Stadiony severolondýnských protivníků od sebe dělí jen šest kilometrů. Lokálními rivaly ale oba týmy nebyly odjakživa.
Fotbalu v Tottenhamu dala základy parta školáků na podzim roku 1882. Její členové byli součástí kriketového klubu Hotspur a hledali, kterému sportu by se mohli věnovat přes zimu. Volba padla, jako v mnoha podobných případech po celé Anglii, na fotbal.
V té době, konkrétně v roce 1886, se zrodil také druhý z protagonistů North London Derby. Vznikl ale ve Woolwichi, který leží na jižním břehu Temže na jihovýchodě Londýna, když skotský dělník David Danskin svým kolegům z továrny na munici a zbraně zvané Royal Arsenal (tedy „Královský arzenál“) navrhl, zda nedají dohromady fotbalové družstvo. Spolupracovníci souhlasili, zorganizovali mezi sebou sbírku, nakoupili potřebné náčiní a založili tým nazvaný nejprve Dial Square. Pojmenovali ho podle slavných hodin na jedné z bran továrního areálu a podle prostranství u ní. O pár týdnů později však tým přijal název podle celé továrny Royal Arsenal.
K prvnímu zápasu mezi Tottenhamem Hotspur a (tehdy ještě Royal) Arsenalem došlo v listopadu 1887. V té době už Spurs povyrostli ze školáků v mladé muže a do týmu navíc přijali i další hráče z okolí. Zápas se však nedohrál. Za stavu 2:1 pro Tottenham bylo utkání čtvrt hodiny před koncem ukončeno pro tmu. Výkop zápasu si týmy naplánovaly špatně, s nedostatečným předstihem před západem slunce. Druhé vzájemné střetnutí o tři měsíce později na začátku roku 1888 se už dohrálo. Pro změnu měl ale Tottenham k dispozici jen devět hráčů, takže Royal Arsenal zvítězil 6:2. I tak vypadaly zápasy na začátku fotbalové historie.
V roce 1893 se londýnská zbrojovka stala z královské společnosti společností soukromou, proto se i tovární fotbalový klub přejmenoval z Royal na Woolwich Arsenal. Růstu klubu privatizace společnosti neuškodila. Pod novým jménem se tým ihned zaregistroval u Football League. Woolwich Arsenal hrál mezi londýnskými kluby prim, upevňoval svou pozici v lize (i když zatím stále ve druhé) a toužil po úspěchu.
Mezitím se i z Tottenhamu Hotspur stal profesionální klub (1895). Od sezony 1896/1897 byli Kohouti přizváni do Southern League, kvalitnější soutěže rozvíjejících se klubů z Londýna a zbytku jižní Anglie. Ve stejném ročníku poprvé okusili i FA Cup. A v něm se jim dařilo navzdory předpokladům o poznání lépe než zavedenému Arsenalu. Hned při své třetí zkušenosti v tomto tradičním poháru, v ročníku 1898/1899, došel Tottenham do 3. kola.
Za další dva roky Kohouti překvapili fotbalovou Anglii ještě více. Prvním vítězem slavného FA Cupu v novém století se stal Tottenham Hotspur. Klub z nižší Southern League dokázal porazit zkušené prvoligové mužstvo 3:1 a získal tak v historii klubu svou první velkou celonárodní trofej.
V prvních letech 20. století začal rozběhnutý Arsenal klopýtat. Ekonomicky na tom nebyla nejlépe woolwichská zbrojovka, a tedy zákonitě ani klub, ani hlavní skupina jeho fanoušků – zaměstnanci továrny. V roce 1910 se klub ocitl dokonce na pokraji bankrotu, stále však měl potenciál a zavedenou značku. Kanonýři se začali z ligového průměru propadat ke dnu tabulky, až nakonec v roce 1913 o prvoligovou příslušnost přišli. Po sestupu zasáhla klub další rána – stadion Woolwiche Arsenal v Plumsteadu byl vypálen sufražetkami v rámci celonárodní a poněkud svérázné kampaně tohoto ženského hnutí bojujícího za volební právo žen.
Arsenal musel hledat nové působiště. Nicméně stěhoval by se zřejmě i bez žhářského útoku sufražetek – stadion Manor Ground už potřebám klubu přestával vyhovovat delší dobu. Nový domov Kanonýři našli v severním Londýně, v teritoriu, které už pevně v drápech drželi tottenhamští Kohouti. Zatímco Arsenal balancoval těsně nad bankrotem, oni dostali pro ročník 1908/1909 pozvánku do druhé ligy, a dokonce z ní hned v prvním roce postoupili do nejvyššího patra anglického fotbalu.
