Z hlavy jednadvacetiletého Aniše Gurunga zbyla krvavá kaše. Lebka rozdrcena. Aby hlava aspoň nějak držela pohromadě, omotali ji pevně pruhy bílé látky a lepicí páskou. Od smrtelné dopravní nehody už je to skoro týden, jenže v Kataru je kremace nelegální.
Jako by nestačilo, v jakém stavu je Anišovo tělo, byrokracie na letišti v Káthmándú jeho rodinu zdržuje celý den. Jeho otec Džagan Gurung, sestra Amina a rodinný přítel Lačin se snaží získat tělesnou schránku a dostat ji z haly pro zavazadla. Celý den pendlují tam a zpátky, aby získali správná razítka, nejrůznější dokumenty, úmrtní list a kopie jeho pasu.
Je skoro půlnoc, když se jim konečně podaří převézt Anišovo tělo na vozíku pro zavazadla z letiště do zlatého chrámu Pašupatináth. Seženou dřevo, samozřejmě draho, a vzbudí mnicha, který může provést pohřební rituál.
Pak ale narazí na nový problém. Podle tradice má mnich vložit do úst zesnulého trochu jídla, jenže to není možné. Ve tmě zvoní zvony a nářek rodiny se v ozvěně rozlévá mezi kamenné chrámy na břehu řeky. Dělají, co můžou, aby do zbytků Anišova obličeje vpravili aspoň malé sousto.
Anišův otec vhodí do plamenů cukr, hořčičná semínka a obilí, aby oheň očistil. Okolo těla, zabaleného do oranžového plátna a ozdobeného květy afrikánů, rozmístili padesát malých misek s vodou. Když je po tradičních pohřebních rituálech, tělo mladého gastarbeitera si vezmou plameny. Takhle to skončit nemělo.
Každý rok opouští města a vesnice Nepálu 400 tisíc lidí, aby hledali práci za hranicemi. Nejsou to emigranti, říká se jim hostující nebo migrující pracovníci, záleží na perspektivě. Každý den z Nepálu odlétají dva plné Boeingy 747. K trhům, kde hledají práci nejčastěji, patří dlouhodobě Malajsie, Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty.
A dvanáct let už každý čtvrtý Nepálec, který vyjíždí za prací za hranice, míří do Kataru. Od chvíle, kdy malá země v Perském zálivu dostala od FIFA záruku, že bude hostit mistrovství světa ve fotbale 2022, je hlad tamějšího stavebního průmyslu po levné pracovní síle v podstatě neukojitelný.
Šestnáct z dvaadvaceti členů výkonného výboru FIFA, který v roce 2010 pořadatelství Kataru přidělil, muselo odstoupit. Byli vyšetřováni kvůli korupci, někteří i souzeni a odsouzeni. V Kataru se prostřídalo mnoho novinářů a lidskoprávních aktivistů z různých zemí světa; šokovala je míra korupce, vykořisťování i četná úmrtí zahraničních dělníků, kteří tu – jak se zdá – žijí jako nevolníci bez možnosti změnit práci nebo odjet zpátky domů.
Ale fotbalový šampionát není jediný důvod, proč je v Kataru na 2,3 milionu zahraničních dělníků. Další najdeme v nadmořské výšce asi dvou tisíc metrů – v rodné vesnici Aniše Gurunga.
Jen několik let zpátky se do vesnice Ghandruk nedalo dostat jinak než pěšky nebo na zádech osla. Když tam postavili silnici, Aniš Gurung se začal okamžitě učit řídit. Při setkání s autobusy je v téhle části světa naprosto nezbytné dokázat okamžitě správně zařadit rychlost v autě s manuální převodovkou, umět používat brzdy a couvat. Nedávno se tam v posledním stoupání jen kousek od vesnice zřítil autobus. Přežila jediná dívka. Vyskočila z okna a zachytila se na stromě. Ostatní cestující při nehodě zemřeli.
Aniš a jeho přátelé byli přesvědčeni, že řídit v Dauhá, hlavním městě Kataru, se zpevněnými cestami a semafory bude o moc jednodušší. Když si vezme řidičský průkaz, mohl by dostat práci šoféra. Poslední část cesty do domu, kde Aniš Gurung strávil dětství, je z černé břidlice. Podél stěn domu je úhledně vyskládané suché dřevo. Okna jsou maličká.
Jednapadesátiletá Khuili Gurungová, Anišova matka, třídí na plácku před domem dříví. Zima se blíží a bez topiva by se kamenný dům ve výšce dvou tisíc metrů nad mořem proměnil v mrazák. Sedí na stoličce, zabalená do plédu, začíná mluvit o svém synovi. „Nebyl neposlušné dítě, byl spíš nesmělý a klidný, vždycky mi pomáhal vařit a uklízet tady v domě,“ říká. „A jakmile měl hotovo, zeptal se, jestli může jít hrát basketbal, a odběhl. To opravdu miloval.“
Kolem domu proběhne skupina mladých mužů v Anišově věku. Míří na dnešní velkou událost, basketbalový turnaj na jeho památku. „Když vidím jeho kamarády, vždycky čekám, že mezi nimi zahlídnu i Anišův obličej. Jenže on už se nikdy nevrátí,“ říká jeho matka. „Umřela s ním naše budoucnost. Byl naše jediná naděje.“
Uvnitř se na otevřeném ohni vaří jídlo. Nad dalším ohništěm vře v hrnci voda, na stěnách visí nerezové nádobí. Aniš se snažil získat práci v zahraničí už po sedmé třídě, ale pravidla se tenkrát zpřísnila, už nešlo vycestovat s falešnými doklady. Člověku muselo být osmnáct. V jeho vesnici ani v těch okolních práce nebyla. Turisté, kteří kdysi vyráželi na výpravy k Annapurně, se nevrátili kvůli covidu.
