Nekoukejte do mobilů a žijte skutečný život mimo sociální sítě, radí mladým talentům rekordman Jun

Kanonýr Tomáš Jun patřil mezi největší fotbalové talenty své generace. V šestnácti letech vyhrál se Spartou titul, vyhrál krále ligových střelců i EURO do jedenadvaceti let, dal gól v osmifinále Ligy mistrů AC Milán a v zahraničí si pak zakopal tureckou a rakouskou ligu. Přesto si uvědomuje, že jeho kariéra mohla být ještě blyštivější.

Co by dnes udělal jinak? Jak se liší pozice mladých supertalentů dnes a před pětadvaceti lety? A co ho dnes na fotbale nejvíc naplňuje? O tom všem jsme si povídali na křtu knihy 100 let ligy – Oficiální průvodce fanouška.

Jak se to poslouchá, že jste ve statistikách české ligy pořád vedený jako nejmladší hráč její stoleté historie, co vyhrál titul?

Přiznám se, že jsem o tom ani nevěděl. Měl jsem v povědomí, že jsem byl mezi nejmladšími hráči, co naskočili do áčka Sparty i do celé ligy. Teď mi tady říkali, že jsem byl o pár dnů mladší než Martin Klein, který byl tehdy taky v kádru Sparty. Takže rekord mám i díky mamce, protože mě nepřenášela. (smích)

Jak dlouho tenhle rekord ještě vydrží?

Nejsem z těch, co by lpěli na držení nějakého rekordu. Samozřejmě je to hezké být někde takhle vedený. A dokážu si představit i jiné ligové statistiky, kterým by bylo lepší kralovat. Ale myslím si, že tenhle „věkový rekord“ bude jeden z těch, které bude těžké překonat.

Mají to dnes mladí supertalenti těžší než za vás, aby se prosadili do kádrů Sparty, nebo Slavie?

Myslím, že je to pořád stejné. Když se objeví nějaký supertalent, tak šanci dostane i v těchto klubech. Zároveň hrát v šestnácti letech za áčko Sparty nebo Slavie není obvyklé. Ani nás nebylo tolik. Když se nad tím zamyslím, tak kromě mě v podobném věku ve Spartě ještě vystřelili Tomáš Rosický, Tomáš Hübschman nebo Venca Kadlec. Ale pokud se teď objeví někdo skvělý, kdo svoji výjimečnost bude potvrzovat ve starších kategoriích i v reprezentačních výběrech, šanci podle mě dostane.

Nemůže být pro mladé české hráče problém i v tom, že dnes Sparta i Slavia mají v kádru mnohem víc cizinců než dřív?

To je určitě pravda. Navíc oba kluby teď mají béčka ve druhé lize, takže mladičké talenty nechají rozehrát spíš tam, než že by je hned hnali do áčka. Já jsem ale taky začínal nejdřív v béčku, kde jsem prokázal, že dokážu dávat góly, než mě vzali do ligového áčka.

Jak moc dnes sledujete mladé hráče?

Sleduju, musím. Dělám agenta, takže je to moje práce. Před deseti lety jsem založil akademii, ve které jsem rozjel individuální tréninky. Postupem času jsem k tomu přidal vlastní agenturu, se kterou zastupuju šikovné hráče a hráčky.

Měl jste hned jasno, že po konci aktivní hráčské kariéry zůstanete u fotbalu?

Baví mě to. Zkoušel jsem i jiné věci mimo fotbal, ale nejsem na to stavěný. Od pěti let jsem se pohyboval jen ve fotbalovém prostředí, škola šla bohužel taky stranou. Spálil jsem se a fotbal teď beru jako jedinou věc, kde se můžu opravdu uplatnit a kde můžu smysluplně předávat zkušenosti dál. Takže už se do ničeho jiného ani nehrnu a budu se rozvíjet v téhle oblasti.

Kdybyste se zpětně podíval na svojí bohatou kariéru a měl zmínit jednu věc, kterou byste udělal jinak, co by to bylo?

Nejvíc mi ublížilo angažmá v Turecku, kdy jsem vypadnul z nároďáku a byl jsem v podstatě rok bez fotbalu. Zase mě to ale posílilo po lidské stránce, dalo mi to školu života. Zpětně se snažím dívat na věci pozitivně.

Co byste vzkázal mladým talentovaným fotbalistům, kteří by mohli jít ve vašich šlépějích?

Říkám to všem klukům, které zastupuju. Na prvním místě musí být láska k fotbalu. Musí je to bavit. Musí tomu obětovat hrozně moc. Nesmí jim taky smrdět tvrdá práce, protože jenom talent rozhodně nestačí. Někdy to hodně bolí, po psychické i fyzické stránce. Je důležité mít před sebou cíle a sny a jít si za nimi postupnými krůčky.

Já jsem si všechny splnil – prosadil jsem se do áčka Sparty, vyhrál jsem s ní pětkrát titul, byl jsem nejlepší střelcem ligy, zahrál jsem si Ligu mistrů, vyhrál jsem Euro jedenadvacítek, dostal jsem se do dospělé reprezentace. Vyzkoušel jsem si fotbal v zahraničí, v Rakousku taky vyhrál titul. Jasně, mohlo to být ještě lepší, ale jsem rád za takovou kariéru.

Zmínil jste tvrdou práci a velkou psychickou zátěž, zároveň se dnes mluví o generaci sněhových vloček, která není nejodolnější. Jak moc to jde dohromady s kariérou profesionálního sportovce?

Doba se mění, to si moc dobře uvědomujeme. Technologie nám ve spoustě věcí ulehčují život a v jiných si ho s nimi zase zbytečně komplikujeme. Stačí se podívat na děti, které neustále zírají do mobilů a často žijí víc virtuálně na sociálních sítích než ve skutečnosti v reálném životě.

Ale ne všichni jsou takoví. Ti, kteří se od toho dokážou oprostit a soustředit se na sport, mají naopak velkou šanci prorazit. Je to pořád stejné – když dostanete první smlouvu, můžete vyrazit do barů a začít si užívat, nebo ještě víc máknout a něco ve fotbale opravdu dosáhnout. Někdo to v hlavě zvládne a spousta talentů to naopak nedá.