdy jsem vždy mimo Itálii, takže to nakonec nevyšlo.

Byl jsem také zamilovaný do tenisu. Takže jsem měl tenis, kriket a fotbal – byl jsem zblázněný do všech tří sportů – a myslel jsem, že bych mohl být profesionálem v každém z nich. Ale nakonec jsem si vybral fotbal, protože to byl sport, který jsem měl rád o něco víc. V určitém okamžiku jsem si řekl, že jedu do Itálie hrát fotbal. Pamatuji si jeden konkrétní turnaj U15, kde jsem dal vítězný gól ve finále. Potom jsem sbalil tašku a odjel do Itálie. Můj otec na mě nikdy netlačil. Řekl, že pokud nechci hrát fotbal, není to problém. Když jsem chtěl jet do Itálie, řekl: „Jdi k tvému dědovi. Zůstaneš tam pár měsíců a pravděpodobně se vrátíš.“ Nevěřil, že se ze mě stane vrcholový hráč. Ale nikdy jsem se nevrátil.

Jaké to bylo, vrátit se do Itálie?

Šel jsem k mému dědovi Enzovi a ten mě vzal na tréninky různých klubů. Měl hodně známých, protože býval brankář. Zavolal svým přátelům, aby mi dali šanci. Šel jsem na zkoušky do Janova, Fiorentiny, Pisy a Prata. Myslím, že jsem dal vždycky tři góly na každé zkoušce, ale oni všichni říkali: „Jo, podíváme se, podíváme se.“ Ukazovali mi věci, které jsem dělal špatně. Nevadilo mi to, prostě jsem se snažil dál, nezajímal jsem se o to, co o mně lidé říkali. A pak mě vzal malý klub v Pratu, jménem Santa Lucia. Ten klub patřil dědovi Alina Diamantiho (bývalý hráč Boloni nebo West Hamu – poznámka editora). Jeho otec Luciano byl trenér a když jsem tam hrál, Alino měl pět let, vídal jsem ho každý den. To byl první tým, za který jsem hrál v Itálii.

Jak to s vámi prožíval děda Enzo?

Pamatuji si, jak mi před prvním zápasem řekl, že mi dá 5000 lir za každý gól, který dám (1000 lir tehdy odpovídalo maximálně 20 československým korunám – poznámka editora). V prvním zápase jsem dal čtyři, takže mi dal 20 000 lir, v druhém zápase to byly tři góly, což znamenalo 15 000 lir. Pak mi řekl: „Poslouchej, teď ti dám už jen 1000 lir za gól, protože mi dost ubíráš z důchodu!“ Ale po tom prvním zápase, kde jsem dal čtyři góly, řekl mé tetě: „Musíme ho tady nechat, protože když zůstane v Itálii, stane se jedním z nejlepších útočníků na světě.“ Byl to on, kdo ve mně opravdu věřil. Ten rok jsem dal za Santa Lucii asi 35 nebo 40 gólů. Poté přišlo Prato, kde jsem měl předtím zkoušku, ale teď jsem tam mohl jít. Můj děda a otec hráli za tento klub a můj bratr Max tam po mně hrál také. Takže pro nás to je opravdu speciální místo. Další rok jsem šel do mládeže turínského FC, který měl jednu z nejlepších akademií v Itálii. A tam to vlastně všechno začalo.

Měl jste fotbalové vzory, když jste vyrůstal?

Ano, byli to Roberto Baggio, Roberto Mancini a Gianluca Vialli. To byli moji hrdinové. Díval jsem se, jak Baggio hraje ve Florencii. Z Prata je to asi 10 minut. Pamatuji si na svůj první zápas přímo v hledišti. Fiorentina tehdy v prosinci 1988 vyhrála 3:2 a Baggio dal rozhodující gól z přímáku. Bylo mi 15. O deset let později jsem s ním hrál na mistrovství světa. V úvodním zápase proti Chile mi nahrál na můj první gól na turnaji. Maldini mu poslal dlouhý balon a on mi to dal z prvního doteku. Chodil jsem se něj dívat a teď mi přihrál na gól. To bylo zvláštní, člověče. Stávají se šílené věci.

Který zápas nebo gól byl z vašeho pohledu klíčový v cestě na vrchol?

