Měl to být miliardový byznys, jistý příjem. Fotbalová superliga, o které se začalo mluvit v půlce dubna, měla od základu změnit pravidla hry. Přetvořit evropský klubový fotbal. Nakonec z projektu rychle sešlo, hlavně díky brexitu. Přesto byste mu měli věnovat pozornost. Je dost pravděpodobné, že se za pár let v trochu jiné podobě vrátí.
V neděli 18. dubna, krátce po poledni evropského času, odpálil deník New York Times bombu. Oznámil, že se dvanáct elitních evropských fotbalových týmů hodlá trhnout. Odejít ze stávajících soutěží a na troskách nejprestižnější evropské klubové soutěže – Ligy mistrů – založit vlastní superligu.
Měla to být uzavřená „soutěž“, ve které by hrál tucet vyvolených klubů mezi sebou. A to o obrovské sumy, vždyť jen J. P. Morgan do projektu slíbila nalít na 3,5 miliardy eur, tedy skoro 90 miliard korun. Krátce před půlnocí byl seznam týmů, které se chystaly dopustit „zrady evropského fotbalu“, oficiální:
Když se čerstvá zvěst o nové superlize donesla k legendárnímu obránci Manchesteru United Garymu Nevillovi, který zrovna komentoval zápas svého bývalého týmu proti Burnley, nazval projekt „čirou chamtivostí“ a dožadoval se tvrdých trestů v podobě strhnutí bodů pro všechny zúčastněné týmy.
Jinde po Evropě padala slova o gangsterech. A Slovinec Aleksander Čeferin z postu prezidenta UEFA, hlavní řídicí organizace evropského fotbalu, utrousil, že „nevěděl o tom, jaké hady si hřáli na prsou“. Jeho slova mířila hlavně na místopředsedu Manchesteru United Eda Woodwarda a šéfa Juventusu Andreu Agnelliho, který se Čeferinovi po italsku vetřel do přízně, když ho několikrát povozil svým Ferrari a v roce 2019 z něj udělal kmotra své dcery. Woodward a Agnelli byli společně s Florentinem Pérezem z Realu Madrid hlavními strůjci nové superligy.
Reakce na oznámení nečekaného plánu byly rychlé a tvrdé. UEFA i jí nadřazená Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) okamžitě začaly hrozit drakonickými tresty. A nešlo jen o vyloučení z evropských pohárů, národní fotbalové svazy měly zmíněné kluby vylučovat i z domácích soutěží. Hráčům, kteří by se do projektu zapojili, pak hrozil zákaz reprezentovat svou zemi na oficiálních fotbalových mistrovstvích.
Tvrdší sankce, fotbalové i ekonomické, si dokážete představit jen stěží. Uvědomily si to i týmy zapojené do projektu a okamžitě oznámily, že už podnikají potřebné právní kroky, aby dopady trestů snížily na minimum. Jenže informace o nové soutěži nenechaly v klidu ani jindy hašteřivé fotbalové fanoušky, kteří se proti ní svorně postavili.
Odezvu měly zprávy o superlize prakticky v celé Evropě. V Anglii, která s šesticí zapojených klubů hrála v superlize jasný prim, vypukly protesty fanoušků. Před zápasem londýnské Chelsea s Brightonem musel rozlícený dav dokonce osobně uklidňovat český brankář Petr Čech, který v Chelsea působí. A přidali se i hráči či trenéři. „Když nemůžete prohrát, není to žádný sport,“ řekl k „soutěži“, ze které se nedá vypadnout, například kouč Manchesteru City Pep Guardiola.
O plánu se přitom tak nějak vědělo už od roku 2018, kdy o něm informoval web Football Leaks, upozorňující na špinavá tajemství ze světa fotbalu. Ten vedl Portugalec Rui Pinto, který byl o rok později na žádost portugalských orgánů zatčen v Budapešti a obviněn ze 147 zločinů, mezi které patřilo porušování soukromí, nedovolený přístup k informacím, ale i vyděračství. Pinto byl sice nakonec propuštěn, práskací web už ale nefunguje.
Koncept superligy někteří lidé připodobňovaly fungování amerických sportovních soutěží. Jenže sportovní ligy v zámoří si velmi zakládají na rovnostářském přístupu. Každý ze zúčastněných týmů by měl mít šanci dosáhnout na titul. Nejvyšší soutěže v basketbalu, hokeji, americkém fotbale i dalších sportech mají v pravidlech zakotvené platové stropy. Kromě baseballové MLB, která na druhou stranu týmům nařizuje platit nad určitou částku mastnou daň z luxusu.
Dalším specifikem jsou vstupní drafty, přes které se do severoamerických lig sportovci nejčastěji dostávají. Právo vybírat si první většinou získává nejhorší tým. Superliga by pochopitelně nic takového neměla. Týmům šlo primárně o zisk, nikoliv balanc a vyrovnanost soutěže. Srovnání s Amerikou tak nemohlo být víc vedle.
Ani silný odpor fanoušků a svazů ale žádný z velkoklubů nezviklal. Věci nabraly rychlý spád až díky tomu, že v Anglii je fotbal víc než sport. Je to součást tamní kultury a věc národní hrdosti. Valná část Britů navíc fandí hned dvěma týmům – jednomu z Premier League a druhému povětšinou z místa svého rodiště. Toho si byl vědom i následník britského trůnu princ William, který do debaty jako velký fanoušek fotbalu (fandí Aston Ville) přispěl.
