Laskavost, lahváče a chuligáni. Fanouškovství ve filmu

Při přemítání nad filmy o fanouškovských subkulturách si většinou připomínáme hlavně surová díla z prostředí radikálních hooligans. Ti totiž představují podnětnou premisu pro větvení sociálního dramatu, oscilujícího k širším politickým i sociologickým souvislostem.

Pro toto odvětví výsostně typické britské filmy dokáží kloubit silnou tradici drsných fanouškovských kruhů s tradicí sociálních filmů 60. let, jež tematizují dělnickou třídu a mladíky, kteří hledají své místo ve světě. Většina premis se tak odvíjí právě od drsné slupky vyznávající násilí, nacionalismus, drogy, alkohol a drsný sex redukující ženy na objekty, pod něž se ukrývá potlačovaná křehkost, strach a nejistota. Vulgárně komunikující komunita představuje jediný domov.

Domov, jenž ačkoli se hlásí k fotbalu, tak řadí sport minimálně na druhé místo. Stadiony vybízí k animálnímu jednání. Jednotlivci splývají v dav. Nechat se strhnout surovou atmosférou pokřiků a bitek ve znamení znaku na prsou představuje prostor pro jinde neakceptovatelné jednání, jež je nositelem úlevy a povrchního zadostiučinění.

Hooligan filmy často sklouzávají k exploataci a skrze jednání protagonistů přenáší vztek a zlobu i na diváky. Třou se v nás pocity. Na jednu stranu pociťujeme vztek vůči radikálním fanouškům, na stranu druhou se pro jejich rozštěpené nitro snažíme nalézt pochopení.

Ve jménu klubu?

Vlna těchto snímků je příznačná pro nultá léta nového tisíciletí, ačkoli kultura hooligans byla na vrcholu v 70. a 80. letech. Nejskloňovanějšími případy jsou tituly Green Street (2005) a Football Factory (2004) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oba pyšnící se „kreativním“ českým názvem Hooligans.

První zmíněný sleduje ze školy vyhozeného mladíka, který postupně nalézá útočiště v životní filozofii rowdies, kde se ztotožňuje především s anarchisticky vzdorovitým přístupem, druhý je pak dokumentární stylistiku připomínající freskou násilí a mužské neschopnosti vyjadřovat se jinak než pěstmi.