Kniha Víc než jen zápas od Miroslava Šifty vypráví příběhy nelítostné rivality mezi anglickými kluby a jejich fanoušky. Zachyceny jsou nejdůležitější momenty historie nejen anglického fotbalu. Vše se odehrává na nejzajímavějším a nejžhavějším hřišti, které anglický fotbal nabízí – v rámci největších derby. Právě ze soubojů anglických fotbalových rivalů o „jejich“ město nebo region je nejlépe patrné, co všechno fotbal v Anglii obnáší, co znamená pro místní a co všechno ovlivňuje. Že je to mnohem víc než jen zápas.
Arsenal se usídlil na místě jménem Highbury, jen šest kilometrů vzdáleném od stadionu Tottenhamu na White Hart Lane. Oba týmy se začaly potkávat pravidelněji. Od roku 1909 se střetávaly dokonce v rámci First Division. První prvoligové klání mezi Arsenalem a Tottenhamem v prosinci 1909 vyhráli Kanonýři 1:0. Až jejich přestěhováním na sever Londýna v roce 1913 se však z jejich vzájemných soubojů s Kohouty stalo lokální, severolondýnské derby.
Po transformaci Arsenalu na severolondýnský klub v roce 1913 tak konečně přišlo na řadu první ostré ligové North London Derby. V lednu 1921 ho na White Hart Lane vyhrál domácí Tottenham Hotspur 2:1. V ročníku 1920/1921 navíc Tottenham dosáhl velkého zadostiučinění za dřívější křivdu. Znovu, už podruhé, dokázal vyhrát FA Cup. První ligový ročník, ve kterém bylo na programu severolondýnské derby, také dopadl lépe pro Kohouty. Jakožto nováčci spokojeně kokrhali na konečném 6. místě, zatímco Kanonýři dostřelili jen na 9. příčku. I fanouškům Arsenalu tak hned v prvním roce začal nový lokální soupeř pořádně vadit.
První vzájemné zápasy Kanonýrů s Kohouty v rámci First Division měly o náboj postaráno. Tedy, měly ho až moc. Nenávist mezi oběma týmy, a především mezi jejich příznivci, pravidelně přerůstala únosnou mez. Už v těchto stále poměrně raných fotbalových letech, kdy by se dala očekávat ještě velká míra anglického gentlemanství, provázela zápasy vyhrocená atmosféra, nepokoje a rvačky. Zvlášť drsný zápas, tedy hlavně na tribunách, ze září 1922 vedl k tomu, že oba kluby byly za chování svých fanoušků Fotbalovou asociací pokutovány a hrozilo jim, že budou muset hrát své zápasy bez diváků. A to by byl pořádný problém.
Peníze vybrané na vstupném byly pro rozpočty obou klubů zásadní. Početné návštěvy chodily jak na White Hart Lane, tak i do domova Kanonýrů na Highbury. Arsenalu se stěhováním fanouškovská základna neztenčila. Naopak, klub oslovil řadu fotbalových příznivců i jinde po městě, dokonce i v samotném severním Londýně, který do té doby patřil primárně pod kohoutí křídla. Highbury Arsenalu umožňovalo na zápasech vítat dvojnásobek diváků oproti jeho bývalému stadionu Manor Ground v Plumsteadu. Zavření stadionů by oba kluby výrazně poznamenalo, možná úplně zruinovalo. Naštěstí pro ně, a potažmo tak i pro severolondýnské derby, k tomu nedošlo.
I díky tomu se Arsenal dostal z finančních problémů, které se ho držely už deset let. Na Highbury bylo pořád plno, a tak rostly i příjmy klubu. Gunners byli ekonomicky na vzestupu. Naplnit nové ambice klubu měl i nový manažer, kterého se rozhodl sir Norris v roce 1925 hledat dokonce i pomocí inzerátu v novinách. Nabídka vytištěná ve sportovním týdeníku Athletic News oslovila vycházející manažerskou hvězdu – Herberta Chapmana z klubu Huddersfield Town. S ním během čtyř let vyhrál dvakrát ligu a jednou FA Cup.
