Jedna věc úvodem – Southgate není žádný nýmand a tento komentář si neklade za cíl ho z něj dělat. Jeho víc než šestiletou éru u trenérského kormidla Anglie lze s klidem označit slovem úspěšná. Tři velké turnaje, semifinále, finále, vyřazení ve čtvrtfinále od obhájců titulu. Čísla hovoří jasně, Southgate je nejúspěšnějším anglickým koučem za padesát let a za jeho úřadování se Albion dostal k trofeji blíž než skoro kdykoliv předtím.
V tom je ale zakopaný pes. Dostal, ale nezískal. Jakkoliv tomu bylo třeba při penaltách s Itálií blízko, Angličané se mistry světa ani Evropy nestali. A tehdy přichází na řadu kritika koučova trenérského počínání. Jak se říká, účel světí prostředky. Pokud se ale k vytyčenému cíli nedojde, rázem se méně atraktivní styl nebo kontroverzní rozhodnutí hodnotí daleko přísněji, než kdyby hráčům na krku cinkaly zlaté medaile.
Hlavním cílem Anglie pod Southgateovým vedením není vyhrát, ale především neprohrát. Právě skončený turnaj v Kataru byl paradoxně tím vizuálně nejhezčím, který jsme od mladého kouče viděli. Ke čtvrtému, respektive druhému místu na předchozích mistrovstvích došel cestou nemilosrdného pragmatismu, kde jste opravdu parádní výkon od anglických hráčů museli hledat lupou.
Přílišný důraz na defenzivu, nekonstruktivní střed pole, totální ignorance některých hráčů (Trent Alexander-Arnold si pod Southgatem nekopne pravděpodobně nikdy) a především nedostatečné využití ofenzivního potenciálu, který měl k dispozici. To všechno definuje trenérovo šestileté období. Stejně jako fakt, že s výjimkou Německa nedokázala Anglie pod jeho vedením nikdy porazit jinou fotbalovou velmoc.
Logická reakce po čtvrtfinálovém vyřazení z mundialu by tedy byla: Děkujeme za hezký turnaj, nemáte se za co stydět. Děkujeme za celých šest let poctivé práce. Teď si ale musíme sednout a rozmyslet, zda z šesti roků má být osm nebo dokonce deset.
Southgate absolvoval u reprezentace tři velké turnaje. S výjimkou absolutních výjimek jako je Didier Deschamps, Fernando Santos nebo Morten Olsen se tím může pochlubit jen málokterý kouč. Teď přidá čtvrtý. A nejbizarnější je, že si o tom vlastně rozhodl sám.
Hned po vyřazení ze šampionátu mluvil o tom, že potřebuje čas a musí si to rozmyslet. Zároveň dle britských novinářů na místě, kteří sledovali jeho chování k hráčům či jiným členům výpravy, bylo poměrně zřetelné, že takhle nevypadá muž, který se loučí. Za týden přišlo i oficiální potvrzení asociace: trenér zůstává.
Skoro to působí dojmem, jakoby Southgate vyhrál dva turnaje po sobě a se zlatem na krku se rozmýšlel, jestli ho bafuňáři přesvědčí k dalšímu pokračování. Totální absence určitého kritického přístupu ze strany anglického národního týmu je až zarážející.
Nepotřebujeme si nic vyhodnotit, zamyslet se. Udělat zasedání důležitých lidí na svazu, pozvat si klidně pár externích expertů, vše probrat. Pozvat si i Southgatea, aby zhodnotil své šestileté působení a naznačil, co může nabídnout dál. Nic takového. Mistrovství světa ještě ani neskončilo a kouč už měl v kapse kontrakt na příští Euro.
Přitom jestli něco na reprezentační úrovni na rozdíl od té klubové máte, je to čas. Otálet se změnou kouče v ligovém týmu je složité, zápasy se hrají neustále, i proto jsou pro odvolávání tak oblíbené reprezentační přestávky, aby nový trenér získal aspoň pár dnů na trénink s torzem mužstva, které neodjelo na srazy.
To tady neplatí. Další zápas Anglie odehraje až na konci března. Za víc než tři měsíce. Opravdu nemohl verdikt ohledně pozice kouče přijít třeba v polovině ledna? Kam by Southgate utekl? Do Queens Park Rangers?
Tím se dostáváme k dalšímu problematického bodu celé situace. Určovat kvalitu jednotlivých trenérů je vždy ošemetné, ne každý trenér se hodí ke každému klubu, ne každý dovede hrát o titul, stejně tak ale borec získávající trofeje nemusí být tím pravým do boje o záchranu. Relativně solidní a univerzální způsob je položit si otázku: Pokud kouč XY dostane zítra padáka, kolik týmů projeví zájem o jeho služby?
Touhle metodou snadno oddělíme zrno od plev. Jména jako Pep Guardiola, Jürgen Klopp, Thomas Tuchel, Eddie Howe, Unai Emery nebo Antonio Conte. V den, kdy by ztratili práci, se jim rozdrnčí telefon. Bude jen na jejich uvážení, zda nabídka přijde od klubů, do kterých budou ochotni jít.
Kdo by volal Southgateovi? Který tým Premier League by raději svého trenéra nahradil aktuálním reprezentačním koučem? Odpovězte si sami. A tím se dostáváme k zajímavému paradoxu reprezentace. Zatímco pro hráče je nároďák nejvíc, nejlepší trenéry taková práce neláká.
