Jak se pozná dobrý trenér?
Většinou se hodnotí podle úspěchů.
Což není úplně spravedlivé, co?
Nemusí to být spravedlivé. Záleží na tom, jaké má trenér před příchodem nastavené cíle. Nejen co se týká umístění. Jde o to, jak zhodnocuje hráče, jestli roste prestiž klubu. Těch věcí je víc. Taky je rozdíl, jestli jste mládežnický trenér anebo v seniorské kategorii. U mládeže záleží, kolik hráčů přejde do áčka a jestli pak v dospělém fotbale uspěje. Úkoly koučů jsou různé.
Za mě je podstatné, abych viděl na hře týmu trenérův rukopis.
To je pravda. Souhlasím s tím. Je to jeden z faktorů, které jsem měl na mysli. Když už je všechno zaběhlé, rukopis trenéra by měl být vidět na principech hry. A třeba i na tom, jak dokáže reagovat na vývoj utkání. Takový má většinou i ty úspěchy. Jedno souvisí s druhým, je to provázané. Oko diváka pozná: Ano, tohle je rukopis kouče, který do klubu přišel. Důležitá je i ekonomická složka. Někam dostanete tým, prodávají se hráči. Jak se to daří Jindrovi Trpišovskému ve Slavii. Tak se pozná úspěšný a dobrý trenér.
V čem se cítíte silný vy?
Strašně nerad hodnotím sám sebe… Ale dobře. Myslím, že umím číst hru soupeře, reagovat na ni. Ani taktická stránka mi není cizí. Na videu možná vidím věci jinak než všichni ostatní. Strávím u něj opravdu hodně času.
Byli jsme za Kloppem v Liverpoolu, za Trpišovským v Edenu a za Zemanem ve Foggii. K tomu jsme od znalců historie a Baníku dali do kupy sadu textů ke sto letům tohoto spícího obra. Naše číslo 22 je v top formě.
Když jste v Evropské konferenční lize analyzoval hru francouzského OGC Nice, prohlásil jste, že jeho týmovost není na takové úrovni jako v případě Kolína a Partizanu Bělehrad. Jak to z videa poznáte?
Nice má spoustu individualit a vyloženě se nabízí, že tým se trošku hůř skládá. Neříkám, že se nemůže složit. Ale v případě Nice přišlo dost hráčů až teď v létě a mužstvo si ještě nesedlo, jak by mělo. Na videu to bylo vidět a v našem druhém zápase u nich se ukázalo, že to tak opravdu je. Ano, mají super individuality. Ale kdyby se v posledních třiceti minutách precizněji soustředili na bránění a byli kompaktnější, dostávali jsme se tam daleko hůř. Do jisté míry jsme k tomu soupeře donutili naší zlepšenou hrou, ale i tak jsme u nich potom kompaktnost neviděli.
U ostatních dvou soků ve skupině ji vidíte?
Bundesligový Kolín nemá v kádru velká jména a je jako my závislý na týmovém výkonu. Když nastoupí deset hráčů plus náhradníci, musí to fungovat plus minus celé. Když si vezmu náš domácí zápas s Nice, rozhodl ho jediný hráč nadstandardní v ofenzivě. Pépé dal gól, vytvořil šance. Pokud si vezmu Partizan, má taky rozdílové borce Gomese, Diabatého. Ti dávají góly v poháru skoro pokaždé. Ale navíc tam vidím i týmovou hru. Proto jsem řekl, že z hlediska individualit, držení balonu je ve skupině jednoznačně nejlepší Nice. Jenže může mít problémy se spoluprací, taktikou. Ještě není tak sehrané.
Mít jednoho Pépého nebo Diabatého, vystřelí to Slovácko úplně někam jinam?
My se hlavně potýkáme s tím, že nám v poslední době odešli produktivní hráči - Lukáš Sadílek, Regino Cicilia, Venca Jurečka, Honza Kliment. Furt to musíme něčím nahrazovat a teď se nám to úplně nedaří. Zlobí nás to. O góly se spíš starají krajní hráči. Buď to chce nějaký čas anebo hledat jinde. Chybí nám góly útočníků. Potřebujeme, aby nám rozhodovali zápasy. Především ty, ve kterých není tolik šancí. Pořád mám v hlavě Jablonec. Do 80. minuty to bylo 0:0, oba týmy měly šance. Kdybychom nějakou proměnili my, zápas se mohl zlomit na naši stranu.
