Ve chvíli, kdy čtete tento text, si alespoň jeden Argentinec někde na světě právě pouští Maradonovy dva góly ve finále, které argentinský národní tým sehrál proti Anglii na mistrovství světa 1986 v Mexiku. Ano, finále!
Protože v kontextu doby to skutečně pro Argentinu finále bylo, i když vítěz duelu ještě neměl zvednout nad hlavu trofej pro mistry světa, ale postoupil jen do semifinále, v němž ho čekala Belgie. Výsledek 2:1 byl pro Argentince tak důležitý, že si scény ze zápasu přehrávají pořád dokola ještě teď.
Psal se červen 1986. Fanoušci i hráči na obou stranách hřiště nemohli nemyslet na tragický střet, do nějž se vlády obou zemí pustily o čtyři roky dřív. Konflikt, k jehož pochopení je potřeba pohled zpět na kolonialistickou minulost Velké Británie a dějiny argentinského boje o nezávislost.
Věc se ve zkratce měla takto. Malvíny (jak je tradičně označují Argentinci, u nás je známější pojmenování Falklandy) jsou souostroví v Argentinském moři, které se formálně přičlenilo k argentinskému území roku 1810. Šlo o rok, kdy vznikla první národní vláda a započala cestu k zisku nezávislosti v roce 1816. Od roku 1820 patřily Malvíny oficiálně Spojeným provinciím La Platy (tento název Argentina používala do roku 1826).
Předtím si už od 16. století na souostroví dělaly nárok jak Spojené království, tak Španělsko a Francie. Britská koruna se ovšem jako jediná nikdy nevzdala úmyslu ostrovy ovládnout, takže je v roce 1833 násilím obsadila a nově vzniklé jihoamerické zemi je sebrala. Zájem o Malvíny se soustředil na strategickou polohu důležitou z logistického i ekonomického hlediska, konkrétně šlo například o bohatou zásobárnu pro rybolov.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Od roku 1833 předkládala Argentina diplomatickými cestami opakovaně svůj nárok na Malvíny. Jenže v 80. letech 20. století potřeboval vojenský režim, který zemi vládl od roku 1976, něco převratného, aby se udržel u moci. V zemi totiž propukla velká krize způsobená vysokou inflací v řádech desítek procent, hlubokou recesí, zvyšováním daní a vysokým zadlužením, to vše doplněné jakousi občanskou válkou mezi guerillovými skupinami a armádou.
Hnaná touhou dodat své zemi novou energii, čímž mohla téměř zničit argentinskou historii, uskutečnila vojenská junta operaci s cílem získat Malvíny zpět. Argentinské speciální jednotky se ostrovů zmocnily 2. dubna 1982. Pro běžné občany to bylo cosi epického, protože měli pocit, že se po všech příkořích schyluje k nápravě. Všechno, co se do té doby stalo, už bylo součástí historie, ale teď mohli sledovat, jak se píše. Následky na sebe samozřejmě nenechaly čekat.
Reakce Británie znamenala začátek války, která skončila 14. června téhož roku po kapitulaci argentinského generála Maria Menéndeze. Střet si vyžádal životy 649 argentinských vojáků a 255 anglických, nemluvě o vysokém počtu zraněných. Dalším následkem byla řada pozdějších sebevražd. Většinu argentinských jednotek tvořili branci narození v letech 1962 a 1963, jednalo se tedy o mladíky ve věku mezi osmnácti a dvaceti lety, kteří museli bojovat proti profesionálním ozbrojeným silám s lepším vybavením.
Padlí vojáci byli synové, vnuci, bratři, přátelé a příbuzní těch, kdo v 80. letech tvořili většinu populace. Tedy i mužů, kteří reprezentovali Argentinu na světovém šampionátu v Mexiku. Hráčům, kteří pod vedením Carlose Salvadora Bilarda získali pro Argentinu druhý titul mistrů světa, bylo mezi 21 a 33 lety. Jinými slovy byli vrstevníky vojáků, kteří bojovali o Malvíny, a proto pro ně byl souboj s Anglií ještě osobnější.
Tým vedený kapitánem Diegem Maradonou nebyl po postupu na mistrovství světa považován za jednoho z favoritů. Dokonce se na turnaj dostal až poslední den jihoamerické kvalifikace po protrpěné domácí remíze 2:2 s Peru. Po zápase se trenér Bilardo stal terčem zdrcující kritiky ze strany novinářů, což ovlivnilo i názor fanoušků – ti dokonce svůj národní tým ani nedoprovodili na letiště, když odlétal do Mexika.
