Slovácko letos potvrdilo, že mu ve Fortuna lize právem patří anglický přívlastek best of the rest - nejlepší ze zbytku. Nejde jen o zopakování čtvrtého místa a výhru v poháru. Jde i o to, jak Slovácko hraje.
Martin Svědík za 3,5 roku svého působení v Uherském Hradišti vtiskl týmu jasný herní projev a taktický systém. Práce sedmačtyřicetiletého trenéra je dobrým příkladem, jak posunout průměrný klub o velký krok dopředu. Jak toho dosáhl? Jak Slovácko hraje?
Slovácko je typické zarputilou hrou, která v podstatě vychází z klasické typologie tuzemských hráčů založené na bojovnosti. Systém týmu je postaven na dvou vysokých krajních becích, kteří jsou cílem pro nakopávané míče často využívané při rozehrávce od branky. Při ní je obvyklé, že oba beci drží šířku hřiště a jen zřídkakdy se přímo zapojují do rozehrávky ve vlastní třetině hřiště.
Široké postavení beků umožňuje centrálnější pozici obou křídel, která se pohybují v meziprostorech a občas se svým pohybem směrem k vlastní brance snaží zlákat soupeřovi krajní beky k následování, což vytváří prostor pro náběh beků Slovácka. Jindy jsou křídla zase pomocnou silou při sbírání odražených balonů, které vypadnou právě ze vzdušných soubojů beků, nebo hrotového útočníka.
Rozehrávka je většinou vedena stopery a defenzivním záložníkem, kteří s brankářem vytvoří přečíslení soupeřových napadajících hráčů a následně hledají pomocí nákopů beky, nebo hrotového útočníka. Klíčová pro tento herní prvek je role obou zbývajících záložníků, kteří nejprve vypomáhají obráncům v cirkulaci míče a v momentě nákopu rychlým přesunem vyplní střed hřiště, kde jsou opět připraveni na případné odražené balony.
Když se tyto míče ve středu hřiště podaří získat, následuje útok typický rychlou kombinací, která v drtivé většině případů vede k centru některého z hráčů ze strany hřiště, nebo z prostoru před rohem vápna, či meziprostoru. Tato typická zbraň je ještě umocněna zavíráním zadní tyče, o které se zase starají vysocí beci. Není tedy překvapením, že Petr Reinberk a Jan Kalabiška za poslední dvě sezóny nastříleli v lize dohromady 12 branek a šance měli na podstatně víc.
Když je akce rozehraná a útok nejde vést rychlou kombinací vedoucí k centru, nastává komplikovanější dobývání soupeřovi branky. V této fázi se ještě více projevují individuálně profily hráčů a jejich herní návyky. Klíčovým hráčem pro jakýkoliv pohyb Slovácka na míči je Lukáš Sadílek, který na vlastní polovině trpělivě cirkuluje a nabízí se a ve vyšších patrech hřiště se stará o nebezpečné centry, probíhá meziprostory a kombinaci s krajními hráči.
Sadílkův všudypřítomný pohyb je podporován náběhy za obranu od útočníka Václava Jurečky a občas od křídla Daniela Holzera. Zbytek hráčů pak hledá nahrávkami skulinky v soupeřově defenzívě anebo připravuje co nejlepší pozice pro centry.
Fotbal byl dlouhá léta zvyklý soustředit se na kraje a střed. Meziprostory, o kterých je v textu několikrát řeč, jsou moderním označením pro místa někde mezi. Ve Svědíkově systému v meziprostorech působí křídla, což je nejobvyklejší model ze zahraničí. Výhodou meziprostorů je, že se skrz ně dobře posouvá míč nahoru proti týmům, které jsou zvyklé se soustředit pouze na obsazení středu a krajů hřiště. V našem prostředí se meziprostory často používají spíš pro probíhání, než pro stabilní obsazování.
