Jedenáctka zapovězených. Poskládali jsme sestavu géniů, kteří si nikdy nezahráli MS

Nedávno jsme vydali článek s elitní sestavou borců, kteří se nepředstaví na letošním mundialu. V nominaci figurovala také tři italská jména. Kvůli třem kvalifikačním kolapsům Squadry Azzurry v řadě reálně hrozí, že jedna celá tamní generace na absolutním vrcholu nikdy nestane. Podobné či jiné okolnosti znemožnily účast na mistrovství světa také osobnostem z našeho dnešního přehledu. Jako formaci jsme zvolili osvědčenou klasiku 4-4-2.

Gianluigi Donnarumma sice míří k tomu, aby do této druhé sestavy brzy zapadl, tentokrát však dáme přednost jinému brankáři. Pro obsazení klíčového postu navíc nemusíme listovat hluboko v historii. Vítězem pomyslného konkurzu se stává Jan Oblak, jenž doplatil na příslušnost k menšímu státu. Dnes už ikonická opora Atlétika Madrid si na závěrečném turnaji MS nikdy nezachytala, a to na rozdíl od svého dlouholetého reprezentačního parťáka Samira Handanoviče, který okusil atmosféru šampionátu, který se hrál v roce 2010 v Jižní Africe.

Zato nynější slovinský kapitán se při čtyřech pokusech (z toho třikrát v roli jedničky) neprobojoval z evropské skupiny ani do baráže. Jeho dosud největším mezinárodním úspěchem tak zůstávají čtyři duely na Euru 2024. Zde Slovinci ani jednou neprohráli a tři remízy je katapultovaly do osmifinále proti Portugalsku. Právě tam Oblak zazářil a držel bezgólový stav celých 120 minut. Rozhodnout musely až penalty, ve kterých bohužel selhali všichni jeho spoluhráči. Právě evropské klání ale jasně ukázalo, co mohl hvězdný gólman předvést na té největší scéně. Důkazem jsou pouhé dva inkasované góly a čistá konta proti silným Angličanům i samotným Portugalcům.

Evropská defenzíva

Také obránci se stávali obětmi náročné kvalifikace na starém kontinentu. Hned tři členové této defenzivní linie navíc patřili do stejné fotbalové éry. Prvním z nich je levý bek Kakhaber Kaladze. Dvojnásobný vítěz Ligy mistrů s AC Milán by na globální akci pravděpodobně startoval, kdyby přišel na svět o dekádu dřív, jenže po rozpadu Sovětského svazu už hájil barvy samostatné Gruzie.

Jestli se někdo z naší obranné čtveřice narodil v nesprávné době, pak je to Rumun Cristian Chivu. Přitom jeho vlast mezi lety 1990 a 1998 pokaždé postoupila ze skupiny MS, a v roce 1994 se parta okolo legendárního Gheorghe Hagiho dostala dokonce až do čtvrtfinále. Jenže trojnásobný šampion Serie A si svůj debut připsal až v roce 1999, tedy těsně po konci této zlaté éry.

Nejblíž postupu byl hned ve své premiérové kvalifikaci. V baráži proti Slovinsku sice odehrál plných 180 minut, ale po celkovém skóre 2:3 Rumuni ostrouhali. V roce 2025 se vrátil do klubu, kde zažil největší hráčské úspěchy, tentokrát už ale vede Inter Milán z trenérské lavičky. Uvidíme, jestli se v budoucnu přesune k národnímu týmu a dotáhne ho zpět na mapu mistrovství světa alespoň v této roli.

Na pravém kraji obrany nepanuje taková konkurence jako na jiných, zejména ofenzivních postech. Přesto tu máme jméno jako Seamus Coleman – dlouholetý kapitán jak Evertonu, tak výběru ze Smaragdového ostrova. V jeden moment už nabíral jeho velký sen reálné obrysy. Když Irové v Edenu skórovali na 2:0, už se možná viděl v letadle do Mexika. Jenže přišel památný český obrat a irský veterán tak zakončí dlouhou kariéru bez jediného startu pod hlavičkou MS.

