Vesnice vypráskala Slavii, amatéři dobyli Francii. Pět pohárových pohádek

Začneme nejčerstvějším z těchto fotbalových překvapení. Na začátku sezony 2025/26 se Manchester United opět nacházel v krizi, tentokrát pod vedením nepopulárního Portugalce Rúbena Amorima. Rudí ďáblové po 15. místě v předchozí sezoně a prohře ve finále Evropské ligy s Tottenhamem nevstoupili dobře ani do nového ročníku. Po dvou kolech měli v Premier League pouhý bod a chuť si jeli spravit do Cleethorpes. V tomto přímořském městečku o velikosti Trutnova je čekalo druhé kolo anglického ligového poháru proti čtvrtoligovému Grimsby Town.

Píše se 22. minuta zápasu a na scénu vstupují dva hlavní aktéři večera: útočník Grimsby Charles Vernam a proklínaný brankář Rudých ďáblů André Onana. Prvně jmenovaný si zpracovává centr ve vápně a pohotově střílí na bližší tyč, kterou si kamerunský brankář nepohlídal. O osm minut později jsou oba znovu v hlavních rolích. Tentokrát Vernam posílá centr do vápna, Onana nepochopitelně podskakuje míč a obránce Tyrell Warren už má jednoduchou práci. 2:0!

V tu chvíli to vypadalo na další velkou ostudu Manchesteru, jenže favorit se ještě dokázal vzchopit. Během posledních 15 minut utkání hosté vyrovnali na 2:2 a zápas dospěl až k penaltám. V nich měla postup na kopačce letní posila United Matheus Cunha. V páté sérii ale selhal a rozstřel pokračoval dál. Střelci obou týmů proměňovali, a když přišli na řadu i brankáři, začalo se celé pořadí opakovat. Dalším, kdo nakonec selhal, byla jiná letní posila United, Bryan Mbeumo. Manchester tak senzačně vypadl s celkem z League Two.

Tento zápas jako by charakterizoval celé působení Rúbena Amorima v Anglii: bídný fotbal, chyby brankáře Onany (pro kterého šlo dokonce o poslední představení v dresu United) a selhání posil, které si portugalský trenér sám vyhlédl. Ani to však k jeho rychlému vyhazovu nestačilo. Toho se „dočkal“ až na začátku roku 2026 po výbuchu emocí na tiskové konferenci a sérii dalších nepřesvědčivých výsledků.

A Grimsby? To ještě stihlo vyřadit Sheffield Wednesday z Championship, než mu tvrdou stopku výsledkem 5:0 vystavil Brentford.

Shame on Arsenal!

Zůstáváme v Anglii. Díky dvěma domácím pohárovým soutěžím je tu z čeho vybírat. My se však vrátíme o několik desetiletí zpět, konkrétně do jara 1969, kdy se ve finále ligového poháru utkaly Arsenal a Swindon Town. Pokud vám jméno druhého klubu nic neříká, nezoufejte. Jde o záležitost spíš pro znalce nižších anglických soutěží. Tým z jižní Anglie dnes působí v League Two stejně jako Grimsby a Premier League si okusil pouze jednou, v sezoně 1993/94.

Swindon se do finále v roce 1969 probojoval ze třetí ligy. Against All Odds, tedy Proti všem předpokladům, hlásaly dobové novinové titulky. Stejné jméno nese i dokument o senzační jízdě fotbalového trpaslíka. Swindon musel na cestě do finále absolvovat šest kol a kvůli opakovaným zápasům odehrát včetně finále neuvěřitelných 12 utkání. Zato favorit ze severního Londýna jich odehrál pouze šest.

Když pak ve slavném Wembley došlo na finále, outsider zvolil za hustého deště pragmatickou taktiku: rozestavení 7–2–1 proti arsenalskému 4–3–3. A fungovalo to. Ze své první vážnější příležitosti se Swindon ve 36. minutě ujal vedení a odstartoval dlouhé dobývání vlastní branky. Favoritovi navíc situaci komplikovaly další okolnosti. Swindon po přestávce přešel k ještě defenzivnějšímu bloku 9–1–0 a trávník na národním stadionu se postupně proměnil v bahniště.

