Nazdárek, děcka. Tak co, taky máte rádi fotbal? Máte, že jo… Ale určitě ne tolik jako já. Já jsem totiž největší fanoušek na světě. A nejradši mám českou reprezentaci. Za tou cestuju po celé planetě. Byl jsem se podívat už asi na sto zápasů, možná dokonce na dvě stě.
Mám oproti vám jednu výhodu. Nemusím na zápasy jezdit autem ani si kupovat vstupenku. Jsem totiž holub. Fakt, slyšíte správně. Normálně mám zobák, dělám vrkúú a moje křídla mě donesou, na jakýkoli zápas chci. Jo a mám na vás jednu prosbu, už jsem dost starej, tak na mě nebafejte, to nemám rád.
Další velká výhoda je, že při zápasech nesedím na tribuně mezi lidmi, ale klidně si lítám nad hlavami hráčů. Někdy se posadím na střechu stadionu nebo na osvětlení, abych si odpočinul. A pak si zase zaletím podívat se blíž, co se na hřišti děje. A když je to zrovna nuda, tak se klidně projdu po trávě a docupitám se zeptat brankáře, jak se mu chytá. Dělám si na fotbale zkrátka pohodičku.
Nejradši ze všech zápasů mám ty na mistrovství Evropy, kam můžu zaletět fandit našim každé čtyři roky. Našim jako Česku. Nedávno jsem byl třeba na Euru v Německu. Lítal jsem mezi deseti městy, abych viděl co nejvíc utkání. Byla to fuška. Našim klukům to tam sice moc nevyšlo a vypadli už ve skupině, ale to se někdy stává.
Jo a abych nezapomněl, mám ještě bráchu. Holuba Radima. Vždycky mu říkám, ať letí někdy se mnou, ale on prý nemá čas. Hodně totiž trénuje, aby se stal jednou fotbalistou. Prý chce hrát dokonce za Spartu. Chápete to? Já ne. Vždycky mu říkám: „Hele, Radime, vždyť jsi holub. Ty se fotbalistou nikdy nestaneš, buď radši fanoušek jako já.“ On se mi pokaždé jen vysměje: „Emile, vždyť ty jsi taky holub. Nemůžeš být opravdový fanoušek fotbalu, jsi jen cestovatel. Furt někam lítáš, to by mě nebavilo.“ No, každý jsme holt nějaký. Aspoň mu pak můžu vyprávět, co jsem zažil na Euru a co se tam stalo. On mi většinou nevěří, ale přísahám vám, že vždy mluvím pravdu. Čestně!
Vůbec poprvé jsem na mistrovství Evropy byl už v roce 1976. Skoro před padesáti lety! Jak jsem říkal, už jsem celkem starej. Málokdo mi to věří, ale sportováním se držím ve formě. Dělejte to taky!
Ale zpátky do roku 1976 – pamatuju si to, jako by to bylo včera. Nehrálo se moc daleko, v Jugoslávii. Vaše babičky a dědečkové tam jezdili na dovolenou. Jugoslávie byla taková velká země, která se později rozpadla na řadu menších států jako třeba Chorvatsko, Srbsko a další. A já vlastně na tom mistrovství taky nefandil české reprezentaci. Byli jsme totiž ještě Československo. Stejný příběh jako Jugoslávie. Taky jsme se rozpadli na Česko a Slovensko, akorát že my a Slováci jsme zůstali kámoši.
Měl jsem štěstí, že se Československo na mém prvním mistrovství dostalo až do finále. To bylo slávy! Taky jsme měli fakt skvělý tým. V brance čaroval Ivo Viktorka, v obraně Anton Ondráš, v záloze šikula Tonda Pálenka a v útoku střelec Zdeněk Náhoda. Měli jsme navíc výborného trenéra, jmenoval se Václav Ježura. Ve finále jsme hráli proti Německu. Tenkrát za něj kopal jeden z nejlepších fotbalistů v historii. Franz Štěkenbauer. Pan fotbalista, kabrňák, legenda Bajernu Smíchov.
Všichni čekali, jak nás Němci roznesou na kopytech, byli jasní favoriti. Československo ale překvapilo a vedlo už 2:0! Jenže Němci nakonec vyrovnali a šlo se na penaltový rozstřel. To každý tým kope pět penalt, a kdo dá víc gólů, vyhraje. Dlouho všichni střelci dávali góly a brankáři Ivo Viktorka ani Sep Malér nemohli žádnou penaltu chytit. Až najednou ve 4. sérii německý hráč Uli Hovňous vysoko přestřelil branku. To byla naše šance! Jestli teď Čechoslovák penaltu promění, jsme mistři Evropy!
Celý zápas jsem si létal nad hřištěm a pozoroval dění na trávníku. Přesně, jak to mám rád. Občas jsem si zaletěl dolů zkontrolovat trávu, pozdravit brankáře nebo zkusit najít kousek rohlíku, protože zápas byl dlouhý a já měl velký hlad. Tak velký, že mě z toho už začínalo bolet břicho. Pak ale přišel nejdůležitější moment. Rozhodující penaltu šel kopat náš hráč s číslem sedm a černým knírkem. Antonín Pálenka. Při pohledu na jeho tvář z boku jsem hned dostal chuť na pořádně propečenou kotletu.