Géniové z Britských ostrovů

Třináct anglických titulů, dvě Ligy mistrů, devět Community Shieldů, čtyři FA Cupy, čtyři ligové poháry, ale nula startů na mistrovství světa – tak vypadá bilance velšské legendy Ryana Giggse. Nejlepší hráč Premier League za sezonu 2008/09 obsadí v naší sestavě levé křídlo. Majitel 64 startů v barvách červeného draka nezažil s domovinou žádný velký mezinárodní turnaj, a když v roce 2007 reprezentační kapitolu uzavřel, vypadalo to na klidný odchod. Jenže v roce 2012 přišlo laso z olympijského výběru Velké Británie, a tak Giggs s páskou na ruce přidal alespoň čtyři starty pod pěti kruhy.

Také druhý křídelník se narodil za kanálem La Manche a je považován za jednoho z největších fotbalistů britské historie – nezmar George Best. V dnešní době by se svým životním stylem tento Severní Ir mezi profesionály rozhodně neobstál. Jeho přístup k životu ostatně dokonale definuje slavný citát: „V roce 1969 jsem se vzdal žen a alkoholu. Bylo to nejhorších dvacet minut mého života.“ I tak zažíval v divokých 60. a 70. letech momenty, kdy platil za nejlepšího na planetě a dost možná vůbec největšího génia, který si nikdy nezahrál na mundialu. Navzdory nespornému talentu nasbíral v dresu Severního Irska pouhých 37 startů. Nicméně byl velkým patriotem a přál si fotbalové spojení obou zemí sdílejících jeden ostrov, což by mu tehdy dalo mnohem větší šanci na mezinárodní úspěch.

Tragédie i impulzivnost

Pro prvního muže ze středové řady si sáhneme hluboko do historie, přesněji do 40. let minulého století, kdy na Apeninském poloostrově zářil Valentino Mazzola. Pětinásobného mistra Serie A s tehdejším FC Turín připravily o vrcholné akce dvě tragické události. Během jeho největšího rozkvětu se světový šampionát nekonal kvůli druhé světové válce. A když už to vypadalo, že se v roce 1950 konečně předvede, zasáhla město obrovská katastrofa, takzvaná tragédie Superga. Když se tehdejší powerhouse italského fotbalu, přezdívaný Grande Torino, vracel na jaře 1949 z přátelského utkání, narazilo letadlo do zadní stěny baziliky na turínském kopci. Mazzola zahynul společně s celým týmem při havárii, jež znamenala okamžitý konec jedné z nejslavnějších generací dějin.

Vedle Itala bude druhý člen středové dvojice pocházet z další tradiční velmoci, a dokonce půjde o vítěze Eura s Německem – Bernda Schustera. Po evropském šampionátu v roce 1980 to pro tehdy jednadvacetiletého záložníka vypadalo na dlouhou reprezentační dráhu. Jenže po sérii ostrých rozporů se západoněmeckým svazem ji ukončil už ve čtyřiadvaceti letech. Mezi hlavní spory patřil jeho odjezd ze srazu kvůli narození syna.

Schuster později unáhleného kroku velmi litoval: „Byl jsem ještě mladý, lehkomyslný a impulzivní. Tahle generace pak vyhrála mistrovství světa v roce 1990 a já mohl být u toho.“ Co si však odepřel v národním týmu, to si bohatě vynahradil na klubové úrovni. Jako jeden z mála v historii nastupoval za Barcelonu i za Real Madrid a dokonce i Atlético. Mezi tyto tři španělské giganty rozdělil tři ligové tituly, šest triumfů v domácím poháru a dva superpoháry. Po hráčské kariéře pak španělskou ligu ovládl i jako trenér na lavičce Realu.

