Čtyři roky ve válce. Ukrajinský fotbal má méně peněz, horší výsledky, nového lídra a dokládá místní odolnost

Je středa, 14. května 2025, a v Žytomiru, dvě hodiny cesty na západ od Kyjeva, se právě hraje jeden z vrcholů ukrajinské fotbalové sezony. Finále poháru mezi Dynamem Kyjev a Šachtarem Doněck. Dynamo už je tou dobou jasným mistrem. Ligu vyhraje po čtyřech letech, poprvé od ruské invaze. Šachtar naopak poprvé od roku 2020 titul nezíská. Skončí třetí, když se před něj dostane ještě Oleksandrija. Jde o nejhorší umístění klubu v lize od roku 1995.

Přesto se fanoušci Šachtaru dostavili ve velkém počtu, a dokonce pořádají společný pochod městem. Taková kulisa provází fotbal na Ukrajině od ruské invaze poprvé. Někteří z nich cestovali stovky kilometrů, z východu i ze západu. Šachtar má své příznivce po celé zemi. Nejen díky úspěchům, ale z nutnosti. Mimo Doněck hraje už od roku 2014, a proto musel investovat do získání nových tam, kde skutečně hraje – zejména ve Lvově nebo Kyjevě.

Řada fanoušků má na sobě vojenskou uniformu. Sami mezi sebou odhadují, že téměř tři čtvrtiny osazenstva tribuny jsou v aktivní službě. Někteří dostali dovolenou přímo ze zákopů, někteří se zotavují ze zranění, někteří slouží v zázemí, případně pracují pro organizace zajišťující podporu vojákům na frontě. Tak moc pro ně znamená fotbal, na kterém ale mnoho z nich nebylo od roku 2022. Celý den v Žytomiru je pro ně jako zvláštní výlet do minulosti.

Utkání přihlíží na stadionu téměř pět tisíc lidí. Na dřívější poměry vzájemných zápasů hraných na olympijském stadionu v Kyjevě (kapacita 70 tisíc) nebo v Donbas Areně (52 tisíc) mizivé číslo. Přesto v současných ukrajinských reáliích naprosto výjimečné. Fanoušci se na ukrajinské stadiony vracejí velmi zvolna, riziko sdružování většího množství lidí na jednom místě je pořád velké, a tak zápas s podobnou návštěvou země za poslední roky nepamatuje.

Stadion v Žytomiru nebyl vybrán náhodou. V jeho blízkosti se nachází dostatečná kapacita protileteckých krytů, do kterých by se fanoušci v případě poplachu mohli uchýlit. Právě kapacita krytů je jedním z hlavních kritérií, která určují, kolik diváků může být do hlediště fotbalových stadionů vpuštěno. Pokud by Dynamo mělo hrát doma, na stadionu Valerije Lobanovského v Kyjevě, bylo by to pouhých 1800 lidí. Přesně tolik míst v krytu nabízí stadion a kryty v předepsané vzdálenosti.

Zápas jde do prodloužení, a nakonec rozhodují penalty. Šachtar vítězí a zvedá nad hlavu pohár jako malou náplast na ligový neúspěch. Na tribunách hoří světlice, zpívá se. Na dlouhé oslavy v ulicích ale není čas. O půlnoci začíná platit zákaz vycházení, až do pěti do rána je možné být venku pouze se zvláštním povolením nebo s platnou jízdenkou na noční vlak.

Exkurze do společenského mikrosvěta aktivních fotbalových fanoušků, který už čtyři roky přežívá v nouzovém režimu, tím končí. Nikdo z nich neví, jak dlouho bude trvat, než se na nějaké podobné utkání znovu podívají. A jestli vůbec.

Logický pokles

Na pozadí tohoto příběhu se ale odehrává – byť to může znít jako klišé – nejen boj o přežití fotbalových fanoušků, ale celého ukrajinského fotbalu. Navzdory tomu, že se fotbal na Ukrajině dál hraje a navenek vše může působit normálně, následky války (pokud jde mluvit o „následcích“ něčeho, co dosud neskončilo) jsou při bližším pohledu dobře patrné.