Jak já byl nervózní! Asi víc než sám Pálenka. Poletoval jsme přímo nad ním, když si stavěl míč na penaltový puntík. Dokonce jsem byl tak blízko, že jsem slyšel, jak si sám pro sebe potichu říká: „Dám to doprava po zemi. Ránu doprava po zemi.“ Tonda Pálenka se rozběhl. K míči už mu chyběl jenom poslední krok, když to na mě najednou přišlo. Nešlo to udržet. Vážně nešlo. To břicho, ta nervozita… I když jsem nechtěl, udělal jsem to, co my holubi občas vám lidem děláme. Prostě jsem Tondu Pálenku pokadil. Jo, pokadil. Přímo na ty fešácké černé vlasy. Těsně před kopnutím do míče. Takový trapas. Pokadil jsem reprezentanta! Úplně jsem viděl, jak se chudák Tonda leknul a zaškobrtnul.
Ta rozhodující penalta se mu vůbec nepovedla. Místo aby to byla rána doprava, jak plánoval, dal jenom takovou šmudlu. Pomalý oblouček přímo doprostřed brány. Vytřeštil jsem oči a pomyslel si: „To fakt kvůli mně nevyhrajeme mistrovství Evropy? Měl jsem to udržet! Tohle jsem vážně podělal…“
Ale neuhodnete, co se stalo. Brankář Malér skočil k pravé tyči, přesně tam, kam měla penalta původně letět. Tondův oblouček plachtil pomalu do odkryté branky a míč se zatřepetal v síti. Góóól! „Cože? Vážně jsme teď díky mně mistři Evropy?“ rozchechtal jsem se. Sám Tonda tomu, co se stalo, nemohl uvěřit. Jen zvedl ruce nad hlavu a poskakoval. Když probíhal kolem branky, tak se na mě podíval. Já jen naklonil hlavu trošku na stranu a naznačil mu, ať to nikomu neříká. Pořádně jsem se za to styděl. Mrknul na mě na znamení, že to chápe a že to bude naše tajemství. Za chvíli už na něj naskákali všichni spoluhráči, a dokonce ho hladili i ve vlasech. Fuuuuuj! A takhle jsme se stali poprvé v historii mistry Evropy. Zatím taky naposledy. Škoda, že u toho nebyl taky brácha Radim.
Musím říct, že ta nepříjemnost s nervozitou a bolením břicha se mi pak stala ještě dvakrát. V roce 1996 jsem ve čtvrtfinále proti Portugalsku omylem pokadil českého reprezentanta s číslem 8 těsně předtím, než střílel na bránu. Měl děsně dlouhé kudrnaté vlasy. Moje nebožka babička holubička Anička pokaždé, když ho viděla, spráskla křídla: „Jéminkote, ten má ale chrouny!“ Taky se mu kvůli tomu nepovedla střela a míč kopnul legračně vysoko, ale nakonec to byl gól.
Potom se mi tenhle trapas stal ještě jednou. Celkem nedávno v roce 2021 ve Skotsku. Vylekal jsem jednoho hubeného českého útočníka natolik, že vystřelil na bránu soupeře ještě z vlastní poloviny hřiště. Chápete to? A světe div se, byl z toho taky gól. Mám na tyhle momenty prostě smůlu. Vlastně štěstí.
A nebojte, nějaké to šťastné hovínko si i na další mistrovství Evropy schovávám. Vzpomeňte si na mě, až takový neuvěřitelný gól někdy Česko zase vstřelí. Vzpomeňte si na holuba Emila. Cestovatele a fanouška. Ptáka, díky kterému se po celém světě říká penaltě, kterou kopnete obloučkem doprostřed, pálenka.
Telly spouští vánoční kampaň, která potěší všechny, koho nebaví během svátků koukat dokola na ty stejné pohádky a nejradši by pozorovali 22 chlapíků na zeleném pažitu i přímo na Štědrý den. Namísto obvyklých ponožek pod stromeček tak mohou noví zákazníci získat prémiovou televizi plnou sportu s dvojnásobným obsahem. Pro čtenáře Football Clubu máme ještě slevu navíc. Více informací se dozvíte v článku.
Patrik Schick o víkendu naděloval. Parádní trefou rozhodl o důležité výhře Leverkusenu na hřišti Lipska. Tenhle gól musíte vidět.
Poslední předvánoční kolo španělské nejvyšší soutěže nabídne pořádný šlágr, třetí Villarreal se v neděli střetne s Barcelonou. Villarreal se dobrou formou pasoval do role černého koně soutěže, Barcelona si zase na čele tabulky vytvořila už celkem komfortní náskok. Přečtěte si preview nedělního utkání a sledujte ho živě u sázkovky Chance.
