Spojař i uklízečka. Z vojny v divizi se Krejčí dostal až do ligy

23. květen 2022
Sdílejte:
V osmnácti odešel na vojnu a domů se dostal poprvé až po půl roce. Karel Krejčí na ni vzpomíná jako na období, ve kterém dospěl. Mluví i o tom, že pro dnešní mladé by vojna byla ztrátou času, ale zase by je mohla naučit poděkovat.
Karel KrejčíFoto: Dominik Bakes/CNC/Profimedia

Záleželo i na štěstí. Někdo se vojenským povinnostem mohl úplně vyhnout, někdo je mohl kombinovat s fotbalem. Karel Krejčí patřil do druhé skupiny, takže si zažil i to, co znamenalo být holubem, tedy nováčkem v kasárnách.

„Pár krizí jsem měl, ale na špatné věci se po letech zapomene a zůstane nostalgie. Málokdo je v osmnácti dospělý, což při příchodu na vojnu platilo i pro mě. Musel jsem se spoléhat sám na sebe a do civilu jsem odcházel zocelený,“ vypráví Krejčí, někdejší kouč Plzně nebo české jednadvacítky a v současnosti šéftrenér mládeže v druholigovém Táborsku.

Ve druhé polovině osmdesátých let hrával dorosteneckou ligu a nakoukl do mládežnických reprezentací, ovšem fešácká vojna v pražské Dukle či Chebu ho minula. Karel Krejčí se uprostřed roku 1987 z Plzně dostal „jen“ do druholigové Dukly Tábor. A ani to nebyla konečná.

„Bavíme se o době, kdy v Táboře hrávali Pavel Srníček, Zdeněk Jánoš nebo Ondrej Krištofík. Tým byl hodně našlapaný,“ přibližuje Krejčí, který se přes vojnu v divizi postupně dostal jako hráč až do první ligy.

Vojna na papíře

V aktuálním čísle tištěného Football Clubu najdete i text o fotbalové vojně v Československu, na kterou v něm kromě Krejčího vzpomínají i Martin Frýdek a Vítězslav Lavička. Článek patří do hlavního tematického bloku Fotbal a válka, kde najdete třeba reportáž z místa fotbalového příměří v první světové válce nebo text Ondřeje Soukupu o Šeriffu Tiraspol z té části Moldavska, kterou ovládá Rusko.

Podpořte FC!

S jakými pocity jste v osmnácti odcházel na vojnu?

Byla to pro mě cesta do neznáma. Nedivte se, byl jsem totálně nezkušený kluk, pořád ještě tele. Nedovedl jsem si představit, do čeho jdu. Měl jsem jen jeden cíl: chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou. Dneska se tomu směju, ovšem tenkrát mi často nebylo dobře. Ještě že jsem měl vojnu s fotbalem.

Dala se zvládnout?

Předně: bylo hodně o štěstí, kam vás dali, od toho se všechno odvíjelo. Vojna vás zocelila, museli jste se spoléhat sami na sebe. Kdo přišel jako dítě, odcházel jako dospělý. A fotbalově? Vojenskými kluby prošla spousta borců, kteří se později prosadili ve velkých klubech a často se dostali i do reprezentace.

Pomohl vám fotbal přežít těžké dny v zeleném?

Bylo fajn, že jsem měl možnost chodit do přípravy v Táboře, jezdil jsem tam v létě i zimě. Mezitím jsem si musel plnit povinnosti jako řadový voják. Bonus byl, že jsme odpoledne šli na trénink.

Jaký jste vlastně měl vztah k armádě v časech, kdy jste rukoval? Bral jste ideologické omáčky o zlém Západu a nutnosti obrany socialistického zřízení vážně?

Takhle jsem o tom nepřemýšlel, na vojnu jsem šel jako děcko. Nedělal jsem si z toho srandu. Když si třeba vzpomenu, jak jsem šel poprvé do stráže… O to víc jsem se těšil, až mi skončí směna v kasárnách a budu moct vyrazit na fotbal, abych přišel na jiné myšlenky.

Poprvé doma až po půl roce

Pojďme na úplný začátek vaší vojenské dvouletky: léto 1987, tradiční fotbalový „draft“ v Táboře. Vybrala si vás místní Dukla – a pak?

Dopadlo to tak, že jsem v Táboře absolvoval přípravu a šel do béčka. První rok jsem strávil v Jindřichově Hradci, druhý v Písku.

Byl jste zklamaný?

Nedalo se nic dělat, na vojně si nevyberete. V obou případech to byla divize, o druhé lize jsem si mohl nechat zdát. Natož o první: pokud ji někdo hrál už před vojnou, měl velkou šanci dostat se do Dukly nebo do Chebu.

Nechtěl jste se vojně vyhnout nebo nastoupit později?

Taky si zpětně říkám, že jsem po maturitě mohl jít na nějakou nástavbu a na vojnu nastoupit později. Po revoluci se navíc dvouletá vojna zkrátila, ale nedá se nic dělat, do budoucnosti nevidíte.

