Nenapadlo mě žít jinak. Po manželství s legendou zůstala bez důchodu

Víc než deset let byla první dámou československého fotbalu. Tak dlouho vedl její manžel coby kapitán národní tým. Ona sama se ovšem při takovém označení ošívala. Po boku Ladislava Nováka prožila půl století. V době, kdy i jeden z nejlepších levých obránců světa chodil domů na obědy, a ač kapitán Dukly, před výplatou hledával po kapsách zapomenuté drobné.

Pro ni to byla léta podřizování se železné rutině známého fotbalového askety, léta častého osamění, když odjížděl na dlouhé týdny exotických turné, léta nepochopení ze strany vrstevnic.

„Přišlo mi to jako samozřejmost, ne jako nějaké přinášení oběti. Dnes některé manželky fotbalových milionářů nadávají, že se ten hráč nevěnuje rodině. My bývaly s dětmi samy dva měsíce v létě, dva měsíce v zimě. Vánoce jen s dětmi, žádná rekreace v létě – a nikdo se nás neptal, jestli se nám to líbí. Ale já se na to dívala tak, že aspoň máme dobrou životní úroveň. I když ne takovou, jak si národ představoval,“ vypráví Stanislava Nováková.

„Já jsem věděla, do čeho jdu. Bylo to zaměstnání jako každé jiné. Ano, brala jsem fotbalové manželství jako zaměstnání, musela jsem. Manžel si prostě zvykl, že já všechno zařídím, dokážu, se vším se vyrovnám, a vydrželo mu to tak do posledních chvil. A to ho nepomlouvám. Kdyby tu teď seděl, tak neví, kde máme vodoměr, kde máme elektroměr, hlavní uzávěr vody… Takové věci? Prosím vás… vůbec ne. Od toho jsem byla doma vždycky já,“ pokračuje.

Skončilo to léty péče o manžela pomalu podléhajícího Alzheimerově nemoci, u které současná věda nachází s hraním fotbalu smutné průsečíky. Ale jak Stanislava Nováková říkala, byla to léta, která tak prožila naprosto vědomě a která by neměnila.

„V Ostředku strávil šest let. Já bych si to nemohla sama dovolit, ta léčebna stála 22 tisíc korun měsíčně. Ale pomohla Nadace fotbalových internacionálů. Dostávali jsme sociální příspěvek 12 tisíc měsíčně a těch zbylých 10 tisíc platila vždycky dva měsíce nadace a třetí měsíc já. Nechali mi aspoň tátův důchod, z toho jsem žila. Na vlastní nemám nárok, protože jsem nepracovala. Takže platit Láďovi léčebnu, to jsem neměla z čeho utáhnout. Nadaci jsem proto neskutečně vděčná, že mu umožnila takhle důstojně odejít z tohohle světa. Fotbal mu jeho služby takto splatil, to považuju za důležité,“ vzpomínala.

Příběh Ladislava Nováka známe víc než dobře. Kapitán vicemistrů světa z Chile 1962. Mnohonásobný mistr Československa s Duklou, za kterou svedl slavné bitvy v evropských pohárech. Parťák Josefa Masopusta. Fotbalový gentleman, který byť obránce, nikdy nebyl vyloučen. Sportovec, který ve své době nevídaně dbal na životosprávu.

Za tím vším ale stála péče a tvrdá práce jeho ženy. „Nenapadlo mě žít jinak. I doba byla jiná, z dnešního pohledu možná nepochopitelná,“ říkala smířeně. Svého muže zároveň ctila. „Jak se Láďa choval na hřišti, tak se choval i v životě. Takže se nedivím, že jako obránce nikdy nebyl vyloučený a neudělal hrubý zákrok. On takový prostě byl, pro něj to byl automatismus, domnívám se. U nás třeba nikdy nepadla ani slova jako blbec nebo pitomec. A nikdy v životě neseřval naše děti, i když jsem ho o to prosila – protože on byl tou autoritou.“

Sportem si mohla i vydělávat, ale doma to neprošlo. „Nabídli mi práci ve sportovní redakci Televizních novin. Dceři Jitce bylo pět let, já jsem byla stále v domácnosti a taková práce by mě bavila – každý den něco jiného, pořád mezi lidmi, a ještě se to týkalo sportu, který jsem měla vždycky ráda. Manžel to ale tehdy nedovolil s tím, že chce ještě jedno dítě. Podpořil ho i šéflékař Dukly Topinka, podle kterého jsme na to měli nejlepší věk. A tak z té práce sešlo, vzala ji nakonec manželka Ivoše Urbana. Ale zato se nám narodil ještě syn Michal.“

Po hráčské kariéře se Novák vrhl na trenéřinu a dostal se s ní do Belgie, kde postupně vedl Lokeren, Antverpy a Beerschot. „Dohromady asi devět let jsme nakonec strávili v Belgii, kam šel Láďa trénovat. Obnášelo to nechat desetiletého syna v Československu v internátní škole. Bylo mi hrozně. Připadala jsem si, jako když odkládám dítě. Ale on na to dodnes vzpomíná jako na nejlepší část života, mají každý rok srazy, píšou si.“

„Nenapadlo mě žít jinak. I doba byla jiná, z dnešního pohledu možná nepochopitelná. S Láďou jsem se seznámila při ping-pongu, který jsme u nás hrávali. Začali jsme spolu hrát čtyřhru, v pauze se hrály karty, já byla mluvná až moc, manžel zase nemluvil, občas mi podal míček. Jednou jsem se zmínila, že mám lístky do divadla, a on řekl, že by šel. To mi bylo šestnáct a půl. V osmnácti jsme se brali, to byl rok 1954. Zůstali jsme pak spolu 57 let a můžu vám říct, že nelituju vůbec ničeho,“ uzavírá společný příběh Stanislava Nováková.

Povídali jsme si s ní na jaře 2012, rok po smrti jejího manžela. Ona sama zemřela v 86 letech v červenci 2021. Ještě jednou jsme ji nechali vyprávět její kompletní příběh na stránkách Football Clubu.