Ofenzivní komando

Útočné duo je pověstnou crème de la crème tohoto výběru. Jako první se představí jeden z nejrozporuplnějších fotbalistů historie Eric Cantona. Hvězda Manchesteru United byla členem dvou francouzských výběrů, které v letech 1990 a 1994 neprošly sítem kvalifikace. Když pak po zisku pěti anglických trofejí v pouhých třiceti letech oznámil šokující konec, jako důvod zpětně uvedl ztrátu lásky ke hře. Pouhý rok nato si přitom domácí Francouzi došli pro svůj historicky první titul mistrů světa.

„Ne, to si nemyslím,“ odpověděl Cantona, když dostal s odstupem času otázku, zda by podle něj figuroval v plánech trenéra Aimého Jacqueta pro ono vítězné MS 1998, kdyby tehdy neodešel do důchodu tak mladý. Věděl, že dveře měl zavřené. Poslední ze svých 45 startů za Kohouty si připsal v roce 1995. Hřebíčkem do rakve mu byl jeho legendární kung-fu kop do fanouška Crystal Palace a následná dlouhá stopka. Aby toho nebylo málo, právě kvůli tomu Cantona zmeškal i Euro 1996.

I přes toto prokletí se nakonec účasti na MS, ale i světového zlata dočkal, jen při něm neměl kopačky na nohách. Po odchodu z trávníků propadl plážovému fotbalu a v roce 2005 dovedl Francii jako hrající trenér a kapitán na slavné Copacabaně k historickému triumfu na mistrovství světa. Svůj vysněný pohár si tak na sklonku sportovní dráhy přece jen potěžkal.

Posledním do party a pomyslným vrcholem této jedenáctky je ikona Realu Madrid Alfredo Di Stéfano. Paradoxně i kvůli tomu, že během aktivních let oblékl dres hned tří různých zemí – Argentiny, Kolumbie a Španělska, na MS nikdy nenastoupil. Za rodnou zemi odehrál pouhých šest zápasů, všechny v roce 1947 na jihoamerickém šampionátu. První start na Mundialu mohl přidat v roce 1950, jenže Argentina turnaj bojkotovala. Důvodem byl masivní exodus nejtalentovanějších hráčů do kolumbijské ligy, která tehdy stála mimo struktury FIFA. Celou situaci navíc vyhrotila hráčská stávka za vyšší platy a ostré rozpory mezi svazy.

Nakonec se Blonďatý šíp, jak se mu přezdívalo, usadil v Madridu. Španělsko si ho zamilovalo, on zase Španělsko, a tak tři roky po svém přestupu, v roce 1956, získal nové občanství. O rok později debutoval v dresu La Roja. V kvalifikaci na MS 1958 byli Španělé tažení geniálním Di Stéfanem obrovskými favority, jenže ve skupině se Skotskem a Švýcarskem senzačně selhali a Di Stéfano se opět nemohl předvést na té největší scéně.

Na jeden turnaj přesto majitel dvou Zlatých míčů nakonec odcestoval, a stal se tak jediným členem našeho týmu, který atmosféru akce zažil na vlastní kůži. V roce 1962 odletěl do Chile, jenže smůlu neprolomil – vážné svalové zranění ho nepustilo na trávník ani na minutu.

Čestná uznání

Výčet skvělých jmen, která si na mundialu nikdy nezahrála, je ale mnohem delší a všichni, zejména útočníci, se do ideální sestavy prostě nevejdou. Můžeme zmínit dalšího Fina Jariho Litmanena, který táhl legendární tým Ajaxu v 90. letech. Nebo dva ikonické Afričany: jediného vítěze Zlatého míče z tohoto kontinentu George Weaha a ghanského fenoména Abédiho Pelého. Za zmínku bezpochyby stojí také střelecká dvojice Ian Rush z Walesu a Švéd Gunnar Nordahl, dost možná nejlepší cizinec v celé historii Serie A.