V Arsenalu se s Chapmanem na spolupráci domluvili. Cíl byl daný – s jasnou koncepcí a pevnou rukou vybudovat z Arsenalu konečně tým, který začne vyhrávat trofeje. Herbert Chapman se pustil do budování. Aby se mohl plně soustředit na formování týmu, vytvořil „pod sebou“ i pozici čistě trenérskou. Trenérem mužstva se stal Tom Whittaker.
Během následujících pěti let Chapman přilákal na Highbury mnoho talentů a hvězd ostrovního fotbalu. Díky rekordním útratám, ale i tržbám se pro Arsenal rychle vžila přezdívka Bank of England Club. Vše bylo připraveno na úspěch. A ten se skutečně dostavil.
Arsenal v čele s manažerem Chapmanem začal ihned stoupat tabulkou. Po 19. místě v sezoně 1923/1924 a 20. příčce v ročníku 1924/1925 Chapman Kanonýry hned ve své první sezoně dovedl na 2. místo. O rok později se Arsenal probojoval až do finále FA Cupu, ale v něm zůstal těsně pod vrcholem.
To tottenhamští Kohouti směřovali tabulkou v opačném směru. V roce 1928 dokonce z First Division spadli. Arsenal nicméně na vytouženou trofej čekal dál, ale pod Chapmanem se v mnoha zajímavých ohledech neustále rozvíjel.
Chapman byl manažerem v pravém slova smyslu. Kromě fotbalu samotného – tedy budování kádru, výběru sestav společně s trenérem-specialistou nebo taktiky – dbal i na fyzickou připravenost hráčů. Jako jeden z prvních nastavil přísný tréninkový režim, který se řídil jasně vymezenými úkoly a termíny. Jeho realizační tým rozšířili fyzioterapeuti a maséři, do procesu zařadil rehabilitační a kompenzační cvičení.
Zaběhnuté pořádky ve fotbalové kultuře tehdejší doby Chapman rozbil i tím, že taktiku a principy hry diskutoval přímo se svými hráči. Jeho svěřenci se tak stali součástí rozhodovacího procesu, lépe chápali, co po nich jejich šéf chce, a šli tak cílevědoměji a zodpovědněji za stanoveným cílem. Na budování týmu pracoval i mimo fotbalový areál a tréninkovou jednotku. Své hráče například povzbuzoval k tomu, aby si spolu chodili zahrát golf nebo šli společně na večeři.
Na rozdíl od mnoha svých současníků na ostrovech byl Herbert Chapman také fanouškem kontinentální hry – tedy fotbalu, který se hrál v pevninské části Evropy. Ostatními Evropany, kteří se „vměšovali do anglického sportu“, jak často zněl diskurz za kanálem La Manche, neopovrhoval. Naopak, na kontinentu si rozšiřoval obzory a díky tomu pak mohl on rozšiřovat obzory v Británii.
Chapman i v Arsenalu organizoval časté výjezdy za zápasy s evropskými celky, jakým byl například Racing Club de Paris, a zval je k odvetám do Londýna. Chapman navrhoval, aby vznikla mezinárodní, celoevropská fotbalová klubová soutěž. S tímto nápadem tedy přišel o více než 20 let dříve, než takový pohár skutečně vznikl.
V roce 1930 se veškeré Chapmanovo úsilí, které do Arsenalu vkládal, zhmotnilo ve vůbec první trofeji v historii klubu. Kanonýři získali FA Cup. Ve finále vyhráli 2:0 nad Chapmanovým bývalým klubem Huddersfieldem Town. O rok později, v roce 1931, přišel už i první ligový titul. V dalším ročníku, 1931/1932, Arsenal v ligové tabulce o dva body nestačil na mistrovský Everton a těsně pod vrcholem zůstal i v FA Cupu, když ve finále o gól podlehl Newcastlu. Za další rok byl ale opět pohár pro vítěze First Division v rukou Kanonýrů. Během tří let získali tři trofeje, nebo dokonce pět, pokud započteme i dvě výhry v Charity Shield. Přesto byla zlatá éra Arsenalu teprve na počátku.
Bílý míč. Ve 20. letech minulého století se v Anglii objevily hlasy, že by bylo dobré vyměnit tmavé, hnědé kožené míče za světlé. Hnědé míče se totiž hráčům, rozhodčím i divákům často opticky ztrácely, měly stejnou barvu jako mnoho tehdejších fotbalových hřišť – barvu bahna. Chapman se žádných experimentů nebál. Okamžitě inicioval výrobu bílých míčů a hned je chtěl vyzkoušet.