Naopak pokud Slovácko míč ztratí, jsou připraveni případný brejk zastavit zpravidla minimálně čtyři hráči – oba stopeři, defenzivní záložník a buď Sadílek, nebo Marek Havlík, který zaujímá o něco defenzivnější záložní pozici. Tímto způsobem je Slovácko v případě vlastního tlaku do velké míry zabezpečené, někdy se však může projevit nedostatečná rychlost jeho stoperů, kterou mohou využít dynamičtí útočníci. Na podzim takto dostala obrana lekci v Českých Budějovicích od Fortuna Basseyho.
Pokud Slovácko nemá míč, velmi brzy dochází k napadání a snaze získat ho zpět. Presink Slovácka je obecně velmi dobře organizovaný a vždy probíhá podle jasného schématu, které se ale částečně může měnit v závislosti na soupeři. Obecně jde ale o velmi moderní pojetí, kdy se Svědíkův tým často nebojí blokovat spíše prostor, než soupeřovi hráče osobně. Tímto způsobem se muži typicky v bílých dresech snaží zatlačit soupeře do stran, kde ho mohou agresivně napadat a donutit ke ztrátě. Ta v ideálním případě vede k rychlému protiútoku.
Jak se dá vyčíst z otevřených zdrojů, rozpočet Slovácka se v letošní sezoně pohyboval kolem sta milionů korun, což spadá někam do ligového průměru. České lize vévodí Slavia s necelou miliardou korun k dispozici na rok. Mistrovská Plzeň je kolem 320 milionů, Sparta zhruba na dvojnásobku. Baník Ostrava je na úrovni zhruba 160 milionů korun a například Bohemians 1905 kolem 90 milionů.
Klasický presink Slovácka vychází ze základního rozestavení 4-5-1. Následně se hráči podle určeného schématu posouvají ke svým hráčům. V nedávném domácím zápase proti Ostravě to bylo činěno tradičnějším způsobem, kdy křídla kryla beky a záložníci napadali záložníky Baníku. Dříve v sezóně ale docházelo i k agresivnějšímu vysunutí křídel, obzvláště pak v zápasech proti týmům se třemi stopery.
Naopak proti Spartě Svědíkův tým na Letné využil velmi úzké 4-4-2 se Sadílkem na pozici 10 vedle Jurečky na hrotu a zónově bránícími křídly, která kryla nahrávku na křídla domácích skrz střed a nechávala prostor pro přihrávku na beka, jenž byl následně intenzivně napadán.
Proti Slavii a Plzni pak Svědík zvolil méně agresivní 3-4-3 střední blok, charakteristický úzkým postavením útočné trojice a rychlým napadáním beků soupeře, o které se starali agresivně stojící křídelní obránci.
Systematické napadání, které Slovácko použilo proti týmům nejlepší trojky je nesmírně kvalitní, vychází z moderních fotbalových trendů a zároveň dobře využívá profily hráčů, se kterými trenér pracuje v kádru.
Tým je silný i při přechodu do presinku po ztrátě, většinou se mu totiž daří mít hráče na útočné polovině blízko sebe a zároveň za nimi jsou vždy připraveni alespoň čtyři hráči jako protibrejkové opatření, jak už jsme si uvedli výše.
Jedním z jednotících principů moderního fotbalu je snaha o kontrolu. Ať už jde o kontrolu míče, soupeřova pohybu prostřednictvím tvaru formace bez míče, nebo snahu o vnucení vlastního stylu soupeři. Pod tuto kontrolu patří také snaha o minimalizaci rizika a upřednostnění systematických řešení, před náhodnými.
Právě v tomto ohledu je Slovácko na české poměry nebývale vyspělé. Využívá vlastně většinu moderních taktických principů, které se do tuzemského fotbalu podařilo importovat ze zahraničních lig a zejména pak z Premier League, která vývoji vévodí.
Slovácko se snaží o systematickou tvorby šancí přes centry, které jsou zároveň jedním z nejméně náročných a nejméně riskantních způsobů útočné hry. V rozehrávce se Svědíkův tým prezentuje nejčastěji dlouhými nákopy, protože tím limituje riziko a má pro ně výbornou strukturu s neustále obsazeným středem. Trenérův systém ovšem umožnuje i postupnější útok, který však Slovácko povětšinou nevyužívá, neboť herní kvalita jeho hráčů není na dostatečné úrovni.