„Syn nic nedělal, jen se povaloval kolem domu, a když jsme na něho tlačili, aby se nepřestával snažit, řekl, že si zkusí najít práci v cizině,“ říká Anišův otec Džagan Gurung. On ale nechtěl jediného syna poslat v tak mladém věku na práci za hranice. „Řekl jsem mu, ať se ožení a zařídí si život tady,“ říká Džagan. „Ale to Aniš odmítl.“
Džagan sám strávil před dvaceti lety dva roky stavěním tunelů v Kataru. Peněz vydělával jen málo a taky cítil, že by měl být doma s malým synem. Když chtěl Aniš odjet, pořád dokola ho od toho odrazoval. „Kdyby v naší vesnici bývala byla práce, nikdy bychom ho odjet nenechali,“ říká Džagan.
Aniše měsíc za měsícem dál živili rodiče. Pomáhal sice doma, ale nevydělával, což by podle tradice nejmladší syn měl dělat. Když Džagan viděl, že syn se sám neuživí, že tráví čas s línými přáteli a čím dál víc se kazí, vzdal to a řekl mu, že může jet. Zprostředkovateli zaplatili tisíc dolarů, i když by si neměl účtovat víc než sto.
„V Kataru začal jako dělník na stavbě, a protože neměl zkušenosti, musel začínat od píky a vypracovat se nahoru.“ Byli v pravidelném kontaktu, volali si skoro denně. Pak jednoho dne, 7. července 2021, Aniš se třemi dalšími lidmi zemřel při autonehodě. Byli na cestě do práce.
„Seděl vepředu vedle řidiče, když havarovali,“ říká Džagan. Pořád má pocit jako by mu Aniš mohl každou chvílí zavolat, telefon má vždycky nabitý a na dosah. „Čekám jen, kdy zavolá a řekne: Áma, bába, ahoj tati.“
Džaganovy obnošené černé kožené boty jsou po dlouhém dni plném práce celé od bláta. Když byl Aniš ještě naživu, snili o tom, že si za peníze, které v Kataru vydělá, koupí vlastní dům. Teď zbyl jen život ze dne na den. „Nemáme žádný stálý příjem a taky nemládneme. Jak dlouho ještě budeme moct pracovat?“ ptá se sám sebe. Džagan říká, že když syn zemřel, upadla manželka do hluboké deprese. Návštěvy u doktora a léky je stály hodně peněz.
„Byl to náš jediný syn a zrovna nám začínal posílat peníze, když jsme o něj přišli. Teď už nemáme nikoho, kdo by nám pomohl,“ říká. Nevědí, jak dlouho budou moct zůstat v prostém domě, ve kterém žijí. Jestli se vrátí turisti, možná ho bude majitel chtít nabídnout jiným nájemníkům a je vystěhuje.
Malá kompenzace od nepálské vlády pomáhá, nikdy ale nedostali žádné odškodnění od Anišova zaměstnavatele. Protože zemřel na cestě do práce, a ne v práci. O mistrovství světa Anišova matka slyšela, ale říká, že o fotbale toho moc neví. Její syn hrával basketbal.
Vychází 23. číslo čtvrtletníku Football Club, které má jediné téma - mistrovství světa. Troufneme si tvrdit, že jde o nejkritičtější speciál, který v Česku vyšel. Nezapomínáme ale ani na samotný fotbal, na jeho historii, ale třeba i taktický vývoj. Úvodník a obsah nového čísla, které předplatitelům právě vyrazilo do schránek, vás navnadí ke čtení.
Podle oficiálních statistik nepálského velvyslanectví v Kataru je Aniš Gurung jeden z 292 případů smrtelných úrazů v zaměstnání nebo mimo práci, které se staly v letech 2010 až 2019. Kolem skutečného počtu zemřelých to začalo vřít v okamžiku, kdy britský Guardian vydal článek s názvem Odhaleno: Od okamžiku, kdy Kataru bylo přiděleno pořadatelství MS ve fotbale, v něm zemřelo 6500 námezdních pracovníků.
Katarské úřady odpověděly, že čísla nezpochybňují, ale že vzhledem k tomu, že zahraničních pracovníků je v zemi přes dva miliony, tak to není nijak zvláštní počet.
