Aniš už domů nezavolá. Příběh dělníka, který se z Kataru vrátil v rakvi

Z hlavy jednadvacetiletého Aniše Gurunga zbyla krvavá kaše. Lebka rozdrcena. Aby hlava aspoň nějak držela pohromadě, omotali ji pevně pruhy bílé látky a lepicí páskou. Od smrtelné dopravní nehody už je to skoro týden, jenže v Kataru je kremace nelegální.

Jako by nestačilo, v jakém stavu je Anišovo tělo, byrokracie na letišti v Káthmándú jeho rodinu zdržuje celý den. Jeho otec Džagan Gurung, sestra Amina a rodinný přítel Lačin se snaží získat tělesnou schránku a dostat ji z haly pro zavazadla. Celý den pendlují tam a zpátky, aby získali správná razítka, nejrůznější dokumenty, úmrtní list a kopie jeho pasu.

Je skoro půlnoc, když se jim konečně podaří převézt Anišovo tělo na vozíku pro zavazadla z letiště do zlatého chrámu Pašupatináth. Seženou dřevo, samozřejmě draho, a vzbudí mnicha, který může provést pohřební rituál.

Pak ale narazí na nový problém. Podle tradice má mnich vložit do úst zesnulého trochu jídla, jenže to není možné. Ve tmě zvoní zvony a nářek rodiny se v ozvěně rozlévá mezi kamenné chrámy na břehu řeky. Dělají, co můžou, aby do zbytků Anišova obličeje vpravili aspoň malé sousto.