Chceme hned zpátky do ligy. Grygera detailně o klubových i osobních plánech

Patří do slavné generace, kterou se český fotbal mohl chlubit bez nejmenšího uzardění. Zdeněk Grygera si zahrál nejen na slavném Euru 2004 v Portugalsku, ale i na MS 2006 a na Euru 2008. Coby junior se stal mistrem i vicemistrem Evropy. V dresu Sparty, Ajaxu Amsterdam i Juventusu Turín hrával Ligu mistrů, pár zápasů si před vážným zraněním v dresu Fulhamu střihnul i v anglické Premier League.

A světe, div se, po téhle úžasné kariéře si nehodil nohy na stůl, ani se na greenech neopírá o golfovou hůl. Vrátil se ke kořenům, tam, kde s profesionálním fotbalem sám začínal. Už devět let pracuje Zdeněk Grygera ve fotbalovém Zlíně. Zprvu jako manažer pro mezinárodní vztahy, pak jako sportovní ředitel, nyní jako viceprezident klubu.

Coby funkcionář Zlína už s klubem zažil leccos: postup do ligy, triumf v Mol Cupu a následné starty v Evropské lize, loni účast v baráži. A letos v květnu sestup, se kterým se jen velmi těžko smiřoval.

Teď už mu zlepšil náladu výborný start týmu do Chance Národní ligy. Po vstupní remíze v Líšni následovalo šest výher Zlína, včetně té zatím poslední na hřišti Zbrojovky Brno.

Se Zdeňkem Grygerou jsme debatovali o tom, proč Zlín sestoupil a jak musel nové realitě uzpůsobit své vnitřní nastavení. Hledali jsme limity i přednosti Zlína coby typického regionálního klubu a samozřejmě jsme si také zavěštili, kdy se dočká lepšího stadionu. Řeč přišla na spolupráci s Pavlem Vrbou, na talentované odchovance v čele s Tomem Slončíkem i na Grygerovu ambici kandidovat na pozici předsedy Fotbalové asociace ČR, o níž se v zákulisí poměrně živě spekuluje.

Na konci soutěžního ročníku 2023/24 obsadil v lize poslední, a tím pádem přímou sestupovou příčku, tým FC Zlín. Určitě jste si udělal analýzu tohoto neúspěchu. K čemu jste v ní došel? Proč Zlín sestoupil?

Ta analýza se v mé hlavě utváří průběžně vlastně pořád, každý týden přijdete na nějaký další aspekt. Když je tým úspěšný, dokáží leckdy výsledky i mnohé zastřít. Nejvíc pravdy vám pak vždycky obnaží neúspěch. S odstupem času už jsem ten sestup skousnul, i když to bylo složité. Nemohl jsem se dlouho smířit s tím, že jsme to nezvládli. Kvalitu i šířku kádru jsme na to měli. Ale pak jsme se dostali do fáze, kdy už to bylo především o hlavě, o psychice. A tlak se stupňoval.