Za pár dní to bude patnáct let. Dvacátého čtvrtého února roku 2008. Prezidentem USA byl George W. Bush, Miley Cyrus se převlékala za Hannah Montanu a v čele albových žebříčků byla debutová deska devatenáctileté Adele.
V ten den vyhrál fotbalový klub Tottenham Hotspur svou poslední trofej.
Od té doby ušel kus cesty. Stál se právoplatnou součástí takzvané velké šestky, láká špičkové hráče, v posledních letech i velká trenérská jména. Vavříny však stále chybí. A jakkoliv jsou dnes kohouti zcela jiným klubem než na přelomu století, slavné slovíčko spursy, symbolizující nezdar většinou komediálních rozměrů, stále rezonuje.
A nezměnil to ani Antonio Conte.
Spurs zaznamenali v poslední dekádě ohromný progres. Někdejší velká čtyřka se rozšířila na velkou šestku. Zatímco Manchester City ale do elitní společnosti doneslo finanční zázemí, vždy šetřivý Tottenham jen progres a poctivá práce. Tým v čele s Mauriciem Pochettinem ukázal, že lze i s odchovanci či levně pořízenými hráči hrát atraktivní, ofenzivní fotbal, se kterým jde konkurovat i Chelsea nebo United.
Krásně to lze ilustrovat i na odvěké rivalitě s Arsenalem. Severolondýnský konkurent s oblibou slavil St. Totteringham‘s Day, datum, kdy už je jasné, že Gunners skončí v ligové tabulce nad Tottenhamem. Naposledy se něco takového stalo v roce 2016, a to ještě díky tomu, že Spurs v posledním kole nesmyslně prohráli s Newcastlem. Tak nějak spursy.
Skončit šest let po sobě v Premier League nad úhlavním nepřítelem, který vás navíc vždy považoval za mladšího a hloupějšího bratra, nad kterého se může snadno vyvyšovat, je jasným důkazem, že kohoutí ekipa ušla od začátku milénia velký kus cesty. Trofej však stále chybí.
Severolondýnské derby patří k nejtradičnějším a největším střetům místních rivalů na světě. Do jeho počátků vás přenese úryvek z chystané knihy Víc než jen zápas.
Vyhazov Mauricia Pochettina na podzim 2019 mohl působit jako nesmysl, vždyť argentinský kouč tým pár měsíců předtím dovedl do finále Ligy mistrů. Šlo to ale pochopit. Vztah Pochettino – klub dosáhl svého naplnění, mužstvo došlo na konec své cesty. Byl zapotřebí rebuild, změna směru. Na to už ale unavený trenér neměl sílu. Změna dávala smysl. Lze ale zpochybňovat to, co nastalo pak.
Kormidla se ujal José Mourinho. Na Tottenham nezvyklý podpis. V první řadě: charismatický Portugalec byl sice už kariérně na sestupu, stále ale považovaný za obrovské trenérské jméno. Na něco takového u Spurs nejsou zvyklí, není to Chelsea, kde si dveře podávají slovutní koučové dvakrát do roka.
Navíc se celou kariéru prezentoval pragmatickým, defenzivně založeným, mnohdy nepříliš koukatelným fotbalem. To také není zrovna Tottenham way. Nicméně byl téměř všude velmi úspěšný. Možná proto se mu ředitel klubu Daniel Levy rozhodl zavolat.
Trenérovo angažmá ale skončilo bez úspěchu. A tak nějak spursy. Mourinho byl vyhozen týden před finále Ligového poháru proti Manchesteru City. Do souboje s Pepem Guardiolou o tolik let očekávanou trofej Spurs nevedl ostřílený matador a rozený vítěz, ale naprostý zelenáč Ryan Mason.
Odvolat zrovna Mourinha těsně před zápasem, kde po čtrnácti letech můžete získat trofej, se zdálo nepochopitelné. Okamžitě se začaly objevovat spekulace, že slavný Portugalec měl ve smlouvě výraznou finanční prémii za zisk trofeje, kterou mu šéfové klubu nechtěli vyplácet. Spursy.
A takhle je to v Tottenhamu se vším. Neustálá změna kurzu o sto osmdesát stupňů, neschopnost rozhodnout se, co vlastně chceme. Chceme být velcí kluci jako Chelsea nebo United, dávat za hráče velké pálky, přivádět ty nejhvězdnější trenéry a bojovat o trofeje?
Nebo chceme být nenápadní, poctiví kluci v pozadí, co i bez velkých jmen a rozpočtů konkurují velkoklubům tvrdou prací a jasnou dlouhodobou koncepcí?
Těžko říct. Nevědí to totiž ani sami Spurs.
Po Mourinhovi přišel Nuno Espírito Santo, který odvedl velmi dobrou dlouhodobou práci ve Wolverhamptonu. Zároveň všichni, včetně fanoušků i jeho samého, věděli, že šlo zhruba o osmé oslovené jméno na tuto pozici. Žádný vysněný trenér. Do Tottenhamu prostě to léto nikdo nechtěl.
To jeho působení od začátku ovlivnilo. Začal sice výborně, bylo ale zřejmé, že jeho pozice v klubu není silná. Vedení mu mluvilo do rozestavení, nelíbil se jim fyzický pragmatický herní styl, který přitom ale od kouče mohli čekat. Santo za pár týdnů letěl a na jeho místo nastoupilo jméno z největších. Antonio Conte.