Letos na jaře skončila éra muže, který změnil anglický fotbal. Ruský oligarcha Roman Abramovič utrácel ve velkém, brzy ho následovali další zahraniční investoři. Jací však byli jejich předchůdci z éry, kdy šlo Premier League vyhrát i za peníze lokálních byznysmenů, kteří měli ke klubům osobní vztah?
Čísla na dresech. Herbert Chapman jako první opatřil dresy svých hráčů čísly. Mínil, že čísla hráčům pomohou lépe se orientovat na hřišti, že s nimi budou lépe vědět, kde se mají na hrací ploše pohybovat. Šlo tedy hlavně o pomůcku hráčům, jak plnit Chapmanovy taktické pokyny. S čísly hráči Arsenalu poprvé nastoupili údajně už v srpnu 1928 na hřišti Sheffieldu United.
Hra pod umělým osvětlením, výsledková tabule a turnikety. Po návštěvě jednoho večerního zápasu v Belgii v roce 1930 se Chapman spolu se svým přítelem Hugo Meislem stal v Anglii jedním z prvních zastánců reflektorů. Když byla v roce 1932 na Highbury postavena nová tribuna West Stand, Chapman na ni nechal nainstalovat světlomety. Zvlášť během zimních měsíců by osvětlení kvalitu hry i divácký zážitek určitě zlepšilo, ale Fotbalová asociace hraní pod umělým osvětlením nepovolila. Oficiální zápasy anglických soutěží pod září reflektorů se začaly odehrávat až v 50. letech. Osvětlení na Highbury tak do té doby sloužilo pouze k tréninku anebo při přátelských zápasech.
Dalším Chapmanovým zlepšovákem na Highbury byla výsledková tabule a také hodiny, které stopovaly 45minutový čas. Tento „informační roh“ byl na Highbury instalován v roce 1930. FA s ním měla opět problém. Zakázala obří stopky. Že je prý stopování času čistě v kompetenci rozhodčího a že diváci i hráči budou vytvářet na sudího zbytečný tlak, když uvidí časomíru přímo na stadionu. Chapman nařídil 45minutové stopky vyměnit za obyčejné hodiny, proti jejichž umístění na stadionu nemohli fotbaloví činovníci namítat zhola nic. Tak vznikly (v roce 1931) slavné hodiny, které daly jméno celé tribuně – když byly v roce 1935 přemístěny na jižní tribunu zvanou College End, začalo se jí rázem říkat Clock End.
Herbert Chapman, srdce Arsenalu, strůjce jeho úspěchů i inovací, uprostřed sezony 1933/1934 náhle zemřel. Během opět skvěle rozjetého ročníku odjel po oslavách Silvestra na Nový rok na sever Anglie, aby viděl hrát týmy Bury a Notts County. Následující den odcestoval do svého rodného Yorkshiru, aby zanalyzoval hru Sheffieldu Wednesday, příštího soupeře Kanonýrů.
Do Londýna se vrátil nachlazený, ale usoudil, že je mu dostatečně dobře na to, aby se šel podívat ještě na zápas rezervního týmu Arsenalu. Brzy se však jeho stav zhoršil, dostal zápal plic a 6. ledna ve věku pouhých 55 let zemřel. Jeho vášeň pro fotbal a pro Arsenal se mu nakonec stala osudnou. Kanonýři ale dokázali smutný ročník dotáhnout do vítězného konce. I na počest Herberta Chapmana.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V novém čísle máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Kdo jede do Říma, musí na Olympijský stadion na fotbal. Spolupracovník Football Clubu tam stihl během pěti dnů domácí zápasy Lazia i AS. I kvůli snazšímu pořízení vstupenek doporučuje návštěvu Mourinha a spol. A když se po zápase nedostanete do přecpaného autobusu, můžete se dočkat odměny…
Chelsea si ho vybrala, aby nahradil úspěšného a uznávaného Thomase Tuchela. Fanoušci i experti ho zasypávají superlativy. Do Premier League přitom přišel teprve před třemi lety a jeho nejlepším umístěním je deváté místo. Proč je Graham Potter považován za trenérskou hvězdu budoucnosti a v čem je jeho příběh neobyčejný?
Před rokem se Barcelona zbavila legendy, teď na Plzeň vyběhne i s Robertem Lewandowskim. Vysvětlíme vám, proč už bezhlavě neškrtá v rozpočtu a že její aktuální počínání není bez risku.
