Sportovec má myslet na peníze hned. Na sklonku kariéry už může být pozdě, říká Hosták

Když se bavíme o sportovcích, penězích a investicích, máte pocit, že se to za poslední čtvrtstoletí posunulo k lepšímu?

Určitě se to posunulo ve smyslu, že se o tom víc mluví. Jestli jsou ale sportovci finančně odpovědnější a gramotnější, je otázka. Na veřejnost vždycky prosáknou hlavně průšvihy, což ale skutečný stav dost zkresluje. Co mám šanci mluvit s kluky, kteří si se mnou o penězích povídat chtějí, tak jejich zájem o investování a vzdělávání v téhle oblasti roste. Těší mě, že aspoň v nějaké míře se tomu věnují. Řekl bych, že třeba dvě třetiny vrcholových hokejistů a fotbalistů se svým penězům určitým způsobem věnuje. Nemyslím tím ale nutně investice, tam bych nedával přímo rovnítko.

Obecně s tímhle tématem souvisí i otázka, co budou vrcholoví sportovci dělat po konci aktivní kariéry. Řeší tohle téma víc než dřív?

Myslím, že pořád spíš výjimečně, jen špička toho ledovce. Navíc se o tom bavíme s těmi, kteří o své budoucnosti a penězích přemýšlejí v dlouhodobém horizontu, takže to máme zase zkreslené. Ale z toho, co občas zaslechnu, nebo když to s kluky naťukneme, spousta z nich se zabývá alespoň nemovitostmi. Zařídit si bydlení, případně investiční byt. To se do té škatulky dá zahrnout, i když se samozřejmě můžeme bavit o tom, jaké nemovitosti jsou dobrá investice.

Vnímám, že čím víc jsou hráči na sklonku kariéry, tím víc mají tendenci se o tom bavit a tím víc to řeší. U mladých, kteří do profesionálního sportu teprve nakouknou, mě hodně mrzí, že to s nimi víc neřeší samotné kluby a asociace. Hráč, který podepíše první profesionální smlouvu, třeba ještě klidně i malou, by měl hned dostat nějakou edukaci. Aby věděl, že je dobré myslet na budoucnost, odkládat peníze stranou a naučit se s nimi rozumně nakládat. Když je člověku osmnáct nebo devatenáct a podepíše profismlouvu, má pocit, že kariéra bude trvat do čtyřiceti, protože se dívá na Messiho nebo na Červenku. Vidí před sebou dvacet let kariéry a dvacet let fantastických příjmů. Jenže to je dost naivní představa. Kariér, které z jakýchkoli důvodů skončily rok nebo dva po první smlouvě, je strašně moc.

Jak to změnit?

Musíme vzít v potaz, že tyhle profesionální hvězdičky v juniorském věku nechodí do škol, kde by se v tom vzdělaly. Teď mluvím o gymnaziálním, případně vysokoškolském vzdělávání. To jsou fakt výjimky.

Všechno je vsazené na jednu kartu: budeme hrát fotbal, hokej, tenis, to už si doplňte. A když chybí všeobecné nebo konkrétní profesní vzdělávání, finanční vzdělání tím pádem pokulhává taky. Mně by dávalo smysl, kdyby to bylo součástí třeba reprezentačních srazů mládeže. Vezmete osmnáctku, kluci jsou týden na soustředění, mají tréninky, posilovnu, regeneraci. A k tomu by patřilo i nějaké vzdělání.

Krásný příklad je americký hokejový program, kde vytvoří tým a s kluky pracují tak, že chodí do školy, zároveň z nich rostou skvělí hokejisté a zároveň mohou jít na univerzitu. Jsou to lidé, kteří mají budoucnost před sebou, i kdyby neměla být sportovní.

Jenže to se u nás asi jen tak nestane…

Samozřejmě je to běh na dlouhou trať. Musí na tom pracovat kluby, musí se spolupracovat se školstvím. Ale kdyby svaz vzal někoho z branže a řekl: přijedete jednou za čas na soustředění osmnáctky nebo devatenáctky a uděláte jim hodinu o penězích, nebyl by to takový problém.