Mnozí byli v šoku. Názory se lišily. Pro jedny byl symbolem toho, že to klub po několika účastech v top čtyřce i ve finále Ligy mistrů myslí s definitivním přesunem do extraligy velkoklubů vážně. A že chtějí po letní aféře s vynucovaným přestupem Harrymu Kaneovi ukázat, že i v Tottenhamu lze vytvořit podmínky na zisk trofejí.
Pro druhé to bylo nepatřičné, nezapadalo to do sebe. Vždyť Conte je větší než celý Tottenham, smáli se fanoušci jiných klubů. Podobnou větu si ale říkali i někteří příznivci Spurs. Vždyť se k nám nehodí, namítali.
Liverpool je v Premier League desátý a z posledních čtyř ligových zápasů má skóre 1:9 a jeden bod. Naposledy ve Wolwerhamptonu, který bojuje o záchranu, padnul 0:3. Přišel čas na novou éru, má Jürgen Klopp z klubu, kterému po 30 letech vrátil anglický titul, odejít? Karel Häring říká ne, Jan Pikous posílá Němce pryč. Kdo má váš hlas?
Antonio Conte je rozený vítěz, obrovská osobnost s dechberoucím životopisem. Juventus nastartoval do pozice giganta, který vyhrál devět titulů v Serii A po sobě. V Chelsea ovládl Premier League okamžitě po svém příchodu do Anglie. Prachbídný Inter dovedl do finále Evropské ligy a k vytouženému scudettu za pouhé dvě sezony. Tenhle chlapík ví, co znamená vyhrávat.
Ale stejně tak je to i konfliktní člověk. Muž se specifickými nároky na své okolí. Jinak řečeno prudič. Pokud mu dodáte, co chce a plně se jeho vizím oddáte, dočkáte se úspěchu. Pokud ovšem z vaší strany nebude cítit stoprocentní oddanost svému projektu, práskne dveřmi a v nenávratnu zmizí.
S Interem vyhrál ligu, vše bylo zalité sluncem. Za pár týdnů už ale z Milána odcházel pryč. Ve zlém. Vedení mu totiž chtělo prodat Lukaka a Hakimiho, dvě z klíčových opor. To Conte nestrpěl a s hlasitým bouchnutím angažmá ukončil.
V Tottenhamu si zatím nevede vyloženě zle. Loni uhrál top čtyřku, o kterou reálně bojuje i letos. Spurs nehrají fantastický fotbal, zároveň to ale výsledkově není úplný průšvih. Při pohledu na aktuální počínání Liverpoolu nebo Chelsea je třeba nekoukat na kohouty tak přísně.
Stejně má ale člověk pocit určité polovičatosti. Chceme být velcí, ale vlastně úplně nechceme. Chceme Conteho, top trenérské jméno. Ale na stoperu mu dáme k dispozici Erica Diera s Benem Daviesem.
Udržíme Kanea, prodloužíme s ním smlouvu, aby jeden z nejlepších hrotových útočníků na světě strávil celou produktivní kariéru v našem dresu. Ale když je zapotřebí přivést pravého wingbeka, budeme se se Sportingem přetahovat o každou penny až do posledních hodin přestupového období.
Chceme být ten nejlepší klub v severním Londýně, vždyť máme nádherný moderní stadion pro šedesát tisíc lidí a mnohem zkušenějšího a úspěšnějšího trenéra, než konkurence z Emirates. Ale dvacet pět milionů za Trossarda nedáme, to je moc. Kdyžtak tam bude hrát Lucas Moura.
Přivedeme Contemu hráče do jeho specifického systému, zároveň ale ještě v půlce února nevíme, jestli s koučem prodloužíme v červnu končící smlouvu. Pokud Ital z Londýna v létě zmizí, na nového trenéra tu čeká tým postavený na konkrétní rozestavení a herní styl. Takže buď přijde Simone Inzaghi, nebo přijde další přestavba.
Ale pokud italský kouč opravdu skončí, jakože to zatím vypadá jako pravděpodobnější varianta, kdo by ho měl nahradit? Další velké jméno? Nebo trenér menšího věhlasu, který má za sebou dobrou práci v klubu ze středu tabulky? A má hrát kombinační, expanzivní fotbal, nebo spíš vsázet na pevnou defenzivní strukturu a dobře natrénovaný přechod do útoku?
Thomas Frank, Marco Silva, Ange Postecoglou, Marcello Gallardo, Ralph Hasenhüttl… ti všichni by stáli za úvahu. A nebo třeba Thomas Tuchel. Po Mourinhovi s Contem by to bylo završení trenérského triumvirátu mužů, kteří do klubové filozofie tak úplně nezapadali. Zato umějí vyhrávat trofeje.
Otázkou je, jestli to je v současném nastavení Spurs možné.
Text je součástí série komentářových textů ze světa Premier League a anglického fotbalu, která pod názvem Albion vychází na webu Football Clubu každé úterý.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Mohla z toho být paráda, je z toho šaráda. Fotbalistům Raya Vallecana nevyšla rozehraná penalta.
Kdo si zaslouží anticenu za největší pitomost předchozího víkendu? Jak blízko má Sparta k titulu poté, co smazala náskok Slavie? A skončí Pavel Hapal už teď v Baníku? Aktuální ligové otázky po 24. kole zodpovídáme s Jakubem Podaným.
Macík si dal do rukavic magnety a Petera Olayinku s Martinem Fillem čekají nepříjemné pohovory, když jejich týmy poztrácely body po jejich zkratech. Vítězem víkendu v boji o titul je Sparta, v boji o sestup to jsou Pardubice. Jak dění na ligových trávnících viděli koučové všech šestnácti klubů? Máme jejich hlasy.