Ale Bilardovi muži si postupně veřejný obraz vylepšovali, srocení za Diegem Maradonou, který tu a tam nechal vyniknout i své spoluhráče, ať už to byl Jorge Valdano, Jorge Burruchaga, Nery Pumpido nebo José Luis Brown. Vše pomalu spělo k mýtickému čtvrtfinále s Anglií.
Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.
Ještě předtím změřily síly argentinští a angličtí ultras. Z jejich pohledu šlo o druhou polovinu bitvy. Argentinští fanoušci věděli, že je za konflikt s anglickými hooligans doma nikdo neodsoudí, právě naopak. Spojili se dokonce s padesátkou Skotů, což byli převážně příznivci Celticu Glasgow, kteří jim nabídli pomoc.
Obě skupiny krvežíznivých mužů se dohodly, že na sebe zaútočí přímo v centru Mexico City, kde stojí pomník nezávislosti, kterému se mezi lidmi přezdívá Anděl. Říká se, že bitka trvala asi dvacet minut, dokud Angličané nezjistili, že jsou přečísleni, a nerozhodli se rozprchnout. Nechali za sebou několik vlajek svých klubů i národního týmu. Jednu z nich pak Argentinci na znamení vítězství spálili přímo na stadionu před kamerami jen chvíli po začátku zápasu.
A to nebylo zdaleka všechno. Argentinští ultras začali o poločase, vyhecovaní pocitem, že mají situaci pod kontrolou, močit na anglické fanoušky na tribuně pod nimi. Když chtěli Angličané zareagovat, opět proti sobě měli přesilu. Totéž se opakovalo u východu ze stadionu. Pár fanoušků týmu z Evropy chtělo zpátky svoje vlajky a skončili v nemocnici.
Vraťme se ale k fotbalu. Maradona a spol. v osmifinále porazili 1:0 své sousedy z Uruguaye. Tým, jehož hlavní hvězdou byl Gary Lineker, porazil 3:0 Paraguay. Tato vítězství je 22. června 1986, 1469 dní po konci války o Malvíny, přivedla na Aztécký stadion. Pouhé čtyři roky byly málo na to, aby se zhojila tak velká rána.
Když se Diega Maradony před zápasem novináři na celou věc ptali, snažil se situaci zlehčovat a tvrdil, že to je jen fotbalový zápas. Později ale ve svém životopise mluvil úplně jinak. „Všichni jsme před tím zápasem tvrdili, že by se ty dvě věci neměly míchat, ale to byla lež. Nemysleli jsme na nic jiného, nebyl to pro nás ledajaký zápas. Nešlo jen o to, abychom Angličany z turnaje vyřadili. Svým způsobem jsme hráčům Anglie kladli vinu za všechno, co si argentinský lid vytrpěl. Vím, že to zní šíleně, nesmyslně, ale tak jsme to cítili. Bylo to silnější než my. Hájili jsme naši vlajku, naše mrtvé kluky, i ty, co přežili.“
Neapolská desítka to po té dlouhé době dokázala vystihnout naprosto dokonale. Pro Argentince to nebyl jen zápas. Bylo v něm mnohem víc. Vztek a potlačovaná bolest. A neexistoval jiný plán než si s Angličany vyřídit účty.
Výkop byl tu neděli na Aztéckém stadionu stanoven na pravé poledne mexického času, což znamenalo tři odpoledne v Argentině a sedm večer v Británii. Nebyla tu vojenská technika, vojáci ani spojenci. Bylo tu dvaadvacet mužů, jedenáct proti jedenácti, a k tomu 114 580 diváků na stadionu, 2,2 miliardy u televizních obrazovek po celém světě. Na jedné straně Shilton, Butcher, Fenwick, Sansom, Stevens, Hoddle, Reid, Steven, Hodge, Beardsley a Lineker. Na druhé Pumpido, Cuciufo, Brown, Ruggeri, Giusti, Batista, Olarticoechea, Burruchaga, Enrique, Maradona a Valdano.
První poločas byl bez gólových příležitostí. Každé z mužstev se k bráně soupeře přiblížilo jen jednou. Jako by sám zápas věděl, že další průběh bude tak emocionálně vypjatý, že je potřeba to dopředu kompenzovat.
