Dva týmy, jedna vlajka. Derby, které změnilo dějiny

Pokud se na jednom hřišti potkají dva týmy stejných barev, podobných vlajek nebo i dalších symbolů, je to dílo náhody. Nebo ještě spíš dílo toho, že v době, kdy si ty kluby svoji symboliku vymýšlely a osvojovaly, nedokázaly si představit, že by spolu někdy v budoucnu mohly hrát. Nejspíš o sobě ani nevěděly.

Jinak ale platí, že se týmy snaží odlišit. Je to samozřejmě praktické na hřišti, kde jsou pak od sebe soupeři snadno k rozeznání, což ocení publikum, soudce a samozřejmě i hráči samotní. Klubová symbolika ale žije pochopitelně i mimo stadiony. Barvami, vlajkami, šálami, pokřikem, tím vším ukazujeme příslušnost ke svému oblíbenému klubu a odlišnost od těch, kteří mají takovou smůlu nebo nedostatek rozvahy, že fandí někomu jinému.

Jen stěží bychom si mohli představit, že Real Madrid opustí svou sněhobílou nebo že Slavia Praha se zřekne pěticípé hvězdy a sešívaných trikotů. Přesto se ale zcela výjimečně stane, že kluby dočasně svoji identitu a svoje barvy potlačí ve prospěch jiného symbolu. Když víme, jak důležité pro ně a jejich příznivce jsou, o to významnější takový okamžik je. Zvlášť když se na něčem takovém domluví odvěcí rivalové.

Zakázaná vlajka

Je rok 1976. Na stadionu Atotxa ve městě, kterému místní Baskové říkají Donostia a Španělé San Sebastián, za okamžik začne další baskické derby mezi domácím Realem Sociedad a hostujícím Athleticem Bilbao.

A už z tunelu vycházejí na trávník obě jedenáctky, každá ve svých tradičních barvách: domácí v modrobílé kombinaci, hosté v červenobílé. Mezi kapitány ale kráčí ještě postava v civilu. Obličej jí zakryla vlajka, která nepatří ani jednomu z týmů. Respektive patří oběma: ikuriña, vlajka Baskicka.

Je rok 1976. Uplynulo jen dvanáct měsíců od smrti generála Franciska Franka. Španělsko teprve čeká bolestný přechod od vojenské diktatury k parlamentní monarchii a pozvolný ústup od ideje Španělska „jednotného, velkého a svobodného“, jak si ho přál mít el caudillo. Ta jednota znamenala i potírání všech kulturních nebo jazykových odlišností existujících napříč zemí. Mění se to, ale ne samovolně a ne všude.

Je rok 1976, kdy se španělský ministr vnitra nechal slyšet, že povolili „všechny regionální vlajky kromě té baskické, protože ta není regionální, nýbrž separatistická“. A dodal: „Vyvěšování téhle vlajky bude povoleno jen přes moji mrtvolu.“ A nic nenapovídá, že by společenská atmosféra nahrávala uvolnění pomyslných stavidel. Frankistické Španělsko je stále živé, i na fotbalových hřištích.

Je 5. prosince 1976 a my se tedy nacházíme na stadionu Atotxa, kde až do roku 1993 bude hrát svá domácí utkání Real Sociedad. Muž v civilu nastupující s oběma týmy na trávník ve skutečnosti patří právě k jeho kádru. Trenér José Antonio Irulegui na něj ale příliš nesází – v sezoně 1975/76 nastupuje jenom do tří utkání. Jeho jméno je Josean de la Hoz Uranga a ani do tohoto baskického derby se s ním nepočítá, ačkoli se všechno nakonec vyvrbí tak, že právě on se zapíše do historie jako hlavní postava onoho prosincového odpoledne.