Pro lidi mimo fotbal jsou vlastně fanoušci na výjezdu něco jako otravný hmyz. Hluční, často opilí, obsazující parkoviště v okolí stadionu. Zkrátka nic, s čím se chcete potýkat delší dobu.
Letošní pohárové finále bylo navíc okořeněné tím, že než jsme vůbec s kamarády viděli jedinou minutu fotbalu, tak jsme na trase Praha – Uherské Hradiště strávili na cestě více než dvanáct hodin. První cestu, jak známo, zkazila průtrž mračen.
Podruhé už to vyšlo a s azurovým nebem nad hlavou jsme se posilněni rumem a pár pivy po cestě fotbalu dočkali. Proč vám tyhle banality vykládám? To je jednoduché. Výjezd na fotbal je vlastně takový výlet. Jen místo čundru, koncertu nebo podobné akce v jiném městě vyrazíte s kamarády na fotbal.
Občas mi přijde, že někteří lidé mimo fotbalovou veřejnost mají pocit, že jsme nebezpečná zvěř, která jezdí napříč republikou páchat, kdo ví co. Není to pravda. Každý, kdo někdy byl na výjezdu ví, že primárně jde o fotbal, ve druhém plánu taky a do třetice to je vždycky fajn strávené odpoledne s kamarády (nehledě na výsledek, což v Uherském Hradišti z pohledu sparťanského fanouška platilo dvojnásob).
Za ty roky, co fandím Spartě, už jsem toho zažil vlastně po cestách napříč republikou docela dost. Nepříjemně intimní šacování v Českých Budějovicích, pověstné hasiče z Rychnova v Jablonci, kvůli kterým jsem chytl zápal plic, tajnou policii v přestrojení na Dukle nebo policisty na Sigmě, kteří dle jejich soudu příliš opilé fanoušky ve spolupráci s pořadateli posílali snad na nejdražší záchytku v republice.
Sparta žije z minulosti. Teď je ale ztraceným klubem bez vize. Zlepší se to, jen když majitel a jeho lidé zásadně změní svůj přístup. S tím současným se letenský klub nevyrovná ani nejlepším v Česku.
S přibývajícím věkem mi ale začíná čím dál víc vadit, jak se pořadatelé a především bezpečnostní složky k fanouškům chovají. A středeční pohárové finále bylo absolutním vrcholem. Slovácko, které finále hostilo, se snažilo. Sparťané dostali k dispozici celou jednu tribunu, z níž byl vytvořen sektor pro fanoušky hostí.
Během zápasu se toho vlastně zase moc nestalo. Pár hozených piv a jedna kratší pauza na uklízení hozených světlic. Ostatně pyrotechniku používali i domácí a k finále poháru tak nějak patří, stejně jako chorea. Největším excesem byla asi hozená berle po střelci prvního gólu Jurečkovi, kterou ovšem nakonec pořadatelé dotyčnému fandovi vrátili. Asi kvůli tomu, že o dost netrefil. Jinak byl ale klid.
Nic, co by vybočovalo z čehokoliv, co jsem viděl na výjezdech už mnohokrát. Nikdo netrhal sedačky, v sektoru nic nehořelo, nikdo se nesnažil proniknout na hrací plochu. Atmosféra byla hodná finále, byť frustrace z výsledku cítit byla.
O to větší moje překvapení bylo, když v sedmdesáté minutě policejní těžkooděnci se psy obsypali hrací plochu kolem dokola. Michal Kadlec a Ladislav Krejčí mladší se sice divili, ale utkání pokračovalo dál, byť to spíše než finále poháru připomínalo zápas mezi dvěma vězeňskými týmy, kterým fandí ostatní trestanci z tribun.
Nikdo z fanoušků nedal policistům nejmenší záminku, aby stadion obsadili. Z prohlášení delegáta po zápase jsem vlastně také nepochopil, proč se tak stalo. Evidentně si bezpečnostní složky dělaly, co chtěly.