K tomu ve všech fázích drží velký počet hráčů nad míčem a pod míčem, ačkoliv se mu zřídkakdy daří mít opravdu pevných pět nad a pět pod, jak to dělají nejlepší týmy na světě. V Česku stále většina trenérů využívá minimálně šest hráčů v útočné fázi a za míčem nechává maximálně čtyři, takže brejky často brání jen se stopery a defenzivním záložníkem.
Spousta týmů pak kvůli zvyklosti mít v záloze šestku, osmičku a desítku nechává velkou volnost v postavení na útočné polovině až sedmi hráčům (obě křídla, oba beci, osmička, desítka i hrotový útočník). Takto přeplněná útočná fáze může nejen chaotizovat dění ve finální třetině, ale vytváří také logicky problémy do defenzivy, které třeba Slovácko tolik nepociťuje. Tým povětšinou nechává za míčem čtyři hráče a Sadílek má větší volnost, což je na českou ligu docela vyspělá varianta, kterou podobně využívá i třeba Trpišovského Slavia.
Další moderní prvek, který často mají možnost vidět fanoušci na Městském stadionu Miroslava Valenty je komplexnější pozice křídel bez míče. Jejich funkci při presinku a v bloku už jsme rozebrali. Teď se podívejme, jak to je, když se tým dostane při bránění na vlastní půli: křídla na slabých stranách (strany hřiště, kde aktuálně není míč) povětšinou mají možnost zůstávat výše a nebránit osobně „svého“ beka, jako se to děje v klasickém rozestavení 4-4-2, které bylo pro Fortuna ligu donedávna typické.
To souvisí s holistickým pojetím fotbalu (holistický přístup se dívá na věc jako na celek, nerozkládá ho na jednotlivosti), které se snaží o propojování herních fází a lepší přípravu na přechod mezi nimi. Když Slovácko útočí, funguje tak, aby bylo schopné po případné ztrátě často hned napadat, když naopak brání, nechává jedno křídlo výše, aby mohlo okamžitě vyrazit do brejku.
Velmi dobře to zafungovalo například při otočce zápasu s Baníkem. Ve druhé půli přišel na hřiště Jurečka a hostující obraně několikrát utekl po soupeřově ztrátě právě z křídla, když předběhl Jiřího Fleišmana. Důležitou roli v tomto ohledu hraje i Cicilia, který zase nabízí možnost sklepnutí míče a má zápasy, kde udrží prakticky jakoukoliv přihrávku nehledě na tlak, který je na něj vyvíjen.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Musíme také zmínit silné standardní situace, ať už jde o dlouhá autová vhazování Sadílka nebo o různá schémata při rozích a trestných kopech. Jedná se o další způsob, jak využít bojovnou náturu hráčů týmu a zároveň dostatek fotbalistů s vynikající kopací technikou.
Zkrátka a dobře: Slovácko pod Svědíkem ukazuje, že pragmatismus nemusí znamenat posedlost obranou a neochotu se učit z aktuálních trendů.
Tým praktikuje mnoho ze zásadních prvků kontroly a je schopný vyždímat maximum z klasické typologie českých hráčů. Ačkoliv obzvlášť na půli soupeře je často struktura hry velmi variabilní, jasně dané prvky spojené s progresivním řešením některých situací jsou důvodem, kterým Slovácko vystřelilo z ligového průměru.
Slovácko má v kádru několik „pokročilých“ třicátníků a obvykle mívá nejstarší základní sestavu v lize. Nezní to moc sexy, ale je tomu potřeba doplnit patřičný kontext. Martinu Svědíkovi starší kádr vlastně vyhovuje, protože se může opřít o jeho zkušenosti a spolehnout se na osobní odpovědnost každého z hráčů a celkově vyspělý charakter týmu. Zároveň platí, že Slovácko starší hráči prozatím výrazně neomezují, protože většina z nich je stále velmi dobře kondičně připravena.