Oba ikonické góly, které dělily čtyři minuty a přišly na začátku druhého poločasu, byly dokonalým příkladem schopností, jimiž se Maradona zapsal do dějin fotbalu: nezbednosti a zručnosti. První branka padla díky Boží ruce, kterou sám autor během prvního veřejného přiznání, které učinil až v roce 2005, popsal takto:
„Chci tohle říct Argentincům i zbytku světa. Ten první gól jsem dal rukou. Vyšlo to odněkud z hloubi mého nitra. Když jsem viděl, kam míč míří, říkal jsem si, že tam nikdy nedosáhnu. Shilton měří metr osmdesát pět a já metr šedesát šest. A tak jsem vyskočil spolu s ním a dotkl jsem se míče zdviženou pěstí,“ přiznal argentinský fotbalový bůh.
„Viděl jsem, jak jde míč do brány, a tak jsem se rozběhl a začal křičet. Pohledem jsem vyzval spoluhráče, aby mě přišli obejmout. Řekl jsem: pojďme dělat bugr, ať uznají gól. Objali mě, ale tvářili se nesměle, jako by chtěli říct, že krademe. Ale tomu, kdo okrádá zloděje, bude odpuštěno,“ vysvětlil svůj pohled na věc Maradona.
Aby nebylo pochyb o tom, že si Argentina tohle vítězství zaslouží, přidal Maradona ještě jednu trefu, a byl to gól století. Ten, díky němuž se stal nesmrtelným. „Pokud ten první gól platit neměl, ten druhý by měl platit za dva,“ řekl o něm Gary Lineker.
Triumfální cesta začala pro fotbalového artistu 52 metrů od brány a trvala deset vteřin a šest setin, což bylo dost času na to, aby navěky znemožnil – v tomto pořadí – Beardsleyho, Reida, Butchera, Fenwicka a nakonec i brankáře Shiltona.
„Byl to přesně ten gól, o kterém sníte jako malé dítě. Když se na něj znovu dívám, připadá mi neskutečné, že jsem to dokázal. Stejně jako u spousty jiných vynálezů i tady pomohla jedna nenápadná rada. Rada mého mladšího bratra. Nemyslel jsem na ni přímo v tu chvíli, ale později jsem si uvědomil, že mi někde v hloubi duše musela uvíznout a v pravou chvíli se projevit,“ popisuje Maradona ve svém životopise.
Rada se týkala situace z roku 1980, kdy Argentina hrála přátelský zápas s Anglií. „Byl jsem v podobné situaci. Když proti mně brankář vyběhl, kopl jsem míč do strany a šel vedle. Turco mi řekl: měl si brankáře obejít, vždyť už šel k zemi. Opáčil jsem: ty parchante, to se ti to mluví, když jsi to viděl jen v televizi. Ale on mě uzemnil: Ne, Pelu, kdybys zadribloval, obešel ho a kopl to pravou, šel by do brány, chápeš? V roce 1986 jsem to udělal, jak si přál můj bratr.“
Lineker sice devět minut před koncem snížil, ale byla to jen kosmetika. Argentinský tým pomstil bolest svého národa, který následně vyrazil do ulic. Oslavy navzdory dešti, který toho nezapomenutelného 22. června skrápěl celou zemi, propukly i u mýtického Obelisku, symbolu Buenos Aires. A to nebyl konec: Argentina o týden později na tomtéž stadionu podruhé získala titul mistrů světa díky vítězství 3:2 nad západním Německem.
Malvíny tím Argentina nezískala a rodiny padlých vojáků museli dál žít bez svých milovaných. Alespoň částečné zadostiučinění ale vítězství nad Anglií argentinskému lidu přineslo. Navíc při tom došlo ke zrození fotbalového boha.
Stéphanie Frappartová je nejlepší ženská rozhodčí na světě. Nenápadná Francouzka svými výkony přesvědčila většinu skeptiků, až se stala přirozenou součástí nemilosrdného mužského fotbalového prostředí. Důkazem uznání je i to, že už nedostává kytice před výkopem.
Týdenní cesta do hlavního nigerijského města byla pracovní. Hledali jsme na ní mladé fotbalisty třeba i pro české kluby. Kdo projde výběrem, má šanci na lepší život. Byli jsme se podívat i na rozhodujícím zápase o postup na mistrovství světa a po něm utíkali před slzným plynem. This is Nigeria, man.
Co dělá velký klub velkým klubem? Supermoderní stadion? Celková hodnota hráčského kádru? Velký počet trofejí? Berlínská Hertha 03 Zehlendorf nemá ani jedno, přesto ji lze v mnohém považovat za velký klub. Díky práci s mládeží.