Já vím, že u toho možná bude spousta z nich spát, nebo přemýšlet, že mají rozehraný PlayStation, ale třeba jim v hlavě z toho zůstane aspoň něco. Nebo to někoho zaujme tak, že se bude chtít dozvědět víc. Ve výsledku je pak skoro jedno, jaký investiční produkt si sportovec zvolí, pokud se samozřejmě bavíme o těch seriózních, jde o to nastavit nějaké zdravé principy, zorientovat se v možnostech a začít s tím opravdu něco dělat co nejdřív, protože na sklonku kariéry může být už dost pozdě.

V čem u nás stávající pokusy propojit mladé profisportovce a školství nejvíc naráží?

Pokusy existují. Třeba hokejový svaz se o to snaží ve formě akademií, ale je to taková česká švejkovina. Na papíře to tedy máme, máme spolupráci s nějakou střední školou, funguje to. Jenže není to důsledné. Funguje to hlavně směrem ke sportu. Díky tomu, že kluci jsou na škole, která má spolupráci s klubem, je škola uvolňuje, vychází jim vstříc a oni nakonec nějakým způsobem dostudují. Ale není to o tom, že by se něco naučili. A není to o tom, že by klub byl důslednější v nasměrování hráče ke vzdělávání.

Když máte hráče, který je dobrý, nevyřadíte ho z kádru, protože nechodí do školy a kašle na to. A právě tahle důslednost tomu chybí. Nevím přesně, jak je to ve fotbalovém prostředí, ale vzhledem k tomu, jak znám českou povahu, si neumím moc představit, že by to bylo výrazně jiné.

Na jedné straně mají dnes sportovci snadnější přístup k informacím, můžou si všechno dohledat a jít víc do hloubky. Na druhé straně je také mnohem víc možností, jak peníze rychle prodělat – online platformy, krypto, pochybné dluhopisy a fondy. Převažují podle vás ty výhody, nebo nevýhody?

Je to určitě výhoda. Kdo chce a je ochotný tomu věnovat trochu času, má informace, dobré příklady i špatné příklady. Samozřejmě to má úskalí. Dřív nebylo tak snadné gamblovat na burze. Nechci říct investovat, protože když jdu na burzu s tím, že něco vyletí o stovky procent a pak to prodám, není to investování. Když vybírám tituly s delším horizontem, přemýšlím o jejich potenciálu, dám si s tím práci a nemám to jako rychloobrátkové zboží, pak se bavíme o investování. Navíc akcie se teď zdají být dost nadhodnocené, takže bych rozhodně taky nesázel vše na jednu kartu. Tohle všechno je ale informace, kterou si dnes dohledáte. Stačí do toho ťuknout.

U vrcholových sportovců se často připomíná jejich soutěživost a touha po výkonu. Jak u nich ukočírovat to, že se nemusí spokojit s pětiprocentním ročním výnosem, když někde jinde vidí slibované desítky procent růstu?

Je to o skladbě portfolia. Nikdo jim nebere nějaké procento portfolia, které bude v uvozovkách na hraní. Může to udělat tisíc procent nahoru, nebo to může spadnout na nulu. Ale musí to být vyvážené a opravdu jen za peníze, které k tomu jsou dopředu určené. Když půjdu do startupu nebo byznysu, který může vydělat majlant, ale taky nemusí dobře dopadnout, nemůžu do toho dát všechny peníze.

Pokud jde o touhu po adrenalinu, ta se dá naplnit v menší míře. Když můžu měsíčně odkládat na investice sto tisíc, což může skoro každý z top vrcholových sportovců, o kterých se spolu bavíme, dám devadesát procent do něčeho, co má dlouhodobou udržitelnost. Klidně to můžou být právě ty nemovitosti, akcie, klidně ETF navázané na S&P 500. A pět až deset procent mám na hraní. Stejně tak ti kluci budou mít pěkná auta a budou se pěkně oblékat, protože prostředí k tomu trochu nabádá. To je logické. Ale vždycky je potřeba vyváženost. A myslet na to, že budoucnost se velmi rychle blíží. Nikdo nechce, aby po konci kariéry přišel náraz do zdi.