Absolvoval jste klasický měsíční přijímač?

Jasně, to už bylo v Jindřichově Hradci. Dodnes si pamatuju, jak na přísahu přijeli natěšení rodiče, ale ani jsem se k nim nedostal. Bylo to rychlé, hned nás poslali do kuchyně škrábat brambory.

Karel Krejčí (vlevo) na fotbalové vojně v Jindřichově Hradci.
Foto: Martin Mls

Co bylo pak?

Začátek nebyl snadný, poprvé jsem se dostal domů až po půl roce.

Drsný start.

První rok v Jindřicháči byl nic moc: fotbal neměl pevné sídlo a pořád jsme někam dojížděli, třeba dvacet kilometrů do Kunžaku. Navíc jsme byli po dvojicích rozházení mezi ostatními vojáky v kasárnách a pracovali na rotách.

Kde jste sloužil vlasti vy?

Já byl u spojařů a měl jsem kliku, že jsem nemusel po tmě nebo v zimě hlídat muničák. Přes den nebo v noci jsem seděl na ústředně, kde jsem přepojoval telefony a obsluhoval dálnopis.

Pro mladší čtenáře: dálnopis byl ve své době moderní zařízení sloužící k přenosu textových zpráv, na první pohled připomínal hlučný psací stroj.

Tenkrát bylo prvoročáků u spojařů minimum, takže jsem si dost zamakal třeba o víkendech. Jako nováček čili slangově holub jsem musel uklízet všechny vnitřní i venkovní prostory. Když jsem skončil, měl jsem toho plné zuby.

Loni jste se s dávnými parťáky v Jindřichově Hradci znovu sešel, viďte?

Hezky jsme si zavzpomínali. Přespali jsme tam a zařídili jsme si prohlídku kasáren, odkud jsme na vojně mohli odejít jen díky fotbalové propustce nebo na opušťák. Dneska máme s klukama skupinu na WhatsAppu a zůstáváme v kontaktu.

Ani jedna frčka

A co druhý rok v Písku?

Na něj vzpomínám radši.

Čím to?

V Písku už to bylo víc o fotbale, všichni jsme byli pohromadě. Bylo to vyloženě vojenské město, nebyl problém potkat generála nebo jinou vysokou šarži. Klasické vojny už bylo míň a skoro každý týden jsme hráli zajímavé přáteláky. Trenér Jiří Antoš se o nás výborně staral, a když se blížil konec vojny, hlásil do klubů z vyšších soutěží, že do civilu odcházejí perspektivní hráči. Fajn chlap, pomohl nám.

To on vás do Písku přivedl?

Přesně tak. Podplukovník Antoš si mě všiml, když jsme ještě v Jindřicháči hráli proti sobě mistráky. Po jednom zápase za mnou přišel, jestli bych nešel k nim. Kývl jsem, fotbal se tam dělal na trochu profesionálnější úrovni než v Hradci. Takže mě převeleli – a hotovo.

Už jste zmiňoval, že jste si polepšil.

S ostatními fotbalisty jsme si museli plnit vojenské povinnosti, ale aspoň jsme už byli na samostatném pokoji. A taky jsem to měl blíž domů do Sušice. Navíc jsme hrávali s Bohemkou, Pardubicemi, Boleslaví… Civilní týmy si pečlivě monitorovaly, kdo to má za pár, a pak si vojáky rozebraly. Já se po vojně vrátil do Plzně, odkud jsem narukoval.

S jakou hodností jste odcházel do civilu?

Zůstal jsem vojínem.

Vážně? Ani jedna frčka?

Nemrzí mě to, hodnost není všechno. Ligový záložník Jirka Studeník, který má i titul se Spartou, byl coby vysokoškolák četař absolvent a vždycky odnášel naše průsery. (usmívá se)

Čistě hypoteticky, uměl byste po letech vzít do ruky zbraň a jít bránit vlast?

Kdepak, přece jen už jsem z toho vypadl. Ale tenkrát jsem dělal různé věci: střílel ze samopalu, házel odjištěným granátem. Zkušenosti mám, ale po těch víc než třiceti letech bych si už netroufl.

Zavedli byste znovu povinnou vojnu? Aspoň na půl roku?

Neříkáte si, že by se dovednosti z vojny hodily i v dnešní nejisté době?

Nemyslím si, že je vyloženě škoda, že už je vojna zrušená. Zvlášť z fotbalového pohledu: ti nejlepší mají v osmnácti nakročeno do profifotbalu a vojna by pro ně mohla být ztrátou času.

A z životního pohledu?

Pracuju s mladými kluky a zjišťuju, že jim často chybí elementární zodpovědnost a vnitřní disciplína. Pozor, není to jen můj pohled, mnozí kolegové to vidí podobně. Když si představím, že by dnešní mladí šli z mamahotelu na roční vojnu, mohlo by jim to prospět. Postavili by se na vlastní nohy a třeba by aspoň uměli poděkovat.

Neumí to snad?