Debata o počtech mrtvých a o statistikách není nic nového. Desítky let se politici dohadují, jestli jsou práce v zahraničí a peníze, které migrující pracovníci posílají domů opravdu cestou z chudoby, nebo spíš formou moderního otroctví, při kterém jde o život. A možnost dobrovolné emigrace také není totéž, jako když zemi opustit musíte. Takže, kdo jsou ti mrtví a proč se vydali do Kataru?
Zpátky v Anišově vesnici se od štítů hor odráží hlas z amplionu. V horském prostředí je basketbal pro děti přirozená volba. Fotbal tu hrát nejde, kromě autobusové stanice a basketbalového hřiště, které je ručně namalované bílou barvou na popraskaném betonu, tu nenajdete kousek rovinky. Náhle vzduch rozřízne hvizd píšťalky a následují dunivé údery basketbalového balonu.
Jednadvacetiletý Gautam Gurung naznačí pohyb, aby zmátl protihráče, a vyskočí ke koši. Na zadní části jeho šedého dresu je černě napsané jméno vesnice Ghandruk a číslo 1. Byl Anišův blízký přítel. Prošoupali na tomhle plácku společně hodně tenisek a hráli nepočítaně podvečerů, dokud nebyla příliš velká tma, až neviděli na míč.
„Chyběl mi hodně, už když odjel do Kataru,“ říká Gautam. „Ale byli jsme v kontaktu. Na každoroční slavnost světel Tihar se měl vrátit, ale nakonec tu s námi dneska není. Proto si ho připomínáme tímhle turnajem.“
Že byl Aniš ve vesnici velmi oblíbený, je patrné i ze sbírky, kterou po jeho smrti vesničané uspořádali, aby zaplatili jeho pohřeb podle hinduistické tradice. Bylo to drahé. Tělo se letecky přepravovalo z Kataru do Nepálu ke kremaci a ceremonii v Pašupatináthu, chrámu Šivy, ochránce Nepálu. Potom byl popel převezen do vesnice. „Byl to čestný muž. Jeden z nejlepších basketbalistů, které jsme měli. Věnoval se i malým dětem z Ghandruku, všichni ho znali,“ říká Lačin Gurung, rodinný přítel.
Hlasatel ohlašuje skóre a zápas pokračuje. Nikdo neví, kolik z desítky hráčů na hřišti zůstane žít ve vesnici, až dokončí školu. „Řekl jen: Odjíždím. Tak to tady děláme. Odjíždíme pracovat jinam, daleko. Co jsem mu na to měl říct? Nejezdi, je to nebezpečné? Musel odjet. Rodina je chudá, a jeho úkol byl v souladu s tradicí a naší kulturou vydělat peníze,“ vysvětluje Lačin.
Oblečený do černé čepice Adidas, slunečních brýlí a blyštivé černé bundy s kožešinovým límcem se na chvíli zamyslí a prozradí mi, co se stalo, když Aniš zemřel. Jak se na kousky rozpadl ten obrázek o tom, jak člověk dostane oslavovanou práci v Kataru. „Po tom, co se stalo Anišovi, tam nikdo za prací nechce jít.“
Když po zápase slunce nad Ghandrukem zapadne, Anišovi přátelé se sejdou u jednoho z domů, aby si společně zatancovali a oslavili Tihar, svátek světel. „Kdyby byl Aniš naživu, byl by tady s námi,“ říká jeden z jeho přátel. „Pravděpodobně by ale netancoval, byl dost stydlivý.“
V tištěním speciálu k MS v Kataru, který je právě v prodeji, najdete kromě jiného i další dva příběhy nepálských rodin, které v Kataru přišly o své blízké. Jak se žije vdově, jejíž manžel zemřel vyčerpáním při stavbě dálnice vedoucí na jeden ze stadionů, kde se teď MS hraje, s třemi dětmi v pronajaté místnosti? A proč další vdova nevěří, že její muž spáchal sebevraždu? „Proč by to dělal, když měl koupenou letenku domů,“ ptá se v reportáži z Nepálu. Podrobnosti čtěte v tištěném FC. Tématu se věnuje také kniha k pěti letům Football Clubu.
Reportáž je součástí projektu Cards of Qatar, který upozorňuje na osudy dělníků zemřelých při budování infrastruktury MS 2022 v Kataru, a na pracovní podmínky pro zahraniční dělníky v této zemi a regionu. Místo fotbalistů kartičky obsahují fotky a příběhy zemřelých dělníků. Football Club je partnerem projektu pro Česko.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Česká liga je zpět, o víkendu se po víc jak dvouměsíční pauze odehraje 17. kolo. Slavia začíná v neděli proti Jablonci a na jaro, během kterého bude chtít získat pátý titul za posledních sedm let, si přivedla pět výrazných posil. Představíme vám je a vy je můžete ohodnotit.
Jak vypadá přechod hráčů do role fotbalových expertů? Co je inspiruje? V čem se chtějí zlepšovat? A jak hledají balanc mezi důkladnou analýzou a televizní zábavou? Hosty Football Club podcastu jsou Jakub Podaný a Antonín Rosa.
Jak to vypadá, když pískáte v zápase před sedmi tisíci lidmi? Koukněte se na video z kamery, kterou na sobě měl rozhodčí ve sparťanské generálce na ligu.