Ve finále mládežnického mistrovství (Primavera) jsem dal proti Reggině hattrick. Hrálo se to tehdy na dva zápasy a v tom prvním to bylo 0:0. Já už tenkrát za sebou měl za turínské FC první zápasy i góly v Serii A. Trenér Regginy o mě pak prohlásil, že si myslel, že jsem lepší, než jak hraju doopravdy. Náš trenér Rosario Rampanti mi před odvetou ukazoval každý den noviny s touhle citací a říkal: „Podívej, co o tobě řekl.“ Vyhráli jsme 4:3 a já dal tři góly. Byl jsem nejlepším střelcem Primavery a výrazně jsem pomohl svému týmu k celkovému vítězství. Tehdy jsem si říkal: „Myslím, že ze mě může být profesionál. V Serii A, nebo v Serii B, ale profesionální kariéru mít budu.“

Jaké to ve vašich necelých 20 letech bylo být v prvním týmu Torina FC?

Bylo to úžasné. Byli tam tehdy opravdu velcí hráči, jako Martín Vázquez, který přišel z Realu Madrid, Enzo Scifo, belgický hráč, Walter Casagrande, Gianluigi Lentini a brankář Luca Marchegiani, se kterým jsem později hrál i v Laziu. Když jsem v prvním týmu začínal, nafukoval jsem balony a nosil je na hřiště. Když jsem byl v šatně, byl jsem dost stydlivý, nikdy jsem nic neříkal – jen když se se mnou kluci bavili. Trénovat s nimi bylo úžasné, byli to vynikající hráči. A trenér Emiliano Mondonico mě často dával mezi náhradníky na zápasy. Byl jsem na lavičce v obou zápasech finále Poháru UEFA proti Ajaxu. Říkal jsem si: „Wow.“ Bylo mi 17 let, mám z toho dodnes husí kůži.

Trenéři Mondonico a Rampanti pro mě byli v mých začátcích velmi důležití, stejně jako Cesare Maldini. Ten mě přivedl do národního týmu do 21 let, se kterým jsme vyhráli dva evropské šampionáty. Když šel k italskému áčku, hned mi volal a řekl: „Jsi moje číslo 9, kamkoliv půjdu, půjdeš se mnou.“ A udělal ze mě útočníka pro mistrovství světa 1998. Tito tři trenéři ve mně věřili a pomohli mi se rozvíjet jako mladému hráči.

Na začátku 90. let jste kariéru rozjížděl v Serii B. Jaký to byl čas s Pisou, Ravennou a Benátkami a jak vás to formovalo jako fotbalistu?

Bylo to velmi těžké. Šel jsem do Pisy na půl roku, ale byla to hrozná sezona. Prostě to nefungovalo; dal jsem jen dva góly za šest měsíců. Byl jsem zlatým chlapcem Torina, dával jsem hodně gólů v mládežnických kategoriích, a pak jsem najednou musel hrát mezi muži v Serii B. Byla to opravdu těžká doba. Ale pořád jsem tvrdě pracoval na trénincích - to byla jediná cesta. O rok později jsem šel do Ravenny a udržel jsem si soustředění. Říkal jsem si: „Nemůžu si dovolit žádné zaváhání.“ Nebylo to snadné. Ale hrál jsem celý rok a dal jsem 12 gólů. Bylo to mnohem lepší, ale sestoupili jsme. Další sezonu jsem šel do Benátek, znovu jsem hrál celý rok a dal 11 gólů. Takže krok za krokem to šlo lépe. Ale Serii B jsem neměl rád, byla opravdu těžká. Pak přišla následující sezona a Mondonico, který mě trénoval v Torinu, mě vzal do Atalanty. Teď jsem byl mezi elitou a v Bergamu to všechno začalo.

V Bergamu jste se chytil okamžitě a už po půl roce vás koupil Juventus, tehdejší vítěz Ligy mistrů. Jak jste to prožíval?

První den jsem měl být na místě ve 2:30 odpoledne, trénink začínal ve tři. Myslel jsem, že bude dobré přijít dřív, tak jsem tam byl už ve dvě, ale když jsem vešel do tělocvičny, byla plná hráčů. Když jdeš do velkého klubu, hned ti dají najevo, že pokud chceš být mezi nejlepšími hráči světa, musíš se připravovat dvě, tři hodiny před tréninkem. Pracovat na svých slabinách, připravit se na trénink a pak i dvě až tři hodiny po tréninku. Už jsem tvrdě pracoval, ale teď to šlo na jinou úroveň. Když jsi tam, uvědomíš si, že máš všechno, co potřebuješ, abys byl nejlepší hráč na světě, ale je to jen na tobě.