Co ještě vás trápí?
Problém je i v tom, že adaptace některých hráčů trvá déle. A nových teď přišlo hodně. V náročném programu, který máme, se musí zapojovat všichni. Je složité namíchat sestavu. Když postavím sedm nových, víme, že to nefunguje. Na druhou stranu, některé jiné nemůžeme utavit. Vy novináři se vždycky ptáte, proč hrál tenhle a tenhle. Ale my to pokaždé stavíme podle dat, výsledků, toho, jak se kdo cítí. Snažíme se vždycky zachovat osu, aby tým mohl fungovat.
Proč trvá adaptace hráčů ve vašem mužstvu déle?
Protože bereme v podstatě odložené hráče. (úsměv) Snažíme se je restartovat. Většinou jsou na tom kondičně špatně, navíc taktických věcí a automatismů je u nás víc. To vám sami řeknou i kluci, kteří jsou tady déle. Nějakou dobu to trvá. Pro některé jsou naše nároky schůdné, pro jiné ne. Někdo si navykne rychleji, třeba Merchas Doski. Ale i u něj vidím nedostatky. Každopádně přišel připravenější než třeba Patrik Brandner, Vlasij Sinjavskij a další. Těm to bude trvat déle, chce to trpělivost. Věřím, že si zvyknou. A pokud ne, musíme na to reagovat a hledat jiné hráče. Prostě utvořit tým tak, aby lépe fungoval.
Pragmatismus nemusí znamenat posedlost obranou. V detailním taktickém rozboru vám vysvětlíme, proč je tým z Uherského Hradiště nejlepším reprezentantem omezených možností českého fotbalu.
Ve svém profesním životopise máte i sestup s Jihlavou z nejvyšší soutěže v roce 2018. Mužstvo jste převzal až v zimě a skvěle ho nakopl čtyřmi výhrami v řadě. Konec se ale nepovedl. Sebralo vás to?
Hodně. Dodneška mě to trápí. Dojeli jsme tehdy na úzký kádr a na to, že se nám zranili klíčoví hráči v ofenzivě - Davis Ikaunieks a Lukáš Zoubele. A když se vrátili, síla už nebyla taková. Hodně zápasů jsme remizovali 0:0, 1:1. Doma jsme ztráceli. Kdybychom místo remízy vyhráli v Brně, je rozhodnuto. Nakonec se to dostalo do fáze, že jsme hráli o bytí a nebytí s Karvinou. To utkání jsme bohužel nezvládli. Bylo to víc o psychice než fotbalovém výkonu. Mrzelo mě to. Každý nás odepisoval a my jsme se z nejhoršího vyhrabali. Stačilo fakt málo, abychom se zachránili. Ale mělo to všechno objektivní příčiny. Vzpomínám si na rozhovor, který jsem musel dělat hned po sestupu. Nebylo to dobrý. Ale i takový je někdy fotbal.
Po pádu do druhé ligy vás začalo lanařit Slovácko. Sportovní manažer Veliče Šumulikoski mi říkal, že kvůli vám jel několikrát do Jihlavy. Vzpomínáte na tu dobu?
Vybavuju si to. Dokonce za mnou byli doma v Hrochově Týnci. Až zpětně jsem se dozvěděl, že za mě musel klub něco zaplatit (byly to dva miliony korun – poznámka redakce). V té době mi to přišlo divné. Jihlava mě nechtěla pustit, to vím. Nakonec pro ni ale ty peníze asi nebyly špatné.
Měníte se trenérsky?
Pořád se vyvíjím a musím se vyvíjet. Člověk se musí vzdělávat. Proto jsem moc rád, že s námi byl v Nice Verner Lička. On je super konzultant, zpětná vazba. Jenom jsem si potvrdil, že máme na fotbal velice podobné oči. Skoro po každém zápase spolu mluvíme, hodnotíme. Verner je šéf Unie trenérů, často s nimi chodí v rámci jejich studia na naše tréninky. Mě napadlo, že ho pozvu do Nice, aby to zase viděl zvenčí. Bylo to pro mě super zpestření. A myslím, že i pro hráče. Zatáhl jsem ho i do tréninkového procesu, do kabiny. Je to člověk, kterému věřím. Vím, že nevynese ven nic, co já nechci. Jenom se potvrdilo, že on mě ve fotbale nejvíc posunul. Už v éře, kdy jsem působil v Baníku a začal se vyvíjet.