„Musíme teď víc než kdy jindy chránit celé fotbalové společenství, hodnoty soutěže a férovost, na které stojí. Plně sdílím obavy fanoušků ohledně navrhované superligy a škod, které může hře, kterou tak milujeme, způsobit,“ uvedl William ve svém prohlášení.
V pondělí, tedy druhý den po zveřejnění plánu, se do věci vložili i britský premiér Boris Johnson a ministr kultury Oliver Dowden. Sešli se s představiteli anglické Fotbalové asociace (FA) a řekli, že jsou připraveni okamžitě změnit zákon a za každou cenu ochránit Premier League a současnou podobu anglického fotbalu.
Přes to všechno se největší překážkou vzniku superligy stalo něco úplně jiného – brexit. Britská oficiální místa s ním získala trumf: pravidla pro přidělování pracovních víz cizincům si určují sama. Víza potřebují i zahraniční fotbalisté, kteří hrají v anglických klubech. Když tedy FA společně s vládou oznámily, že je zahraničním hráčům klubů, které se superligy zúčastní, nebude vydávat, plán se začal hroutit. Anglické týmy by bez cizinců nebyly konkurenceschopné.
Už v úterý 20. dubna tak začaly jeden po druhém odpadat. Chelsea odešla jako první, Liverpool při odchodu přišel o sponzora (prodejce luxusních hodinek Tribus) a v případě Manchesteru United zase rezignoval výše zmíněný Woodward. Do půlnoci odešlo všech šest anglických klubů. Pak se přidali i Italové (kromě Juventusu) a Atlético Madrid.
V superlize nakonec zůstali jen španělští giganti Real Madrid a Barcelona a právě Agnelliho Juventus. Ti dodnes projekt podporují. Šéf Realu Pérez pak nedávno oznámil, že je jen pozastavený a on v něm dál vidí budoucnost evropského fotbalu. A UEFA? Ta proti trojici klubů zahájila disciplinární řízení.
Když se tedy vlastně nic nestalo, proč by nás měl příběh superligy vůbec zajímat? V první řadě proto, že je to jeden z mála případů, kdy kartel, který si velcí hráči na trhu mezi sebou potichu zosnují, tak tvrdě a prakticky všude narazí. Projekt podporovalo jen minimum fanoušků i lidí obecně spojených s fotbalem.
Zúčastněným klubům se přitom do rizika jít vlastně vyplatilo, protože kvůli pandemii koronaviru jim často nic jiného nezbývá. Tottenham a Arsenal si musely vzít na své fungování půjčku. Juventus ze všech týmů napříč Evropou tratí týden co týden nejvíc na tom, že nemůže pustit na stadion fanoušky. A Real s Barcelonou se topí v dluzích, které u obou činí několik set milionů eur. Vidina řádově vyšších odměn v superlize, navíc s přislíbenou desetimiliardovou injekcí do startu, pro ně zkrátka musela být lákavá.
A nejen to. Všechny velké týmy jsou závislé na příjmech spojených s účastí v Lize mistrů, ze které ale narozdíl od superligy můžou vypadnout. Při neúčasti ztrácejí nejen peníze, které jim už tak nestačí, ale také ty nejlepší hráče. A pomalu tak přicházejí o statut velkoklubu. Superliga pro ně tedy není nic jiného než snaha za každou cenu udržet status quo.
Nápad na superligu se navíc objevil i přes zjevná úskalí daná specifikem samotné soutěže. Zápasy těch nejlepších evropských týmů v Lize mistrů jsou totiž vlastně jako kaviár. Dobrota, kterou si dopřejete jednou dvakrát za rok. Proto si ji dokážete vychutnat. Jakmile si ji ale začnete dávat co týden, zevšední vám.
Ty největší kluby ale nakonec díky reformě Ligy mistrů, která vejde v platnost v roce 2024, vlastně dostaly to, co chtěly. O dominantní postavení nepřijdou, kvalifikace bude snazší a prize money
vzrostou. Až ale přijde další krize, superliga se vrátí na scénu. A tentokrát to třeba vyjde. Obdobný systém VIP klubu pro pozvané a bohaté ostatně už funguje – v basketbalové Eurolize.
Projektu se neúčastnily všechny evropské velkokluby. Úplně chyběla třeba německá špička, přestože některé kluby pozvánku dostaly. Jenže by si účast musely mimo jiné nechat posvětit fanoušky a třeba Bayern Mnichov a Borussia Dortmund tušily, že by to přes ně neprošlo. O zapojení do superligy by ale možná stál Red Bull Lipsko. Překvapivé bylo to, že mezi účastníky superligy chyběl klub Paris Saint-Germain, vlastněný katarskými šejky.
Text původně vyšel na webu Finmag.cz.
Kdo letos vyhrál ženskou fotbalovou ligu? Víte to? Slavia Praha a byl to už její 21. titul v součtu s federální érou před rokem 1993. Víte, že Slavia získala i ceněný „double“ a trefíte takhle od boku sestavu? Asi ne. Ženský fotbal bohužel zůstává neviditelný.
Klub ze Salzburgu byl dlouhé roky tuctový. Po příchodu Red Bullu je vše jinak. Pár let mu sice trvalo, než našel svou cestu, teď má ale koncepci, díky které objevuje pro velké kluby talenty z celého světa. A vydělává na tom. Jak to dělá?
Liverpool patří k nejúspěšnějším evropským klubům a není to náhoda. Jde o výsledek důsledné práce. Reds přesně vědí, co dělají a čeho tím chtějí dosáhnout. Na analýze jejich přestupové politiky to ukazuje Jakub Dobiáš, zakladatel datové společnosti 11 Hacks.