Přestože destruktivní taktika dlouho vycházela, v 86. minutě Arsenal srovnal a vynutil si prodloužení. Většina z 98 tisíc diváků v tu chvíli očekávala, že favorit obrat dokoná. Přišel však nečekaný zvrat. Hráče Arsenalu už týden před finále sužovala chřipka a v kombinaci s těžkým terénem a vyčerpáním v prodloužení fyzicky zcela odpadli. Hrdinou se stal Don Rogers, který dvěma góly vystřelil Swindonu největší úspěch v historii klubu. Ten se mu za to v roce 2008 odvděčil pojmenováním jedné ze svých tribun.

Po neuvěřitelných 1140 odehraných minutách v soutěži tak hráči Swindonu zvedli nad hlavu trofej pro vítěze ligového poháru. Podle historických přehledů jde o rekordní porci minut, jakou kdy vítěz této soutěže musel absolvovat. Korunu historickému úspěchu pak nasadil následný postup do vyšší soutěže.

Pro Arsenal to naopak byla obrovská ostuda. Shame on Arsenal! hlásal jeden z novinových titulků a hříšníci ze severu Londýna odcházeli z Wembley se sklopenými hlavami. A aby toho nebylo málo, o deset let později vypadli ze stejné soutěže se stejným soupeřem znovu.

Zázrak z východních Čech

Z Britských ostrovů se přesuneme do Česka, konkrétně do východočeské vesnice Převýšov s něco málo přes třemi stovkami obyvatel. Právě tam se zrodilo jedno z největších překvapení, ale i nejhlubších zostuzení v historii českého domácího poháru.

V srpnu 2011 dorazila do této malé obce v rámci Ondrášovka Cupu slavná pražská Slavia. Domácí tým byl v obrovské pohodě. Účast v poháru si vysloužil suverénními postupy, v předchozí sezoně ovládl krajský přebor a vysoké ambice měl i coby nováček divize. Za vším stála finanční podpora podnikatele Jiřího Ryby, známého fotbalového funkcionáře, který v 90. letech působil v Hradci Králové a do první ligy dokázal dotáhnout i další východočeské městečko, Lázně Bohdaneč.

Naproti tomu Slavia stála na prahu své největší novodobé krize. V sezoně 2010/11 obsadila bídné deváté místo, ale to nejhorší ji teprve čekalo. Do poháru vstoupil tým pod vedením trenéra Michala Petrouše jasnou výhrou 6:1 nad pražským Meteorem a zápas v Převýšově měl být pouhou formalitou.

To se však ukázalo jako fatální omyl. Vesnický celek doslova rozebral sešívané, v jejichž sestavě nechyběla jména jako Kamil Čontofalský nebo Stanislav Vlček, a senzačně vyhrál 3:0.

„Je to neomluvitelná ostuda, ze které samozřejmě vyvodíme tvrdé důsledky. Mrzí mě to kvůli všem slávistickým fanouškům, zejména těm, kteří sem do Převýšova vážili cestu, aby nás povzbudili,“ sypal si tehdy popel na hlavu trenér Petrouš.

Pro slávisty bylo o to trpčí, že třetí gól domácích vstřelil odchovanec a bývalý ligový hráč Slavie Ivo Svoboda. Právě díky Rybovu štědrému mecenášství si klub z tak malé obce mohl dovolit nadstandardní fotbalisty. Kádr posílili i zkušení hráči jako David Breda či Tomáš Sedláček.

Kvalitní soupiska otevřela Převýšovu cestu vzhůru českým fotbalovým systémem. Pohádka totiž neskončila účastí v osmifinále poháru. Klub svou divizní skupinu s přehledem vyhrál a postoupil do ČFL. Ve třetí lize se pak zabydlel na dlouhých sedm sezon, během nichž se pohyboval převážně v klidném středu tabulky.

Pohádku nakonec ukončily až fotbalové regule FAČR. Po historicky nejúspěšnější sezoně 2018/19, v níž Převýšov obsadil šesté místo, musel klub prodat licenci a kompletní A-tým se přesunul do sousedního, dva kilometry vzdáleného Chlumce nad Cidlinou.