Máte toho za sebou už docela dost.
Všechny štace mi něco daly. Každá měla svůj význam a smysl. Třeba Pardubice, kde jsem dělal hodně věcí a dost se naučil. Budoval jsem tým, který pak ve druhé lize přebral Jirka Krejčí a výborně s ním pracoval. Tam byly základy trenérské i manažerské práce. Velká škola byl Baník.
A velká křivda.
Ne! Velké poučení.
V jakém smyslu?
Člověk si nesmí myslet, že když je v tabulce pátý, nemůže se nic stát. Realita vás vyvede z omylu. Nic nevyčítám panu Šafarčíkovi (tehdejší majitel Baníku – poznámka redakce) nebo jiným lidem. Člověk to nesmí brát jako křivdu. To oni mi dali ligovou příležitost. To, že mi ji pak vzali, je věc druhá. Rozhodli se tak a já to respektuji. Zase se mi otevřely dveře jinam, do mládežnické reprezentace. Poznal jsem, jak to chodí tam, spolupracoval s Michalem Prokešem. I to pro mě bylo důležité. Pak jsem byl taky chvíli v běloruském Dinamu Minsk s Dušanem Uhrinem, poznal jsem jeho práci. Necítím vůbec žádnou zášť proti Baníku nebo těm osobám. Jsem strašně rád za tu cestu, kterou jsem za ty roky prošel.
I podivný konec angažmá v Mladé Boleslavi berete s nadhledem?
Jasně. Velká zkušenost. Pan Dufek (majitel boleslavského týmu – poznámka redakce) mi dal příležitost. Pak tam možná byly nějaké vlivy, aby šel k týmu Dušan Uhrin. Stalo se. Možná se to mohlo mediálně řešit jinak, ale zase to byla dobrá zkušenost. Člověk musí být pořád ve střehu.
Nemůžeme si dovolit hráče za milion korun. Musíme vzít ty, kteří jsou zadarmo a nemají velké finanční požadavky, říká v otevřeném rozhovoru Jiří Jarošík, trenér Teplic. Vysvětluje také, jak v takových podmínkách učí své svěřence jeho oblíbený „španělský“ fotbal a jak se k trénování dostal, i když po tom jako hráč netoužil.
Dokázal byste se ještě vrátit do role asistenta a nemít hlavní zodpovědnost za výsledky?
Pro mě je vždycky důležité, s kým pracuju a jaké je celkové nastavení klubu. Těch věcí, které by člověk musel zvážit, je víc. Ale samozřejmě teď už převládá, že se cítím nejlépe v roli hlavního kouče.
Kam směřuje fotbal? Do ještě větší atletičnosti? Jde to ještě?
Taky si říkám, že už to nemá kam stoupat. Ale vždycky se najdou nějaké inovace, nové technologie. Možná už to nebude tak rychlé, ale určitě se fotbal bude dál vyvíjet. Je důležité, aby se člověk nezastavil a šel pořád s trendem. Jakmile se zastavíte a myslíte si, že všechno víte, může dojít třeba i k vyhoření. Anebo se pak divíte, že nemáte výsledky. Je potřeba se sebevzdělávat. Někdo jede se starými metodami dál a daří se mu. Ale když vidíte ty technologie, musíte s nimi pracovat. Jsou to skvělé zpětné vazby. Zvlášť když se hraje tolik zápasů tak rychle po sobě.
Na podzim máte opravdu vražedný program. Máte vůbec čas a myšlenky na něco jiného než fotbal?
Je to vysilující z toho pohledu, že skončí jeden zápas a vy hned musíte přepnout hlavu na další. Program je náročný i vzhledem ke sledování videa, soupeřů. Všechno jde rychle za sebou. Musíte se rozhodnout, jak namíchat sestavu. I pro mě je to velmi náročné období, setkávám se s tím poprvé. Určitě je to cenná zkušenost. Ať už jde o věci pozitivní či negativní, jsou k nezaplacení a jdou s trenérem do další kariéry.
