Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava. Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, We Won the League at White Hart Lane. (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.) Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Zápas, který nikdy neskončil. Film The Match vrací Anglii a Argentinu do roku 1986. Boží ruka, gól století, válka o Falklandy i dvě země, které si jsou bližší, než chtějí připustit. Dokument The Match neboli El partido rekonstruuje nejslavnější duel mezi Anglií a Argentinou a ukazuje, proč se z jednoho čtvrtfinále stal příběh na celé generace.
Před 96 lety se Argentina poprvé představila na mistrovství světa. Francii porazila 1:0, zápas ale vstoupil do dějin především neuvěřitelným omylem rozhodčího. Ten odpískal konec už v 84. minutě, navíc ve chvíli, kdy se francouzský útočník řítil na branku. I tak vypadaly začátky akce, ze které je dnes největší světový spektákl.
Druhý finalista mistrovství světa vzejde z duelu dvou fotbalových velmocí, které na sebe nenarazily více než 20 let. Anglie od 21:00 vyzve Argentinu. Vsaďte si na středeční zápas a sledujte ho u sázkové kanceláře Tipsport.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