Funguje to v praxi? Když si s klientem sednete a vysvětlíte mu to, dodržuje to?

Musím říct, že i když si to někdo nejdřív moc nebere k srdci a jede v točení akcií a v adrenalinovém rozpoložení, během dvou nebo tří let většinou začíná stejně přecházet na konzervativnější prvky. Na začátku řekne: u vás si nechám konzervativní část a sám si budu dělat akcie. Padesát na padesát. A za dva roky přijde: už je to náročné, psychicky vyčerpávající, dává mi to ťafku. Jsem sice v plusu, ale jsou to nervy. Pojďme to změnit na sedmdesát třicet.

Tenhle trend vnímám. Každý klient je samozřejmě jiný a jinak nastavený. Souvisí to i s věkem. Čím jste mladší, tím máte delší horizont, takže se tam dají dávat věci, které se projeví třeba za osm nebo deset let. Obecně mám zkušenost, že s věkem a s delší zkušeností s adrenalinovými investicemi nebo spekulacemi lidé postupně přecházejí na konzervativnější notu. Skoro všichni.

U vrcholových sportovců jsou důležitou součástí kariéry jejich agenti a agentury, jaké s nimi máte zkušenosti?

S agenty jsem se bavil a bavím. Když pominu rodiče, je to pro mě nejdůležitější člověk v hráčově kariéře, pokud se tomu věnuje tak, jak má. To znamená nejen že mu vyjedná smlouvu a bere z toho tantiémy, ale že o hráče pečuje i dál. A to i v přístupu k penězům.

A popravdě je to jedna z věcí, kterou jim mám trochu za zlé. Teď mluvím hlavně o hokejových agentech, fotbalových tolik neznám. Nesetkal jsem se ale s hráči, kteří by mi říkali, že jim jejich agenti v téhle oblasti pomohli. Buď je navezli do nějakého investičního průšvihu, nebo jim od začátku řekli, že jim do toho nebudou mluvit, protože se jich to netýká. To mi přijde jako zpátečnický přístup.

Kdo většinou naveze sportovce do investičních letadel?

Nejčastěji je to někdo, s kým měl hráč kontakt z mládí. Spolužák, někdo, s kým začínal hokej. Pak jsou různé typy vykuků, kteří kluky lákají buď přímo podvodem, nebo nefér jednáním. Paří s nimi, chodí s nimi po hospodách a barech, plácají je po ramenou a dělají to tak dlouho, až s nimi kluci investují do něčeho, co nedává smysl. Nebo je za tím nějaký kostlivec ve skříni, o kterém člověk neví, když do toho jde.

Výhodou dnešní doby je, že když mi kamarád něco doporučí, můžu to během chvilky ověřit na internetu, jen si s tím musím dát práce, nebo se ještě líp poradit s někým zkušenějším. Třeba když mi někdo doporučí investici do whisky, jestliže vezmu čerstvější příklad průšvihu, tak whisky z Třebíče sama o sobě moc logiku nedává.

Občas se mluví o tom, že by se profesionálním sportovcům po vzoru zahraničí automaticky posílala část platu do fondu, ke kterému by měli přístup až po kariéře. Jak se na to díváte?

Je to jen o nastavení. Dám příklad hráčské asociace. V NHL odvádí každý hráč část platu hráčské asociaci a ta funguje. Když se kolektivně vyjednává o smlouvách, platových stropech, účasti na olympiádě nebo světovém poháru, vstupuje do toho hráčská asociace, která má obrovskou sílu. Hráčská asociace pak vyplácí bývalým hráčům nějaké výnosy i dvacet let po kariéře, podle počtu odehraných zápasů, zásluh a podobně. Funguje to.

Ve chvíli, kdy to chcete dělat tady, a ty pokusy už byly, narazíte na to, že hráčská asociace nemá žádné slovo. Nic nedokáže vyjednat. Hráči si pak začnou říkat: proč mám platit nějakou hráčskou asociaci, když je to k ničemu?

