Jan Kuchta je útočník, který během svého působení ve Slavii vyrostl v gólovou mašinu výrazně převyšující českou ligu. Od svého návratu k sešívaným v létě 2020 nastřílel v 66 soutěžních zápasech 32 branek. Na začátku aktuálního ročníku to ale nebyly jen góly, co mu scházelo. S výjimkou prvních zápasů postrádal forward svůj typický drive a nedařilo se mu ohrožovat branku soupeře, jak byl zvyklý dříve. K tomu pět zápasů stál za nesmyslné došlápnutí na libereckého brankáře Oliviera Vliegena.
Po posledních dvou zápasech to vypadá na otočku. Kuchtovi paradoxně pomohlo vyloučení jeho parťáka Tomáše Čvančary. S ním se mu na Spartě prozatím nepovedlo vytvořit fungující útočné partnerství, které by si mnoho fanoušků letenských přálo. Jde totiž o nesmírně zapeklitou kombinaci typologií obou hráčů.
Trenér Brian Priske v podcastu Sparťanských novin řekl, že by se Kuchta s Čvančarou měli doplňovat. Přímo pak zmínil, že první z nich je menší a pohyblivý a druhý větší a silnější. Jeho přirovnání připomnělo klasické útočnické dvojice - jednoho obra a jednoho drobného pracovníka vedle něho. Pamětníkům jistě naskočil obrázek Jana Kollera a Milana Baroše, Edina Džeka a Carlose Tevéze nebo novější pár Antoine Griezmann a Alváro Morata.
Jenže ono je to trochu složitější. V uvedených případech totiž menší útočník, který hrál na pozici v angličtině známé jako secondary striker (česky asi doslova druhý útočník), byl zároveň ten, který si sbíhal níž, aby vytvořil aktivitu mezi soupeřovými řadami. K tomu potřeboval brilantní techniku a schopnost se nejen s míčem otočit, ale ideálně se i vysmeknout dotírajícím obráncům v přecpaném středu hřiště. Naopak větší útočník byl specialistou na sklepávání dlouhých balonů, jejich prodlužování a obecně na práci zády k brance soupeře. Ti modernější pak dovedli i nabíhat za obranu, ale to už je detail.
Na Kuchtu s Čvančarou nicméně tyto charakteristiky nesedí. Čvančara je z dvojice jednoznačně lepším technikem, dovede si seběhnout níž a efektivně pracovat s prostorem, který tím vytvoří, nabíhá za obranu, a ještě ke všemu je z obou hráčů vyšší. V čem tedy vlastně vyniká Kuchta?
Jsou to primárně dvě věci, které se dají snadno rozdělit dle toho, zda má jeho tým míč, nebo ne. Bez balonu je Kuchta predátor, který dovede přesně vycítit, kdy je soupeř nejnáchylnější ke ztrátě. O víkendu takhle například uzmul balon mladému stoperovi Lukáši Endlovi, ještě v sešívaném dresu si v potrpěl na mučení sparťanských stoperů - primárně pomalejšího Ondřeje Čelůstky a nezkušeného Martina Vitíka.
Když tým získá balon, nabízí Kuchta okamžitě kolmé náběhy za obranu, při kterých se často snaží využít prostor mezi dvojicí stoperů soupeře. Tato kombinace zbraní dohromady vytváří nesmírně nebezpečný prvek, který dobře postavenému týmu může prakticky nahradit jakýkoliv náročně budovaný plán B. Když selže kombinace po zemi, stačí nahrát kolmo za obranu na Kuchtu. On buďto uteče soupeřům, nebo si najde ten správný úhel k presinku a získá míč v nebezpečné situaci, čímž tým posune výš.
Ač se to na první pohled nemusí zdát, útočný parťák mu jeho typickou hru komplikuje. Jedním z důvodů je, že jakmile jsou na útočné polovině dva náběhoví útočníci v blízkosti středu hřiště, vytváří to tlak na soupeřovy stopery, kteří se přirozeně posouvají blíž vlastní brance. Tím pochopitelně snižují velikost prostoru za sebou a zároveň tak zmenšují Kuchtovo oblíbené teritorium. Pokud má navíc tým dva náběhové útočníky, očekává se od nich, že obstarají drtivou většinu pohybu za obranu, včetně sbíhání směrem od středu hřiště do kraje. Sparťanský útočník má ale raději pohyb středem hřiště, kde může využít mrtvé body za zády stoperů.
V nábězích ke kraji a do meziprostoru (prostoru mezi středem a krajem hřiště) si naopak libuje Čvančara, který díky své komplexitě profitoval z rozestavení se dvěma útočníky z celého kádru nejvíce. Prakticky to pro něj znamenalo, že byl volným hráčem. Kuchta totiž nezištně natahoval soupeřovu linii vertikálně a on tak měl víc prostoru pro své výlety níž, i pro náběhy do krajů hřiště, kde navíc chyběla zraněná náběhová křídla.
