Od chvíle, kdy v roce 2018 pověsil kopačky na hřebík, se začal prosazovat jako expert v televizních studiích, podobně jako jiný bývalý top hráč Gary Lineker. Zůstal ovšem nadále v úzkém kontaktu s fotbalovým hřištěm: minulou sezonu se stal asistentem trenéra dánského druholigového klubu Esbjerg fB, kde nakonec během letošního roku převzal kormidlo hlavního kouče.
Ve stejném klubu podepsal jeho patnáctiletý syn Damian svou první profesionální smlouvu. Otec je tak i na trávníku jeho učitelem. Při našem povídání jsme zavzpomínali na nejlepší štace jeho takřka dvacetileté kariéry.
Prý jste jako malý rád sledoval Brazilce Romária?
Ano, byl to můj nejoblíbenější hráč! Kvůli němu jsem sledoval PSV, i když jsem byl fanouškem Ajaxu, zvlášť poté, co jsem se dostal do jeho akademie. Na Romáriovi se mi líbilo, že občas jste ho skoro celý zápas ani nezahlédli, najednou se odněkud zjevil a předvedl něco geniálního. Úplně mě to fascinovalo.
Vyrostl jste v obytném přívěsu. Jaký to byl život?
Vzhledem k tomu, že jsem tam vyrostl, připadalo mi to úplně normální. Vlastně jsem měl skvělé dětství, ale lidé se mě na to po celou kariéru vyptávali. Pokaždé, když jsem se přestěhoval do nějaké nové země, musel jsem to vysvětlovat, protože většina lidí to považuje za něco zvláštního. Myslí si, že jsem vyrůstal v chudobě, ale tak to vůbec nebylo. Měl jsem dobrou společnost, příbuzní bydleli jen kousek od nás. Chodil jsem k nim nebo ke kamarádům a hrál jsem venku na ulici fotbal. Bylo to bezpečné prostředí. Moji rodiče už v tom kempu nebydlí. Když jsem podepsal první smlouvu s Ajaxem, koupil jsem jim dům. Ale někteří moji příbuzní tam pořád jsou, takže se pravidelně vracím.
Byli jsme za Kloppem v Liverpoolu, za Trpišovským v Edenu a za Zemanem ve Foggii. K tomu jsme od znalců historie a Baníku dali do kupy sadu textů ke sto letům tohoto spícího obra. Naše číslo 22 (3/2022) je v top formě.
V začátcích vám přezdívali „nový Johan Cruijff“, až tak jste byl dobrý. Jaký pocit ve vás to srovnání vyvolávalo?
Že mě s ním lidé srovnávali, mi nevadilo, ale osobně jsem se s kýmkoli srovnával nerad. Cruijff je jen jeden a já jsem si chtěl vydobýt jméno sám. Jsem hrdý na to, co jsem dosud dokázal. Nikdy jsem nechtěl být jen další verzí jiného hráče. Už jako mladík jsem věděl, že jsem dobrý fotbalista, ale nešlo předpovědět, jak daleko to dotáhnu. Nebyl jsem úplně nejrychlejší a moje pravá noha taky nebyla z nejlepších. Takže jsem měl dvě věci, na které jsem se potřeboval soustředit, protože v Ajaxu muselo být všechno perfektní. Na druhou stranu levou nohou jsem válel a přehled na hřišti jsem měl jako nikdo. V tom byla moje síla, uměl jsem číst hru a hrát na různých postech.
Rychlost jsem pak nahrazoval výbušností, většinou jsem se k míči dostal dřív než soupeř. To je taky jeden z důvodů, proč jsem za svou kariéru nastřílel na dvě stovky gólů. Ale vždycky jsem říkal, že by bylo fajn, kdyby mě pak s míčem tak často nedobíhali. Kdybych býval rychlejší, mohl jsem vyhrát Zlatý míč. (směje se)
Jaký jste v Ajaxu zažil nejlepší moment?
Bylo jich víc. První nejlepší moment byl, když mě v deseti letech přijali do akademie. Pamatuju si, jak jsem dostal všechno vybavení a dres Ajaxu a najednou jsem o sobě mohl říkat, že hraju za Ajax! To bylo něco neskutečného. Od té doby jsem si každý rok dával za cíl se v klubu udržet a propracovat se až do áčka. Můj debut přišel, když mi bylo sedmnáct. Živě si vybavuju telefonát tátovi, abych mu řekl, že mě vybrali do prvního týmu. Jakmile jsem se prosadil v áčku, další nejlepší moment nastal, když jsem se trefil patičkou proti Feyenoordu. Po takovém gólu vám dojde, že nic úžasnějšího už s největší pravděpodobností nezažijete.
