České trávníky jsou deset let za Evropou. Kluby vědí, co dělat, ale nedělají to, varuje expert

Každý rok stejný obrázek. Rozoraná a vysušená hřiště hřiště, vytrhané drny a trenéři, kteří po zápasech místo výkonu svého týmu řeší, jestli se na takovém povrchu vůbec dá hrát kvalitní fotbal. Podle dlouholetého experta na fotbalové trávníky Michala Koťana ale nejde o problém, který by české kluby neuměly řešit. Potřebné technologie znají. Rozhodující je ochota investovat.

Koťan se péči o fotbalové trávníky věnuje dvě desítky let, v minulosti vedl Komisi pro stadiony a hrací plochy FAČR a dnes se stará mimo jiné o hřiště Slavie Hradec Králové. Podle něj český fotbal v péči o hrací plochy výrazně pokročil, přesto stále zaostává za špičkou západní Evropy.

„Za posledních patnáct dvacet let, kdy to vnímám pohledem profesionála, jsme v Česku udělali ohromný progres, ale pořád jsme prostě někde deset let za západní Evropou,“ říká Koťan. Hlavní problém vidí v investicích do infrastruktury. Trávník přitom označuje za vůbec nejdůležitější součást stadionu. „Je to výrobní prostředek – pro fotbal.“

Zimní termíny podle něj z kalendáře jednoduše odstranit nejdou. Evropské poháry, reprezentace, domácí liga i pohár nechávají jen minimum prostoru. Úkolem klubů proto není zimě se vyhnout, ale vytvořit trávníku podmínky, v nichž bude i v lednu nebo únoru fungovat jako na jaře.

Topení nestačí

Vyhřívání hrací plochy je dnes v české nejvyšší soutěži základem. Pomůže rozmrazit půdu a vysušit hřiště, samo o sobě však podle Koťana kvalitní trávník nezajistí. Rostlina potřebuje také dostatek světla.

Právě proto se na evropských stadionech běžně používají osvětlovací lampy, které podporují fotosyntézu a nahrazují nedostatek slunečního svitu. „Kluby obecně v tuto chvíli nemají ani dostatek lamp, běžně se používají v podstatě jen na Slavii, kde je vybavení nejlepší, na Spartě a v Plzni,“ upozorňuje Koťan.

Jedna velká lampa přitom podle něj stojí přibližně dva až pět milionů korun a pro smysluplný provoz jsou potřeba minimálně čtyři. K tomu se přidává zavlažování, hnojení, měření teploty a vlhkosti substrátu, prevence chorob a další technologie. Moderní péče už navíc není práce pro jediného trávníkáře, ale pro celý odborný tým.

Kolik taková péče stojí? Pokud se nepočítá prvotní nákup techniky, může zimní provoz podle Koťana vyjít zhruba na milion korun měsíčně. Celoroční péče včetně jedné výměny trávníku a použití všívaných umělých vláken pak může dosáhnout deseti až patnácti milionů korun.

„Na to by se v rozpočtech většiny klubů měly peníze najít,“ tvrdí. Investice se podle něj vrací nejen v kvalitě hry, ale také ve zdraví hráčů a atraktivitě zápasů pro diváky.

Hybrid jako standard

Jednou z cest, jak zvýšit odolnost povrchu, jsou hybridní trávníky. Za nejlepší současné řešení považuje Koťan technologii, při níž se do hotového přírodního trávníku speciálním strojem všívají umělá vlákna. Ta přírodní povrch zpevní, aniž by se z něj stal umělý koberec.

„Tenhle všívaný hybridní trávník se v Evropě pomalu stává standardem,“ říká. Odhaduje, že ho využívá přibližně polovina až šedesát procent hřišť v evropských ligách. Umělý trávník jako řešení pro českou nejvyšší soutěž naopak odmítá. Podle něj má své místo v extrémních klimatických podmínkách nebo v amatérském fotbale, liga ani mezinárodní zápasy na něj ale nepatří.

Koťan zároveň upozorňuje, že ani samotná výměna povrchu není zázračnou náplastí. Aby nový trávník fungoval, musí mít stadion správně postavený celý profil hřiště – kvalitní vegetační a filtrační vrstvu, funkční drenáž i topení uložené ve správné hloubce. Samotná výměna povrchu dnes podle něj trvá přibližně týden a stojí kolem čtyř milionů korun.

Problémy se opakují

Když se Koťan dívá na českou ligu, nejvíc ho mrzí, že kluby podle něj dobře vědí, co by měly dělat. „Samozřejmě je mi smutno, protože vím, že kluby vědí, co mají dělat, a nedělají to,“ říká. Dokonce má pocit, že letošní stav je horší než v předchozí sezoně.

Za problematická místa označuje dlouhodobě Slovácko, Teplice nebo Jablonec. Kritice se nevyhýbá ani Malšovická aréna v jeho rodném Hradci Králové, její stav ale coby Hradečák komentovat nechce. Naopak za příklady dobré praxe považuje Slavii, Spartu a Plzeň. Kvalitní povrch má podle něj dlouhodobě také Mladá Boleslav a za nejlepšího českého groundsmana označuje Dušana Romanovského z Olomouce.

Inspiraci by český fotbal měl hledat především v Anglii. Koťan jako svůj vzor uvádí Emirates Stadium Arsenalu, kde už před patnácti lety viděl technologie, o kterých se v Česku teprve začíná vážněji mluvit. Patří mezi ně například podzemní vzduchový systém, který pomocí turbín pomáhá odvádět vodu z trávníku a zároveň ho provzdušňovat.

Podle Koťana tedy problém není v tom, že by řešení neexistovala. Česká fotbalová infrastruktura je zná a dodavatelé jsou dostupní. „Jde jen o vůli a o peníze,“ shrnuje. A především o změnu uvažování. Trávník podle něj nemá být položkou, na které se šetří, ale investicí do samotného produktu, který klub nabízí hráčům i fanouškům.