Zeptejte se Messiho, jestli si víc užil čtyři výhry v Lize mistrů s Barcelonou, nebo argentinský triumf na mistrovství světa. Hloupá otázka. A kdyby přišel za Masonem Mountem a Reecem Jamesem kouzelný dědeček a nabídl jim triumf na mundialu s Anglií za cenu toho, že s Chelsea už nikdy nevyhrají ani Carabao Cup… Jako příznivec Blues raději nechci znát odpověď.
U trenérů je to jiné. Pokud by nyní Guardiola, Klopp, Carlo Ancelotti nebo třeba Julian Nagelsmann dostali nabídku na trénování od reprezentační velmoci, velmi pravděpodobně by ji odmítli. Mohou pracovat každý den, rozvíjet své myšlenky, pracovat s hráči intenzivně, zlepšovat je. To všechno by jim post u reprezentace sebral.
Zůstaňme ostatně v Anglii. Graham Potter či Eddie Howe jsou lepší trenéři než Gareth Southgate, za to dá autor textu ruku do ohně. Opustili by kvůli práci u anglické reprezentace Chelsea či Newcastle? Rozhodně ne. Na první pohled nejprestižnější trenérský džob v zemi ty nejlepší zkrátka neláká. Alespoň ne v produktivní fázi kariéry. A proto může Phila Fodena, Bukaya Saku, Judea Bellinghama či Harryho Kanea trénovat několik let v kuse někdo, koho by nenajal ani Fulham.
Předchozí řádky jsou pro anglickou asociaci trochu obhajobou. Ti nejlepší pro reprezentaci stejně kluby neopustí, tak holt musíme brát, co je. To ovšem platí jen částečně. Ne každý dobrý kouč má momentálně angažmá a navíc anglická reprezentace je trochu jiný kalibr než česká nebo třeba švédská, při vší úctě.
Hrát nejsledovanější turnaje na světě, když máte v týmu Fodena nebo Kanea, to přece musí lákat. A tady se dostáváme ke klíčovému slovu – čas. Kdyby si na svazu dali odstup a celou věc si v klidu promysleli, mohou kromě Southgateova setrvání probrat i další varianty.
Pokud se budete procházet ulicemi Londýna, stále můžete narazit na Thomase Tuchela. V září odvolaný kouč Chelsea se ještě ze země neodstěhoval, dle některých zdrojů by o pozici reprekouče Albionu měl zájem. Na klubové úrovni je to navíc s prací momentálně těžké. Německý stratég je prověřené jméno a bude brát jen lukrativní adresy. A jak to tak vypadá, všechny velkokluby v Anglii či Španělsku jsou zatím ohledně pozice lodivoda stabilní.
Proč ho tedy nenaťuknout? Skvělý trenér, který dovede vyhrávat velké zápasy. Navíc potřebuje relativně málo času, aby do týmu dostal své myšlenky a naučil ho hrát stylem, který vede k úspěchu. S trochou nadsázky se dá také říct, že u reprezentace odpadá potenciální konflikt s vedením ohledně přivádění nových posil, s čímž měl Tuchel v minulosti problém.
Taktický chameleon a skvělý řečník, kterého můžete poslouchat hodiny. Ale také cholerik, který se umí vytočit do nepříčetna a téměř z každého působiště odchází ve zlém. Servítky si nebere ani teď, kdy tlačí na vedení Chelsea. Může i tak být pro Blues stejnou legendou, jako je Jürgen Klopp pro Liverpool?
Chcete další jméno? Zinedine Zidane. Legendární záložník coby trenér proslul dvěma věcmi. Za prvé, fotbaloví fajnšmekři ho zrovna nepovažují za taktického génia. A za druhé, když má k ruce výborné hráče, je zejména v turnajových fázích soutěží neskutečně úspěšný.
Když měl v týmu Cristiana Ronalda, Karima Benzemu, Garetha Balea či Luku Modriče, byly z toho tři vyhrané Ligy mistrů v řadě. Proč by něco takového neměl zopakovat s anglickou fotbalovou elitou? Rozhodně by to stálo za zvážení. Navíc teď, když dle informací francouzských médií bude u Les Bleus i nadále pokračovat Deschamps.
Džob, na který se Zidane už dva roky třese, tedy ve hře zatím není. A jak už bylo řečeno, s top kluby je to těžké. Kdyby Albion chvíli počkal, může madridskou ikonu pozvat aspoň na čaj s croissantem.
Oprostit se od ega a angažovat kouče zrovna z Francie by samozřejmě nebylo snadné, možná by to ale stálo za pokus. Na druhou stranu i názor, že by měl anglickou reprezentaci trénovat Angličan, je určitým způsobem pochopitelný.
Historie totiž hovoří jasně. Mistrovství světa nikdy nevyhrála země, kterou na turnaji vedl kouč jiné než domácí národnosti (když tedy nebudeme hnidopichové a nebudeme řešit, že úspěšný kouč Západního Německa Helmut Schön se narodil v Drážďanech).
Totéž platí o mistrovství Evropy. S jedinou výjimkou. Jistě víte kterou. Ale tímhle vzpomínáním si my Češi předvánoční čas kazit nebudeme.
Text startuje novou sérii komentářových textů ze světa Premier League a anglického fotbalu, která bude pod názvem Albion vycházet na webu Football Clubu každý týden.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