Vypíchnout lze také Kuchtovo chování ve vápně, kde si rád hledá ten správný prostor pro zakončení. Sparťanská devítka je typ hráče, který v minulých sezonách často nejen doklepával do prázdné, ale také si hledal originálnější pozice. Jakmile je ale na hřišti další hroťák, postavení ve vápně je o něco předvídatelnější a větší šanci se prosadit má ten větší nebo víc rozeběhlý, což obvykle býval toulající se Čvančara.
Proto se Kuchtovi samotnému daří lépe. O napadání soupeře se najednou nemusí dělit s roztržitým kolegou, ale třeba s Lukášem Sadílkem, který oběhá velký prostor a nažene mu tak „kořist“ do správné situace, aby ji mohl ulovit. K tomu takřka veškeré balony „nazdařbůh“ jdou jeho směrem, což zvyšuje pravděpodobnost jeho úspěchu a dál podněcuje jeho apetit. Na ten se také nesmí zapomenout, protože Kuchta musí být hladový. Musí být intenzivní, soustředěný a sebevědomý, tak je totiž nejlepší.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Zbývá klíčová otázka: Je vůbec možné Kuchtu se Čvančarou na hřišti zkombinovat? Možná. Je ale nutné dodat, že to bude mnohem složitější, než zkrátka vždy jednoho posadit a nechat na lavičce. Možná ještě větší problém než samotná kombinace hráčů může být v rozhýbání rozestavení. Dosud používané 4-2-2-2 bylo velmi problematické a nedokonale vypadalo i 4-1-2-1-2, kde nedocházelo k dostatečně efektivnímu presinku. Sparta by měla přemýšlet spíš nad 4-2-3-1 nebo 4-3-3.
Začneme tou divočejší možností, kterou je využití Čvančary na křídle. Mladší útočník je jednoznačně ohebnější než Kuchta, má solidní techniku a je rychlý. Zároveň by nemusel hrát úplné křídlo a v určitých momentech zápasu by klidně jeho role mohla být víc specializována tak, aby se využily jeho silné stránky. Stačilo by vlastně, aby bez balonu opustil střed, čímž by umožnil Kuchtovi vést presink. V rozestavení 4-3-3 by mohl krýt přihrávku na krajního obránce a případně i zavírat stopera soupeře na jedné straně hřiště. Kuchta by potom obstaral potřebný tlak na míč.
Druhou variantou je postavit Čvančaru na desítku. V utkání se Zbrojovkou Sparta díky Kryštofu Daňkovi, Jakubu Janktovi a Lukáši Sadílkovi měla solidní obsazení pozic mezi řadami soupeře. Pokud by místo Sadílka nastoupil Čvančara, pohyboval by se podobně, jako to měl ve zvyku doposud, ale Sparta by zároveň mohla využít možnost delšího míče na střed, odkud by mohl prodlužovat na Kuchtu za obranu. Tento experiment by však mohl znamenat narušení určitého balancu a možná by to odnesl kapitán Ladislav Krejčí, který by si musel více rozmýšlet své náběhy do soupeřova vápna.
Druhá varianta ale nevyřeší presink, kde by Čvančara Kuchtovi mohl dál překážet. Na druhou stranu už proti Teplicím si hráči dobře střídali pozice, když starší z dvojice převážně napadal stopery, zatímco jeho mladší kolega hlídal defenzivního záložníka soupeře. Určitě je to tedy varianta.
4-2-2-2 a 4-2-3-1 mohou být velmi podobná rozestavení, na hřišti ale mohou hrát roli i drobnosti. Přesně o drobnostech potom sžití dvou sparťanských hvězd bude. Pokud se o tento taktický oříšek budou na Letné dále pokoušet.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V čísle (3/2022) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
David Hovorka, dvojnásobný ligový mistr se Slavií a vítěz domácího poháru, se po vleklých zdravotních problémech rozhodl ve 29 letech ukončit kariéru. I Sparta, jejímž je Hovorka odchovancem, mu popřála vše dobré.
Analýza vycházející ze všech prvoligových zápasů od začátku roku 2020 ukazuje, kolik karet dávají za zápas rozhodčí v jednotlivých ligách. Česko je blízko evropskému průměru.
David Hovorka, dvojnásobný ligový mistr a vítěz domácího poháru se Slavií, se po vleklých zdravotních problémech rozhodl ve 29 letech ukončit kariéru. Připomeňte si, jak v roce 2019 řádil v Lize mistrů a podívejte se i na jeho rozlučku s kabinou.