Kamenem úrazu se stala chybějící mládežnická základna. Působení vesnického klubu ve třetí lize bez vlastních mládežnických týmů totiž znamenalo neustálé placení vysokých svazových pokut. Dnes Převýšov hraje až devátou ligu, konkrétně okresní III. třídu na Hradecku, a na zlatou éru tamějšího fotbalu už může jen nostalgicky vzpomínat.

Červenožlutá Popelka

U dalšího pohárového překvapení nezůstaneme u jediného zápasu, ale připomeneme si rovnou celou pohádkovou cestu až do finále francouzského poháru v roce 2000. Amatérský tým Calais Racing, složený z učitelů, prodavačů, zahradníků či elektrikářů, to dotáhl až na slavné Stade de France. Před téměř 80 tisíci diváky nebyli tihle amatéři daleko od jednoho z největších zázraků v historii fotbalu. Abychom však celý příběh pochopili, musíme se vrátit o jedenáct zápasů a několik měsíců zpět.

Calais, působící ve čtvrté nejvyšší soutěži, proletělo prvních pět kol proti amatérským a poloamatérským celkům bez jediného zaváhání. Mezi posledními 32 týmy je však čekal první těžký kalibr – Lille. To sice tehdy ještě nepatřilo k absolutní francouzské elitě, přesto v dané sezoně opanovalo druhou ligu. Na maličký stadion Stade Julien-Denis se vměstnalo sedm a půl tisíce diváků, kteří sledovali, jak domácí po remíze 1:1 udolali favorita v penaltovém rozstřelu.

V dalším kole byl los k outsiderovi milosrdný a přisoudil mu soupeře až z páté ligy, Langon-Castets. I to dokazuje kouzlo francouzského poháru, do kterého se v dané sezoně zapojilo neuvěřitelných 6096 týmů a v němž se kluby z nižších soutěží pravidelně dostávají nečekaně daleko.

S Langonem si Calais poradilo hladce 3:0 a vyhlíželo dalšího druholigového soupeře – Cannes. A scénář se opakoval: po remíze 1:1 přišel další zvládnutý penaltový rozstřel.

Ve čtvrtfinále už na Calais čekala první opravdová těžká váha z prvoligové elity – Štrasburk. Fanoušci outsidera vypravili do sto kilometrů vzdáleného Lens neuvěřitelnou kolonu 250 autobusů. A dlouhá cesta se jim bohatě vyplatila. Senzační výhra 2:1 znamenala nejen postup do semifinále, ale i definitivní vypuknutí celonárodní fotbalové horečky.

Pokud mělo tohle vzepření všem papírovým předpokladům někde skončit, pak v semifinále proti tehdejšímu gigantovi z Bordeaux. Jenže pohádka pokračovala. Více než 40 tisíc diváků v Lens sledovalo neuvěřitelný triumf 3:1 po prodloužení nad úřadujícím mistrem Francie.

Obrovské vypětí si však vybralo svou daň hned po zápase. Kouč Ladislas Lozano utrpěl lehký infarkt a skončil v nemocnici. Fotbalová horečka tím ale nezhasla. Po třech dnech na lůžku a osobním telefonátu od francouzského prezidenta Jacquese Chiraca byl Lozano propuštěn a okamžitě se vrátil k týmu, aby ho připravil na finálový vrchol proti Nantes.

Před finále zasáhla celou zemi Calais-mánie. Média odhodila obvyklou neutralitu a bezvýhradně fandila outsiderovi. Skromný klub obdržel přes 50 tisíc žádostí o vstupenky, na Stade de France jich však dostal k dispozici jen necelých 20 tisíc. Tisíce fanoušků přesto vyrazily do Paříže i bez lístků, jen aby byly u toho.

Sedmého května 2000 chyběl k dokonalému pohádkovému konci jen kousek. Ve 34. minutě poslal amatéry do senzačního vedení Jérôme Dutitre a Calais drželo náskok až do 50. minuty. Pak ale srovnal útočník Nantes Antoine Sibierski, který v 90. minutě z penalty krutě rozhodl o výhře favorita 2:1.