A obhajoba tím, že by fanoušci přeskakovali plot a vběhli na hřiště? „Byli jsme pořadatelem požádáni o přítomnost v sektoru hostů i domácích, aby policisté stáli přímo na hřišti. Byl předpoklad, že by fanoušci mohli přelézat zábrany a vstupovat na hřiště. V tom jim mají policisté případně zabránit,“ řekla agentuře ČTK policejní mluvčí Milena Šabatová.
To by se po zápase stát mohlo. Ale neospravedlňuje to, aby na hráče na lavičce a do ruchových mikrofonů štěkali vlčáci a my museli ze sektoru sledovat dvě řady těžkooděnců. Pohlídat se to dá určitě elegantněji.
A fotbal? Jak v tom chcete hrát? Nechci tvrdit, že by se na výsledku cokoliv změnilo, kdyby policisté na stadion nevkročili, protože Slovácko Spartu přehrálo po všech stránkách. Realitou ovšem je, že nikdo na hřišti nechce při dohrávání souboje zajet do policejního vlčáka.
O tom že šlo o naprosto neadekvátní chování policie svědčí i to, že jsem po utkání ze stadionu odcházel kolem rozesmátých policistů bez kukel. Pro ně to byl pohodový, bezproblémový zákrok.
Nechápu, proč byly takové manévry nutné. Podobné odpudivé obrázky vídáme na finále poháru už několik let a je ostudou, že Fotbalová asociace ČR, která utkání pořádá, něco takového dopustí a dokonce evidentně plánuje dopředu.
Na žádném jiném zápase jsem tohle nezažil. Ani v mnohem třaskavějších utkáních v Plzni nebo při derby se Slavií. Trmácel jsem se na fotbal dvanáct hodin, než jsem viděl jedinou minutu zápasu, nic jsem neudělal a přesto se ke mně chovají jako k potenciálně nebezpečnému individuu. Proč?
Mimochodem, v poslední době se prostředí na stadionech vůči hostujícím fanouškům opakovaně zhoršuje. Upozorňují na to často kolegové ze Slavie, které třeba minulý týden v sektoru hostí v Ostravě vítal ostnatý drát (!) a chybějící tekoucí voda.
Příkladů je pochopitelně více a najdou se v každé sezoně, ale pohárové finále je vždy pomyslným vyvrcholením chování vůči fanouškům. Mrzí mě to hned z několika důvodů.
Tím prvním je uplatňování kolektivní viny. Už byla řeč o lidech, kteří si myslí, že jsou fotbaloví fanoušci nezvladatelná zvířata. Nejsou. Každému, kdo si to myslí a trpí touto neochvějnou představou, bych doporučil si někdy zajít alespoň jednou na fotbal do sektoru hostí.
Nikdo vám nic neudělá a hrozí vám jedině to, že vás někdo poleje pivem. Utkvělá představa části veřejnosti, že jsme méněcenná agresivní chátra, kterou je nutné zavírat do klecí a hlídat desítkami policistů, je blud mimo realitu. Nebaví mě to. Ničím jsem si to nezasloužil a za ty roky jsem neměl s bezpečnostními složkami na výjezdech žádný problém. Přesto jsem opakovaně vystaven ústrkům a omezování osobních svobod z jejich strany.
Pragmatismus nemusí znamenat posedlost obranou. V detailním taktickém rozboru vám vysvětlíme, proč je tým z Uherského Hradiště nejlepším reprezentantem omezených možností českého fotbalu.
Druhým důvodem je, že podobné obrázky a chování vůči oddaným fanouškům, kteří jezdí podpořit svůj tým různě po republice, vás dříve nebo později odradí.
Pandemie hodně ublížila celému fotbalu a české kluby mají problém vrátit fanoušky na tribuny. Když už přijedete na jeden z vrcholů sezony, celou půlku druhého poločasu kromě fotbalu sledujete zástup těžkooděnců.