V roce 2003 jste se stal prvním držitelem ocenění Golden Boy pro nejlepšího hráče do 21 let. Byl jste na to hrdý?
To bylo skvělé, a pokud si dobře vzpomínám, Wayne Rooney a Cristiano Ronaldo skončili na druhém a třetím místě za mnou. Bylo to fantastické.
Jak to bylo mezi vámi a Zlatanem Ibrahimovićem? Opravdu vyhrožoval, že vám přeláme nohy?
Ano, to řekl, ale říkal to každému. Je fakt, že tehdy nám to v týmu moc neklapalo. Přesto ale mám v mužstvu radši kluky, co jsou upřímní, jako Zlatan, i když to znamená, že se občas pohádáte. Ale je to škoda, protože Zlatan je očividně výborný fotbalista, a já si myslím, že jsme spolu mohli hrát déle. Ale nebylo to tak, že bychom se v jednu chvíli rozhádali, nevycházeli jsme spolu vlastně nikdy. Občas v životě narazíte na lidi, se kterými si nesednete.
Získat desetkrát v řadě titul, to bývala v elitních fotbalových ligách neslýchaná věc. Až letos se to podařilo Bayernu. Mnichovský klub si hraje vlastní soutěž a nezdá se, že by ho někdo mohl trvale odstavit. Ke škodě Bundesligy i německého fotbalu.
Trenér Ronald Koeman vám v Ajaxu odebral kapitánskou pásku a potom jste údajně odmítl hrát na křídle v zápase Ligy mistrů. Co se tehdy doopravdy stalo?
Ano, to je pravda. Den před utkáním proti Bayernu Mnichov za mnou Koeman přišel a řekl mi: „V tuhle chvíli nejsi dost dobrý na to, abys hrál na levé straně zálohy, ale chceme, abys hrál jako falešný levý křídelník.“ To se mi nelíbilo, protože pokud jsem nebyl dost dobrý na to, abych hrál na svém obvyklém postu, jak jsem mohl být dobrý na křídle? Nakonec jsem požádal, aby mě nechal na lavičce, což vedlo k tomu, že mi sebral kapitánskou pásku. Později, když jsme oba z Ajaxu odešli, jsme uznali chybu. Přiznávám, že jsem se tehdy nezachoval chytře, byl v tom nedostatek úcty. V tu chvíli jsem si za svým rozhodnutím stál, ale je to něco, z čeho jsem se poučil.
Proč jste v létě roku 2005 přestoupil do HSV? Neměly o vás zájem i jiné kluby?
Říkalo se, že o mě byl enormní zájem, ale můj poslední rok v Ajaxu nebyl zrovna dobrý. Upřímně: když mě Hamburger SV oslovil, moc se mi tam nechtělo. Ale slíbil jsem, že se přijedu podívat na jejich stadion a zázemí, a dostalo se mi skvělého uvítání. Mluvil jsem s manažerem Thomasem Dollem a řediteli Berndem Hoffmannem a Dietmarem Beiersdorferem a jejich plány na mě udělaly skvělý dojem. Stadion byl fenomenální a mně došlo, že je to rozhodně klub, do kterého bych šel. Musel jsem o tom ale přesvědčit svého tátu, protože ten s mou volbou nesouhlasil. Nakonec se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí.
Jaké to je, když se dostanete do Realu Madrid a tam vás pak i přes dobré statistiky odstaví? Na co lákal mladého Rafaela do Liverpoolu Gérard Houllier? Proč tam nešel a v Anglii se nakonec rozhodl pro Tottenham? Jak mu konec v Realu oznámil José Mourinho? Jak se dá zaspat životní rozhodnutí? Jak Harry Redknap dokázal jednou větou v poločase otočit zápas s Arsenalem ze stavu 0:2? Kvůli komu ze Spurs nakonec odešel? A jak se dostal do Dánska? Vše se dozvíte v kompletním rozhovoru, který najdete v novém čísle (22) tištěného Football Clubu.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V čísle (3/2022) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Marcel Gecov byl vždy známý svou hyperaktivitou. Aplaus na stadionech ale vyměnil za byznys. A je to jízda, díky které nelituje, že už v 28 letech skončil s profesionálním fotbalem. Proč se vzdal pěkné a pravidelné výplaty v Polsku?
Zatímco Bělorusko v poklidu rozehrálo kvalifikaci na Euro 2024, Rusko se snaží vrátit do mezinárodního fotbalu asijskou cestou. To vše navzdory pokračující válce na Ukrajině.
Přišlo jako blesk z čistého nebe. Odvolání Juliana Nagelsmanna překvapilo celou fotbalovou Evropu. A ani s odstupem několika dnů pořád nedává smysl.
