Glosář Luďka Mádla: České kluby jedou v Evropě i při nákupech

O mistrovských titulech či o vítězích národních pohárů se obvykle rozhoduje v měsíci květnu. A jak velí zvyk, úspěšné týmy i jejich fanoušci pak tyto historické zápisy svého klubu také náležitě oslavují, ať už s mistrovskými kšiltovkami na čele či s dekadentní slastí zpěněného šampaňského v hrdle.

Jakkoli jsou tyto oslavy samozřejmě zcela na místě, platí zároveň, že tohle je i není finito. Konečné pořadí domácí ligy i triumf v poháru totiž vlastně „jen“ rozdávají karty pro evropskou pohárovou dohru toho všeho.

V květnu jde tedy bezpochyby o mnohé. Ale vše, co se následně děje v červenci a zejména pak v druhé polovině měsíce srpna, roztáčí spirálu dramatu a napětí ještě mnohem výš a dál, v případě klíčových osob ze zainteresovaných klubových managementů pak nade vší pochybnost daleko předaleko za hranice zdravé míry.

Srdeční činnost se bossům velkoklubů znatelně zrychluje, nervy pochodují jak vojáci na přehlídce. A v hlavách jim bez ustání cvakají kalkulačky.

Hraje se totiž o stamiliony. V kvalifikaci Ligy mistrů přinejmenším o půl miliardy, a to je, pěkně prosím, ta opravdu nejnižší možná suma, o níž lze vůbec hovořit, nejopatrnější číslovka ve hře.

Naprosto reálně lze totiž po případném postupu do Ligy mistrů kalkulovat už při zisku několika bodů do tabulky, navíc v součtu s příjmy ze vstupného či ze sponzorských bonusů i s posunem úhrnu příjmů do dimenze magické miliardy korun. Nemluvě vůbec o vylepšení hodnoty hráčů a dalších synergiích.