Ve fotbale v Anglii to roky funguje a nikdo se hráče neptá, jestli chce, nebo nechce. Prostě to tak mají všichni. Když to ale zavedete tady z ničeho nic, hráč se bude ptát: k čemu to je? Kam to povede? Kdo to bude garantovat? A výsledek uvidím za deset let? Ve Švédsku to bylo podobné. Hráli jsme tam a část platu šla rovnou do penzijního fondu. Na ten se smělo sáhnout třeba pět let po kariéře nebo po dovršení čtyřiceti let.

Kdybyste si měl tipnout, jestli za deset let něco takového bude v českém fotbale nebo hokeji, řekl byste spíš ano, nebo ne?

Ne. Nebude. Nevěřím tomu.

Neměla by být přitom výchova mládeže a tím pádem i její finanční gramotnost prioritou, pro zdravé fungování celého sportovního prostředí?

Jsme ve fázi, hlavně ve fotbale, kdy se z něj stává velký byznys. Jsou tam miliardáři, lidé, kteří mají svůj byznys a vidí příležitost na fotbale vydělat. Teď jsem několikrát zaslechl, že velké fotbalové kluby přestanou dělat nejmenší mládež. Nebudou dělat nábory, nebudou se babrat s malými dětmi a budou mít jen partnerské kluby. Od dorostu nebo akademie jim to začne dávat smysl.

Byznysově to chápu. Ale přijde mi to strašně krátkozraké. Když jsem velkoklub, chci fotbalovému prostředí dát i něco víc než jen velký byznys. Pojďme s dětmi pracovat. Já vím, že ze školičky, kde je třicet nebo čtyřicet dětí, do áčka možná nedojde žádné, protože v dorostu přijdou lepší a talentovanější hráči z okolních klubů. Ale o to nejde.

Čím to je, že když se v médiích objeví nějaké investiční letadlo, bývají v tom často namočení hokejisté nebo fotbalisté? Jsou tak snadný terč, nebo je to také zkreslené mediálním zájmem o sportovní celebrity?

Nepřeceňoval bych to. Samozřejmě je to průšvih a vždycky kroutím hlavou, do čeho se ti kluci nechali navézt. Bulvár ale nebude psát o tom, že nějaký podnikatel z Broumova přišel o peníze. Samozřejmě, sportovci peníze mají a vydělali si je ve věku, kdy je i úspěšní podnikatelé často ještě nemají. Chvíli trvá, než můžou investovat desítky milionů.

Když se podíváme na sportovce, kteří finance a investice řeší, jaké investice jsou pro ně teď nejzajímavější? Mění se to v čase?

Teď cítím posun směrem k akciovým trhům, protože roky 2024 a 2025 byly z pohledu akcií velmi výnosné a zajímavé. Cítím posun od nemovitostí. Když o tom někdo uvažoval, kromě vlastní nemovitosti to často byly nemovitostní fondy. Ty velmi slušně vynášejí a s přiměřeným rizikem. Neříkám žádným rizikem, protože žádné riziko neexistuje, ale s přiměřeným. Je tam slušný výnos a je to dost konzervativní, takže je to pro sportovce možná trochu nudné. A teď mám pocit, že z té nudy vykukují akcie. Zejména technologické.

Zároveň to jde trochu proti příručkám, které říkají, že minulé výnosy nejsou zárukou výnosů budoucích. Sám jste říkal, že máte pocit, že akciové trhy jsou nadhodnocené.

Ten pocit mám. Já tam nelezu, ale ať si každý poslouží. Akciový trh se musí brát opravdu z dlouhodobého horizontu. Nebavme se o spekulaci, že letošek bude dobrý, příští rok špatný a pak praskne bublina. Bavme se klidně o horizontu dvaceti let.

Když se podíváte na křivku S&P 500 desítky let zpětně, máte tam výnos a je relativně stabilní. Na investování do akcií není nic špatného, pokud to člověk dělá s rozmyslem a opravdu investuje, ne spekuluje. Akcie rozhodně mají své místo v portfoliu, zejména pokud člověk není v předdůchodovém věku jako já. To už je trochu jiný příběh.

