Proč musel Koubek skončit? Analýza nepovedeného vystoupení Čechů na MS

Když měli analytici Football Clubu Vojtěch Mrklas a Tomáš Daniček shrnout české vystoupení na mistrovství světa jedním slovem, padlo nejprve „zklamání“ a hned potom „bojácnost“. Nejen výsledkový pád, ale i pocit, že reprezentace do Severní Ameriky nepřijela s plánem, který by jí dovolil růst. Nakonec z toho byl spíš tým, který si ještě před prvním výkopem sám určil, co všechno neumí.

Proč český tým vypadal tak bezradně ve chvílích, kdy měl hrát fotbal? Podle Mrklase defenziva shořela v konkrétních krizových momentech, při nichž padaly góly, jenže ještě větší problém ležel jinde. Češi nedokázali po zisku míče přejít do útoku, nedokázali si odpočinout v držení míče a nedokázali soupeře donutit, aby řešil něco jiného než další český odkop.

„Ošklivý“ tým

Daníček to nazval sebesvazující volbou identity. Reprezentace se podle něj rozhodla být fyzickým, nepříjemným, až ošklivým týmem, který nechce nabídnout nic konstruktivního navíc. A když v těžkých podmínkách hráči, na nichž byl tenhle plán postavený, začali odcházet fyzicky, nezůstalo nic. „Jako by jim trenér před každým zápasem říkal: Vy toho nic moc neumíte, tak to tam běžte uběhat a umlátit,“ popisuje zdání zvoleného přístupu Daníček.

Jenže mezinárodní fotbal se takhle hraje čím dál hůř. Fyzická hra může fungovat, když má tým elitní presink, vysoké zisky a přesně načasované útoky po zisku. Český tým neměl ani jedno. Koubkův presink nebyl dost agresivní, trojobrancový systém navíc podle Mrklase přirozeně brzdil odvahu vystupovat vysoko. Wingbeci nejsou křídla, stopeři nejsou krajní beci, a když se první vlna tlaku nepovedla, tým padal do nízkého bloku. Tam ještě chvíli přežil. Horší bylo, že z něj neuměl ven.

„Byli jsme na mistrovství ze všech týmů, které jsem viděl, úplně nejhorší při zisku balonu na vlastní polovině,“ řekl Mrklas. Jakmile Češi získali míč, neměli připravený první ani druhý krok. Nepřišel brejk, nepřišlo vyvezení, nepřišlo uklidnění přes faul nebo krátkou kombinaci. Soupeř dostal míč rychle zpátky a znovu tlačil.

Koubek ven

Tady začíná největší obžaloba Miroslava Koubka. Ne v tom, že by český tým neměl slabiny. Ty má a věděli jsme o nich. Hlavní kritika spočívá v tom, že je trenér nedokázal kompenzovat. Od Koubka se čekalo, že na mezinárodní scéně nabídne detailní přípravu na soupeře, promyšlené brejky, standardizované reakce po zisku a jasnou logiku sestavy.

Místo toho přišel turnaj bez kontinuity. Jednou jiný střed, podruhé jiná role Sojky, potřetí Hložek vytažený na osamocený hrot. Zelený po dobrém výkonu zmizel. Sojka, jeden z mála hráčů schopných rozsvítit hru, ve třetím zápase prakticky proseděl klíčové minuty. Mojmír Chytil, který v závěru proti Koreji přinesl energii, se dál na hřiště už nedostal.

„Neviděl jsem tam žádný vzorec, žádnou logiku a posloupnost v tom, jaké jsme dělali změny od zápasu k zápasu,“ shrnul Daníček. A právě to je na Koubkově turnaji nejhorší. Porážka se dá přijmout, když tým během šampionátu roste. Jihoafrická republika může sloužit jako příklad kontrastu: po špatném vstupu do turnaje se poučila, upravila detaily a s každým zápasem působila sebevědoměji. Češi naopak ve třetím utkání předvedli nejhorší hrubky a na míči nepřidali nic zásadního.

Proto ve Football Club podcastu zaznělo i jasné stanovisko k budoucnosti trenéra: pokračování nedává smysl. Ne proto, že Koubek za všechno může sám. Ale proto, že přesně ten posun, který teď reprezentace potřebuje, už od něj nelze věrohodně čekat. „Když chceme omladit, aby to skutečně mělo smysl, musíme najít trenéra, který ty hráče nejen nominuje, ale dosáhne toho, aby ten fotbal zároveň vypadal líp a jinak. Na to už Miroslavu Koubkovi nedůvěřuju,“ zaznělo v debatě. Omlazení samo o sobě nestačí. Nominovat Sojku, Višinského nebo Sochůrka je jedna věc. Dát jim herní prostředí, v němž budou lepší, je věc druhá.

Ujel nám vlak

Z toho vyplývá i širší diagnóza českého fotbalu. Podle Mrklase český fotbal „nestihl adaptaci“ na světový vývoj zhruba od roku 2005 dál. Dlouho upřednostňoval objemovou fyzickou přípravu před technickou a rychlostní nadstavbou, potlačoval kreativní hráče ve jménu kontroly a výsledku a nedokázal dostatečně učit ofenzivní fázi. „Ofenzivní fotbal se dá naučit,“ připomněl Mrklas. Právě to je pro české prostředí pořád bolestivé zjištění. Nestačí chtít souboj, centr a druhý balon. Moderní tým musí vědět, jak vytvořit strukturu mezi řadami, jak rotovat pozice, jak si otevřít diagonálu, jak po zisku míče nezpanikařit.

Přesto nejde o povídání bez naděje. Na čem stavět? Na tom, že se objevili hráči, kteří nemají svatozář starých zásluh, ale mají odvahu hrát. Alexander Sojka podle Daníčka vyvrátil poučku, že reprezentace musí stát na ostřílených hráčích z velkých bitev. Višinský ukázal zajímavé pasáže, Adam Hložek se po zranění vrátil do debaty o hráči, na němž může stát další cyklus. Solidní minuty přidali i další. A hlavně: mistrovství může uzavřít éru generace Součka a Schicka, která si splnila sen o světovém šampionátu, ale zároveň už narazila na svůj strop.

Český fotbal tak stojí před volbou. Buď si z turnaje vezme jen pár frází o analýze a reakcích, nebo ho použije jako konec jednoho příběhu. Příští reprezentace nemusí být okamžitě úspěšnější. Možná bude chvíli horší. Ale měla by být odvážnější, mladší, komplexnější a méně vyděšená z míče. Jak ve Football Club podcastu zaznělo: teď je třeba už nepracovat jen pragmaticky. Reprezentace nepotřebuje dalšího správce úpadku. Potřebuje trenéra, který jí vrátí odvahu hrát fotbal.

Česka reprezentace na MS selhala na celé čáře. V dalším podcastu s analytiky Football Clubu rozebíráme, v čem byla největší potíž. A proč dřívější magie trenéra Koubka vůbec nezafungovala. Pusťte si celý díl...