I když je mi to líto a dokážu to pochopit, tak si myslím, že tenhle zážitek mnohé návštěvníky středečního zápasu odradí. Proč mít pocit, že jste zvíře či vězeň, když se na fotbal můžete dívat i doma? Tam se asi nestane, že vám na dveře zaklepe zásahovka.
Ano, znám ty argumenty o tom, že to je prevence. Jenže prevence před čím? Co se stalo v Uherském Hradišti tak strašného, aby to ospravedlnilo obsypání stadionu těžkooděnci? Nebudu zastírat, že excesy se občas na fotbale dějí a v takovém případě jsou zásahy bezpečnostních složek na místě. Jenže preventivně obsadit stadion?
Nikdy jsem na stadionu nezažil situaci, která by něco podobného ospravedlnila. Nikdo s vážnou tváří nemůže tvrdit, že několik hozených piv ze sektoru a sprška nadávek na skórující domácí hráče ze sektoru hostí takový zásah ospravedlňují.
Přijde mi zároveň šílené, že kolegové sportovní novináři se většinou nezmůžou na víc než pár tweetů odsuzujících celou akci a budoucí trenér Jablonce David Horejš vlastně tak trochu celý zásah schvaluje. „Škoda, z fotbalového hlediska to bylo pro oko diváka velmi dobré utkání. Tohle k tomu nepatří, na druhou stranu, jestli tam bylo nějaké riziko… Jinak to bylo poklidné finále,“ řekl ve studiu deníku Sport.
Pro koho vlastně ten fotbal hrajete, když ne pro fanoušky? Proč se jich výrazněji nezastávají lidé, kteří se kolem fotbalu pohybují? Jak je možné, že celou situaci tvrdě neodsoudil ani jeden z trenérů? Přijde nám vážně normální, aby se finále národního poháru dohrávalo za takovýchto podmínek?
Kromě toho se u nás často skloňuje inspirace západní Evropou. Tentýž den jako finále českého poháru se ve španělské Seville hrálo finále Evropské ligy mezi Rangers a Frankfurtem.
Na stadion přijelo několik desítek tisíc Němců a Skotů a stadion samotný má mnohonásobně vyšší kapacitu než ten na Slovácku. A víte, co mě „překvapilo“? Že dvacet minut před koncem základní hrací doby nenastoupili na hrací plochu policisté se psy.
Nepamatuji si vlastně žádné velké evropské pohárové finále, při kterém by asistovaly takovýmto způsobem ozbrojené složky. A jsem naprosto přesvědčený, že kdyby v sedmdesáté minutě nastoupili španělští policisté na hrací plochu v Seville, tak oba týmy odmítnou utkání dohrát.
A to zápasu v Seville, na rozdíl od toho v Uherském Hradišti, předcházely potyčky fanoušků v ulicích. I tak tam nikoho nenapadlo se k fanouškům chovat jako ke zvířatům.
Týdenní cesta do hlavního nigerijského města byla pracovní. Hledali jsme na ní mladé fotbalisty třeba i pro české kluby. Kdo projde výběrem, má šanci na lepší život. Byli jsme se podívat i na rozhodujícím zápase o postup na mistrovství světa a po něm utíkali před slzným plynem. This is Nigeria, man.
Příznivec Sparty dostal za fyzické napadení fanouška Baníku během ligového zápasu pokutu 50 tisíc korun. Klub ji vymáhal u soudu a uspěl, protože smluvní pokutu má uvedenou v návštěvním řádu. Jde ale o pravidla, která v praxi „nikdo nečte“ a kluby nechtějí své fanoušky pokutovat. Proto šlo o ojedinělý případ, který by příště mohl dopadnout jinak.
Na jeho stadionu se stojí a stejně tak fanoušci vždy stáli za ním. V době komunismu, kdy měli na stadionu rušičky proti nežádoucím chorálům, i v době svobody, kdy byl blízko krach. Čtvrtý díl berlínské série Pod kůží je o Unionu.