Liší se zásadněji přístup sportovců podle jejich disciplíny? Bavili jsme se o hokejistech a fotbalistech, ale co třeba tenis, volejbal a další sporty?

Nevidím v tom žádný významný rozdíl.

Jak jste se vlastně k oblasti investičního poradenství dostal? Čím vás přitáhla?

Mě spíš přitáhl obchodní ředitel Wood & Company Petr Beneš. Dělal jsem manažera ve Zlíně a on tam má rodinu, takže jsme se párkrát bavili na zápasech. Jezdil se dívat na Berany a pořád je jejich velký fanoušek. Když jsem ve Zlíně skončil, hodil mi laso, ať se jdu věnovat tomuhle.

O svoje peníze se starám od začátku devadesátých let, kdy jsem měl možnost mít profesionální smlouvu. Řešit trhy pro mě tedy nebyla novinka. Nikdy jsem je neřešil tak hluboko jako teď, když jsem profesionál, ale věnoval jsem se tomu. Pomohlo tomu i Švédsko, kde jsme byli donuceni dávat peníze do penzijního fondu, ale museli jsme si ho vybrat. Museli jsme se bavit s poradcem, museli jsme se tomu věnovat. A to je cesta pro sportovce: začít s tím brzo. Vlastně hned.

Co považujete za svou nejlepší a nejhorší investici? Když zůstaneme u finančních investic.

Nejlepší investice, jakou jsem kdy udělal, byly hypoteční zástavní listy. Byl to instrument, který vydávaly banky v devadesátých letech, aby podpořily trh s nemovitostmi a hypotékami. Byly to první hypoteční banky.

Podařilo se mi zachytit akci, kdy jste si vzal hypotéku na nějakou částku. Tehdy byl milion docela hodně peněz a mrzí mě, že jsem to neudělal s větší částkou. Půjčil jste si od banky milion, ten jste u ní zainvestoval, bylo to šul nul, ale za milion jste si mohl postavit barák. To fungovalo dobře.

A investice, za kterou se zpětně nepochválíte?

Těch bylo pár. Taky jsem si naběhl, některé věci se nepovedly. Bylo to akciové portfolio, kde jsem dostal tip, že to bude super. Musím se přiznat, že to bylo ještě ve Švédsku a už si ani nepamatuju, jaký to byl titul. Ale zabolelo to. Chybami se člověk zkrátka učí.

Máte i nějakou investici, o které jste uvažoval, ale nakonec jste se nerozhoupal a teď si to vyčítáte?

Mám jeden takový příběh. Moje dcera byla na studijním pobytu v Americe a čtyři měsíce dělala na stáži ve společnosti Visa. Studuje kryptografii, internetovou bezpečnost a podobné věci. Vydělala si tam nějaké peníze a já jsem jí tehdy říkal: dobře, tři čtvrtiny dej do něčeho jako S&P 500 a za zbytek si kup bitcoin. Bitcoin tehdy stál 130 dolarů. Nedala na mě. A já jsem to taky neudělal. Ale s tím si už nemá cenu lámat hlavu.

A na úplný závěr… Jakou radu byste dal sportovcům, kteří podepíšou první profesionální smlouvu a vypadá to, že by se sportem mohli živit?

Začít se správou peněz a investováním co nejdřív. Každý takový sportovec si dokáže měsíčně dát něco stranou. Když podepíšu smlouvu na čtyřicet tisíc, budu dávat stranou dva tisíce. Jasně, ze dvou tisíc nikdy nebudete mít barák. Ale budete se vzdělávat a budete vědět, jak se ty dva tisíce chovají.

Platformy na to jsou. Nikdo vás nenutí investovat rovnou dva miliony. Ve chvíli, kdy pak člověk má větší smlouvu a víc peněz, se mu bude strašně hodit, že už o tom něco ví. A když pak zajde za někým, kdo mu může poradit, bude vědět, co chce a co nechce.