Přestože amatéři na hřišti padli, v očích veřejnosti zvítězili. Kapitán vítězného Nantes Mickaël Landreau předvedl gesto fair play, když vyzval kapitána Calais Réginalda Becquea, aby pohár zvedli nad hlavy společně. Do kabiny poražených pak dorazil i prezident Jacques Chirac.

„Řekl nám, že zápas měl dva vítěze – sportovního a morálního. A že tím skutečným je pro něj Calais,“ vzpomínal trenér Lozano.

Pohádka tak sice neskončila trofejí, ale zrodila se legenda.

Bohužel pro malý klub od kanálu La Manche neměl příběh šťastné pokračování. Během finanční krize v roce 2008 se Calais dostalo do vážných ekonomických problémů a začalo se propadat soutěžemi. V roce 2017 nakonec klub zanikl.

Vyhraný pohár a pád

Naši pětici příběhů uzavřeme opět v Anglii, konkrétně v novém Wembley. Právě pod jeho ikonickým obloukem se zrodil jediný triumf prvoligového outsidera z našeho seznamu.

Wigan Athletic zažíval mizernou sezonu 2012/13 a po letech těsných záchran v Premier League směřoval k sestupu. Náladu si však spravil v nejstarší fotbalové soutěži světa, FA Cupu. Cesta do finále byla pro Wigan poměrně milosrdná. Potkal v ní jediný prvoligový tým, Everton, a v semifinále si poradil s Millwallem, který se tehdy trápil na 20. místě v Championship.

V boji o trofej proti gigantickému Manchesteru City tak plnil roli jasného outsidera, zvlášť když s ním prohrál předchozích sedm ligových zápasů. City neponechalo nic náhodě a poslalo na hřiště plnou palbu v čele s Vincentem Kompanym, Samirem Nasrim, Davidem Silvou, Yayou Tourém nebo trojicí Argentinců Sergiem Agüerem, Carlosem Tévezem a Pablem Zabaletou.

Právě posledně jmenovaný zápas v podstatě rozhodl. Utkání bylo dlouho vyrovnané, až v 83. minutě pravý obránce City Zabaleta vyfasoval druhou žlutou kartu a musel předčasně do sprch.

Přesilovou hru využil Wigan v 90. minutě dokonale. Na roh Shauna Maloneyho si na přední tyči naskočil střídající Ben Watson a přesnou hlavičkou poslal fanoušky outsidera do extáze. Pro samotného Watsona to byl pohádkový moment. Většinu sezony totiž zmeškal kvůli těžké zlomenině nohy a na hřiště se vrátil teprve nedávno.

Právě v tu chvíli se v královské lóži nezmohl na slovo majitel Wiganu Dave Whelan. Pro něj měl tento gól až osudový rozměr. V roce 1960 si totiž na starém Wembley jako hráč Blackburnu ve finále FA Cupu sám ošklivě zlomil nohu, což mu předčasně ukončilo kariéru. O 53 let později mu pohár jako majiteli klubu vystřelil hráč, který prožil téměř totožný osud.

Oslavy Wiganu však měly extrémně hořkosladkou příchuť. Pouhé tři dny po životním triumfu totiž mužstvo podlehlo 1:4 Arsenalu a definitivně sestoupilo. Wigan se tak stal vůbec prvním a dosud jediným klubem v historii anglického fotbalu, který v jediné sezoně vyhrál FA Cup a zároveň sestoupil z Premier League.

Následující podzim přinesl historickou účast v Evropské lize, kde však druholigový celek získal jen pět bodů. Poté přišel další pád. Klub zasáhly finanční problémy a během následujících let se propadl až do League One, kde působí i dnes.

Pohárové zázraky nám připomínají, proč fotbal tolik milujeme. Dokazují totiž, že během devadesáti minut může trpaslík pokácet obra a zapsat se do historie. Jak ale ukazují příběhy Převýšova, Calais či Wiganu, momenty největší slávy bývají pro malé kluby často zároveň jejich absolutním vrcholem.

Za krátký dotek fotbalového nebe mnohé z nich zaplatily krutou daň – finančními krizemi, pády do nejnižších soutěží či úplným zánikem. Pohárová romantika tak nabízí nejen krásné vzpomínky, ale i varování, jak tenká hranice dělí životní triumf od tvrdého dopadu na zem.