Divili byste se, kolik z nich ne. Když jsem někdy před pětadvaceti lety u mládeže začínal, bylo to jiné. Tenkrát většina kluků ještě měla hlad a vůli, chtěli to někam dotáhnout. Já taky: když mi vyhlášený plzeňský trenér mládeže Josef Žaloudek nabídl, abych šel do Škodovky, neváhal jsem. Ve třinácti jsem se sbalil a odstěhoval se ze Sušice na internát. Dneska mají kluci strašně moc možností a méně vydrží: jakmile se víc trénuje, většina odpadá.

S Plzní do ligy

Zpátky k vojně. Přemýšlel jste, jak by se vaše kariéra vyvíjela, kdybyste nemusel na dva roky do uniformy?

Neměl jsem to jednoduché. V Plzni jsem měl problémy na střední škole, z malého města jsem neměl takové znalosti jako děti z plzeňských základek. Jednu střední jsem vzdal a šel jsem na méně náročnou. Mrzí mě, že jsem nezabojoval víc. Škodovka mi nabízela, abych šel na nástavbu, ale já si chtěl odkroutit vojnu a mít to za sebou.

Chybné rozhodnutí?

Byl jsem mladej a blbej. Kdybych zůstal v Plzni a pokračoval ve škole, možná bych měl blíž do áčka. Na vojnu bych stejně asi musel, ale mezitím by moje kariéra třeba pokračovala jinak. Každopádně ničeho nelituju, takhle jsem v životě nastavený.

Letná musí shořet. Permanentkář Filip Horký o sparťanské bídě

Sparta žije z minulosti. Teď je ale ztraceným klubem bez vize. Zlepší se to, jen když majitel a jeho lidé zásadně změní svůj přístup. S tím současným se letenský klub nevyrovná ani nejlepším v Česku.

Přečíst

Vrátil jste se do Plzně z vojny zocelený?

Rozhodně, tenkrát zrovna spadla do druhé ligy. Během vojny se mi z klubu moc neozývali, jen mi jednou poslali kopačky. Ale když jsem šel do civilu, sekretář Zdeněk Michálek mi vzkázal, abych nastoupil do přípravy.

Co bylo dál?

Silnější pozici jsem si vybudoval až po třech letech. Řada zkušených hráčů živila rodiny a na začátku devadesátých let si šla vydělat do nižších německých soutěží. My mladí jsme pak dostali šanci a díky rozdělení federace a vzniku samostatných českých soutěží jsme postoupili do ligy, což byl můj sen. Jenže v necelých třiceti jsem si vážně zranil koleno a musel jsem s fotbalem skončit dřív, než jsem chtěl.

Něco skončilo, něco začalo: ve vašem případě úspěšná trenérská kariéra.

Fotbal jsem miloval a chtěl jsem u něj zůstat. Mimo jiné proto, že jsem se během kariéry nestihl zabezpečit. Investoval jsem do sebe a začal se trenérsky vzdělávat. A vidíte, možná jsem jako kouč udělal zajímavější kariéru než jako hráč.

Karel Krejčí (53 let)

S fotbalem začal doma v Sušici, kromě brankáře hrával ve všech řadách. Ve třinácti odešel do Plzně a na konci osmdesátých let si odkroutil vojnu v Jindřichově Hradci a Písku. Po návratu do civilu s Plzní postoupil do první ligy (1993) a pak následovaly další čtyři štace: Zlín, Dukla Praha, Příbram a České Budějovice. Odehrál 80 prvoligových zápasů a vstřelil tři góly. Skončil už po třicítce kvůli vážnému zranění kolene.

S trénováním začínal od mládeže a do ligy nakoukl jako asistent v Příbrami, kde dnes žije. Má tři tituly s Plzní: dva jako asistent, jeden jako hlavní trenér. Dva a půl roku byl asistentem Pavla Vrby u reprezentačního áčka, společně postoupili na mistrovství Evropy 2016. Na Euro se dostal i s jednadvacítkou, kterou vedl v letech 2019 až 2021. Teď je šéftrenérem mládeže v druholigovém Táborsku.

Související články

Hašek prohrál spor se Spartou. Musí jí zaplatit téměř 2,5 milionu

Mezinárodní arbitráž definitivně vyřešila téměř tři roky trvající spor mezi Spartou a Martinem Haškem mladším. Ten dal výpověď neoprávněně.

Zprávy

Messi proti Maradonovi. Radost proti Mexiku ukazuje, že hraje o všechno

Argentinský kapitán Lionel Messi sice o víkendu svému týmu vystřelil šanci na přežití v turnaji, pokud se ale chce vyrovnat Maradonovi, musí v Kataru dovést Argentinu až na samotný vrchol.

MS Katar

Proč chybí Češi v Kataru? Šilhavého tým nemá jasný plán jako Dánsko nebo Wales

Češi se nedostali do Kataru i proto, že nemají pevné herní základy. Jaké jsou možnosti, když hrajete s jasně daným stylem, ukazují Dánsko a Wales. Tedy země s podobným potenciálem jako Česko, se kterými by se reprezentace měla porovnávat.

Taktika
Popup se zavře za 8s