Klub také pomalu kádr omlazuje. Na pozici dvaatřicetiletého Reinberka si brousí zuby třiadvacetiletý Michal Tomič, šanci dostávají Ondřej Šašinka (24), Michal Kohút (21) a Filip Vecheta (19) a v létě dorazil na levé křídlo Holzer (26) místo dalšího třicátníka Navrátila, který v zimě přestoupil do Olomouce. Pak jsou další hráči, kteří by měli být na vrcholu sil nebo před ním. Toto platí pro všechny tři členy zálohy – Vlastimil Daníček (30), Marek Havlík a Lukáš Sadílek (oba 26) - stopera Stanislava Hoffmana (31) a útočníky Regina Ciciliu a Václava Jurečku (oba 27).
U starších hráčů může být problém s jejich nahrazením, protože mají často specifický herní profil a Slovácko nemá peněz na rozdávání, aby za ně pořídilo okamžitou adekvátní náhradu. Typickým příkladem je Jan Kalabiška, kterému je 35 let, ale jako takřka metr devadesát vysoký levonohý bek, který má zkušenosti s hrou na křídle, je v tuzemském prostředí prakticky nenahraditelný. Podobné je to s už osmatřicetiletým ligovým rekordmanem Petrželou, za kterého do pravého meziprostoru neexistuje v Česku moc kvalitních a dostupných alternativ.
Slovácko pod Svědíkem se zdá být na konci cesty, spekuluje se o tom, že by po dalším úspěšném roce mohl klub opustit a udělat další kariérní krok směrem vzhůru. To může být pro klub z Uherského Hradiště velká ztráta. Kdyby k tomu došlo, mělo by Slovácko pokračovat v nastolené pragmatické cestě a svěřit další směřování a přestavbu do rukou novému kouči, který si bude jako Svědík dobře vědom slováckých limitů, ale zároveň bude otevřený fotbalovým trendům.
Nabízí se například Jiří Jarošík z Teplic, pod nímž fotbal severočeského klubu na jaře začal zase dávat smysl, ale jehož efekt přišel možná příliš pozdě, aby se Teplice vyhnuly baráži. Ve velmi podobné situaci byl před pár lety Martin Svědík v Jihlavě, se kterou navzdory působivým jarním výsledkům stejně neunikl sestupu. Následně ho Slovácko na podzim vykoupilo. Příchod Jarošíka by byl zajímavý i kvůli jeho oblíbenému rozestavení na tři obránce, které už Svědík ve Slovácku nakousnul a pro které má tým vhodné hráče.
Liga má za sebou nadstavbu, ve které Plzeň vzala titul Slavii a o baráž se hrálo do poslední chvíle. Zvyšují zápasy navíc atraktivitu české ligy? Zeptali jsme se fotbalových osobností i novinářů.
Zpět ale k Martinu Svědíkovi. Jak mělo Slovácko na trenéra štěstí, měl i on štěstí na klub, který mu dává důvěru už několik let. Vedení klubu i hráči mu tolerovali některé jeho excesy během zápasů a v rámci tiskových konferencí či pozápasových rozhovorů, kde se občas velmi nevybíravě pouštěl do konkrétních jmen. Příkladem může být ostrá kritika brankáře Pavola Bajzy po ligových utkáních na podzim 2020.
Otevřenější je také otázka práce s psychologií kádru. Zkušený tým ze Slovácka plný „hotových“ hráčů je v tomto ohledu poněkud neprůkazný, ačkoliv je pravda, že do týmu jsou pomalu zapracováváni mladí a nezdá se, že by se nějak trápili s nízkou minutáží. I v tomto ohledu se však nabízí odstrašující případ stažení Vladislava Levina necelých deset minut po jeho příchodu na hřiště v jarním utkání s Karvinou. Taková praxe by zkrátka trenéra jinde mohla dohnat.
Práce s kádrem, psychologií hráčů, nebo vystupování na tiskovkách jsou ale ve výsledku docela řešitelné problémy, které se z části dají zlepšit i tím, že některé úlohy za Svědíka převezmou třeba jeho asistenti.
