Voláme Rumunsko. Stanciu, Nita, Hagi a hvězdy z Parmy

Největší, nejlepší, nejnadějnější, nejkrásnější, nejtalentovanější, nejhorší nebo nejstrašlivější. Všechno, co se v Rumunsku děje, je označováno cel mai mare – nej. Po chvíli má člověk pocit, že ani semafor na křižovatce není zcela obyčejné světlo. Podobně je to i u fotbalu. Ovšem paradoxně letos je nálada kolem rumunského národního týmu hodně realistická.

„Určitě nemáme nejlepší hráče,“ říká Ionut Badea, který byl v roce 2016 jako asistent trenéra u poslední účasti Rumunů na evropském šampionátu. V konkurenci Ukrajinců, Slováků a Belgičanů se budou ve skupině E snažit prosadit jinak.

„Máme talentované hráče, ale největší devíza je týmovost. Nepodceňoval bych ani sebevědomí, které tým získal po překvapivém prvenství v kvalifikační skupině. Celkově bych ale řekl, že nálada mezi fotbalovými odborníky je v módu doufání, o přehnaných očekáváních není řeč.“ V kvalifikaci za sebou Rumuni nechali Švýcarsko, Izrael, Bělorusko, Kosovo a Andorru.

V Rumunsku dlouhodobě národní tým trpí porovnáváním se zlatou generací kolem Gheorga Hagiho, která v 90. letech na třech mistrovstvích světa došla do vyřazovací části a v USA v roce 1994 dokonce až mezi nejlepší osmičku. Letos by ale v tomto ohledu mohl být klid.