Necítíte se někdy vyhořelý?
To ne. Ale před poslední reprezentační pauzou jsem byl psychicky vyšťavený stejně jako hráči. Emoce, stres, práce, to všechno se nahromadilo. Pak jsem si odpočinul. U mě nejde o nějakou vyhořelost. O tom vůbec nemůže být řeč. Ale jak jsem pod emocemi, tak špatně spím a načítá se mi únava. Hodně pro mě znamená rodina a je pro mě složité, když moc nevidím děti. Jakmile se člověk dostane do takového režimu, strašně mi chybí. Rodina je pro mě dobíjecí impulz. Syn začal hrát fotbal a jsem rád, když můžu vidět nějaký jeho zápas. Máme i výborné sousedy. Na nic víc není čas.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Mrzí vás to?
Letos jsem třeba nebyl po dvaceti letech na Velké pardubické. Dostal jsem se akorát na jednu kvalifikaci. Dostihový sport mám rád. Odmalička. Táta mě na Velkou pardubickou vodil. Od určitého roku se kolem mě nabalila spousta známých, kteří chodí na dostihy pravidelně. Byli jsme taková parta. Jezdil jsem i do Chuchle, Lysé nad Labem. Bohužel, v posledních letech se to u mě roztrhalo. Teď už se vyloženě soustředím na Pardubice, a když to jde, podívám se na překážkové dostihy.
Sázíte?
Já moc ne. Mám k tomu jeden osobní důvod. Při Velké pardubické sází žena. Beru to, že je to takové zpestření těch závodů.
Co lední hokej, v němž jste s chutí dělal brankáře?
I s ním jsem musel skončit. Už mi ze zdravotních důvodů nepřinášel ten pocit, který potřebuju. Ani jsem si to nemohl užít. O ty dva koníčky jsem tedy přišel. Ale ani mi nevadí, že mám vlastně jen rodinu. Je pro mě důležité, abych viděl své děti vyrůstat.
Fotbal vás tedy pořád baví a naplňuje?
Vůbec mě nenapadlo, že bych se mohl živit fotbalem jako trenér. Té práce si moc vážím. V životě jsem si zkusil leccos. Vyhořelost může postupem času přijít, třeba i působením v jednom prostředí. Ale zatím to tak určitě necítím. Na trénování mě baví v podstatě všechno. Emoce, kolektiv. Fotbal miluju odmalička. Teď si tím vynahrazuju konec kariéry. Kvůli zdravotním problémům jsem ji musel brzy ukončit a nadělilo se mi tohle, že můžu být v lize jako trenér. Ani ve snu jsem si to nedokázal představit.
Hráčskou kariéru jste ukončil v 90. letech minulého století kvůli problémům s koleny. Teď máte zas problémy. Využijete zimní přestávku k léčbě?
Přesně tak. Čtyřiadvacátého listopadu jdu na operaci. Budu mít pak dost práce s tím, abych se dostal do provozuschopného stavu. Ale je to nutná věc, ke které je potřeba se postavit čelem. Věřím, že začátek zimní přípravy stihnu. Jen záleží, jestli budu třeba o berlích. Těžko předjímat, jak to bude vypadat. Nohu mám hodně vyosenou, musí ji narovnávat. Tkáně si pak budou zvykat. Moje rekonvalescence může být delší než u jiných lidí.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V aktuálním čísle (22) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Byl to moment, po kterém Ghana a možná i celá Afrika padla na kolena. V roce 2010 stačilo proměnit penaltu a Afrika by měla své první semifinále na MS. Za hrdinu byl ale nakonec Luis Suárez. Spočítají mu to dnes Ghaňané?
V Kataru nás čekají poslední zápasy ve skupinách. Šest týmů se v nich popere o dvě postupová místa. Ukážeme vám, co k postupu potřebuje každý z nich.
Vladimír Coufal prožívá po dvou a půl letech ve West Hamu nejhorší období v Anglii. K tomu teď sleduje mistrovství světa a mrzí ho, že tam s Českem není. Náladu mu spravují aspoň jeho oblíbení Brazilci. Vadí mu MS v Kataru? A předtím v Rusku? Měli by se hráči vyjadřovat k politice? A jak řeší, že vypadl z ligové sestavy? Odejde? Ptáme se v rozhovoru.