Naopak pro větší týmy může hrát pozitivní roli třeba fakt, že je evidentně schopný pracovat se zkušenými hráči a osobnostmi, kterých ve Slovácku není málo.
Z čistě taktického hlediska je Martin Svědík připraven na jakoukoliv štaci v české lize. Pokud by dostal důvěru a čas, je v podstatě jedinou adekvátní „českou“ náhradou za Jindřicha Trpišovského, pokud by ten měl ze Slavie někdy odejít. Oba jsou nároční, sázejí na propracovaný herní systém a dokáží ho průběžně obohacovat o nové nápady.
Ve Spartě by zase přidal pevnou strukturu, která pod Pavlem Vrbou často chyběla, komplexnější způsob výstavby hry se dvěma variantami (vzduchem a po zemi), mnohem propracovanější fungování bez míče a k tomu taktickou flexibilitu se systémem 3-4-3 pro větší zápasy a Evropu. I v Plzni by mohl zajímavě navázat na Bílkovu verzi pragmatična a přinesl by jistě některé více vzrušující prvky v útočné fázi a ve fázi bez míče.
Donedávna se nabízela i varianta přebrání národního týmu, avšak ta je s prodloužením smlouvy Jaroslava Šilhavého minimálně na nějakou dobu ze stolu. Odchod do týmu mimo velkou českou trojku ve Fortuna lize by pak byl krádeží za bílého dne a Slovácko musí udělat vše pro to, aby se tak nestalo.
Velmi opatrní musí být v Uherském Hradišti i při nabídkách na své hvězdy. Typologie Sadílka se bude nahrazovat velmi těžko, protože ač je v lize běhavých hráčů mnoho, málokterý z nich má tak dobrý přehled a kopací techniku. Ještě problematičtější ale bude odchod střelce Jurečky. A nejde jen o jeho 17 ligových gólů z poslední sezony. Aktuálně je jediným konzistentním náběhovým hráčem a velkou zbraní při brejcích.
Opomenut nesmí být také Havlík. Ten je klíčový, hlavně když tým postrádá míč, protože výborně vyplňuje prostory a činí tým kompaktnější a silnější při přechodu po ztrátě míče k bránění.
Slovácko ještě může zkusit jednu sezonu svůj zázračný tým udržet, postupem času však bude přestavba nevyhnutelná. Dokonce je možné, že další udržovací sezona s bojem o vysoké umístění může klubu z dlouhodobého hlediska uškodit, protože by se připravil o výhodu pracovat na změnách postupně a musel by přejít do fáze velké a nárazové obměny.
Je velká škoda, že se tým loni neprobojoval do evropských pohárů, ačkoliv v dvojzápase s Lokomotivem Plovdiv byl minimálně vyrovnaným sokem. Slovácko je totiž nejlepším možným reprezentantem omezených možností českého fotbalu. Prezentuje se bojovností, obětavostí, ale také jakýmsi progresivním pragmatismem, který k modernímu pojetí fotbalu patří.
Pokud chtějí české týmy získat podobnou výkonnost bez výrazného odkročení od typické tuzemské cesty či finančních dostihů, není lepší vzor než Slovácko pod trenérem Martinem Svědíkem.
Kdo letos vyhrál ženskou fotbalovou ligu? Víte to? Slavia Praha a byl to už její 21. titul v součtu s federální érou před rokem 1993. Víte, že Slavia získala i ceněný „double“ a trefíte takhle od boku sestavu? Asi ne. Ženský fotbal bohužel zůstává neviditelný.
Klub ze Salzburgu byl dlouhé roky tuctový. Po příchodu Red Bullu je vše jinak. Pár let mu sice trvalo, než našel svou cestu, teď má ale koncepci, díky které objevuje pro velké kluby talenty z celého světa. A vydělává na tom. Jak to dělá?
Liverpool patří k nejúspěšnějším evropským klubům a není to náhoda. Jde o výsledek důsledné práce. Reds přesně vědí, co dělají a čeho tím chtějí dosáhnout. Na analýze jejich přestupové politiky to ukazuje Jakub Dobiáš, zakladatel datové společnosti 11 Hacks.
