Jak jste se dostal do Indie?
Byl jsem tehdy už nějakou dobu ve Spartě a nepodařilo se mi vybojovat pozici v základní rotaci. Chodil jsem po hostováních. Před Indií jsem byl naposledy v řeckém AEL Kallonis, kde se mi to opravdu povedlo a byl jsem nejvytíženějším hráčem celého ročníku. Po návratu do Sparty na mě přišly nějaké nabídky. Čekal jsem, co se bude dít. Sparta na předsezonní tiskovce prohlásila, že si mě chce nechat a dá mi šanci. Nicméně asi po pěti dnech v Praze mě nevzali na soustředění a řekli mi, ať jdu do béčka a jestli chci jít na hostování, tak můžu, ale musím podepsat prodloužení smlouvy o dobu dalšího hostování.
Pro mě už by to ale bylo asi potřetí a navíc po povedeném angažmá, po kterém jsem ani nedostal šanci se poprat o místo v A týmu. Další působení ve Spartě tak pro mě ztrácelo smysl a řekl jsem, že další prodloužení nepodepíšu. Zůstal jsem tedy v béčku a měl jsem zákaz hrát zápasy. Pak se zavřely přestupové trhy v Evropě a přišla nabídka na Indii. Sparta na to nakonec přistoupila i bez prodloužení smlouvy z mojí strany. Bylo to pro ni lepší než mě platit.
Proč vám zakazovali hrát zápasy za béčko bez prodloužení smlouvy?
Nevím. Myslím, že to je špatně. Tehdy to asi byla forma nějakého nátlaku, abych smlouvu prodloužil. Bylo to období, kdy ze Sparty odešlo hodně hráčů do Plzně, tak se možná báli, že by tam skončili další.
Kdo za vámi s Indií tehdy přišel?
Agent David Nehoda, který spolupracoval s panem Paskou. Přišel se štosem prospektů na Strahov a říkal, že by měl Indii. Já jsem nejdřív kroutil očima a nevěděl, co si o tom myslet. Když jsem si to ale v klidu prohlédl, viděl jména, která tam jdou (Alesandro Del Piero, Robert Pires nebo třeba David Trezeguet – poznámka redakce), viděl komfort a servis, které ty smlouvy zaručovaly, tak jsem si řekl, že to zkusím a něco nového poznám. Lepší než dál jezdit 10 minut od domu na Strahov, kde jsem to už dlouhé roky znal. Podepsali jsme smlouvu s asociací, která to organizovala a byl draft, kluby si vybíraly hráče.
Měl jste nějakého favorita - město, kam jste chtěl jít?
Ne, vůbec jsme s těmi kluby nebyli dopředu v kontaktu. V den draftu se mi dokonce stalo, že jsem na to zapomněl. Byl tam časový posun, vycházelo to na dopoledne, byl jsem na tréninku a na Twitteru mi někdo napsal, že jdu do Kalkaty.
Co se dělo dál?
Řešila se víza, bylo to na dýl. Jiní evropští hráči s tím měli méně starostí, my Češi jsme nedostali víza, se kterými se původně počítalo. Dostali jsme víza, podle kterých jsme nemohli z Indie vycestovat a následně se vrátit. Museli jsme tam celé více jak tři měsíce zůstat. Původně se plánovala příprava v Bangladéši, kdyby na ni došlo, nemohl bych jet. Náš tým byl napůl vlastněný Atléticem Madrid, které se chtělo v Indii zviditelnit. I proto jsme měli dost podobné dresy. Měli jsme před superligou měsíční soustředění v Madridu, přiletěl jsem tam až po 14 dnech.
Byl to problém?
Nebyl, přišel jsem dobře natrénovaný ze Sparty. A kluci tam prvních 14 dnů trénovali především taktiku, protože tam byl mix Indů a Evropanů. Jako Evropani jsme byli podstatně dál, takže mi pak nic nechybělo.
To jste trénovali přímo v zázemí Atlética?
Ano. Měli jsme s nimi i trénink, byli jsme se podívat na zápase. Bylo to fajn, už tenkrát je trénoval Diego Simeone, hrál tam Koke nebo Arda Turan, viděl jsem je při tréninku.
Hráli za Kalkatu i nějací hráči z Atlética?
Byl tam se mnou třeba Luis García, který hrál dříve třeba i za Barcelonu nebo Liverpool. Dohromady tam bylo asi pět nebo šest španělských hráčů. Byl tam i kompletní španělský realizační tým. Se španělskými hráči jsem si nejvíc rozuměl.
A v jakém jazyce jste spolu komunikovali?
V podstatě všechno se řešilo v angličtině. Ani Indové spolu většinou nemluví jejich řečí, každá část země mluví jinak a kolikrát si ani nerozumí.
Vy jste anglicky uměl, když jste tam šel?
Ano, úplně bez problémů.
To jste se naučil předtím v Řecku?
Uměl jsem už předtím, učil jsem se angličtinu na střední škole a pomohli mi i filmy nebo počítačové hry. Hrál jsem například fotbalového manažera, který je z velké části textový. V Řecku jsem to vypiloval, měl jsem tam nejlepšího kamaráda brankáře Andrewa Hogga, tehdejšího kapitána Malty. Trávili jsme spolu takřka veškerý čas, byl rodilý Londýňan. Hodně mi to pomohlo.
V indické superlize jste začínal jako střídající hráč a v základu jste byl až postupně. Proč?
Nemohl jsem dýchat, nedokázal jsem se tam zpočátku vyrovnat s počasím. Bylo tam šílené teplo a vlhko. Myslel jsem, že umřu, že tam zůstanu jen na dovolenou. To jsem přitom předtím byl v Řecku na ostrově, kde bylo běžně 35 stupňů. Zajímal jsem se o to hned po příletu, volal jsem Pavlovi Eliášovi, který byl v Dillí a ptal jsem se ho, jak to snáší. Říkal, že po tréninku zvrací, že to nedává. Já to pak měl podobně, ale on tam byl o 14 dnů dříve, protože neměli soustředění v Evropě.
Dopoledne jsem chodil do fitka na pás a tam se mi běhalo dobře. Podle výkonů na páse jsem měl asi nejlepší fyzičku v kariéře. Večer jsem ale přišel na venkovní trénink a nebyl jsem takřka schopný souvislejšího pohybu. Byl jsem totálně propocený už na rozcvičce, nemohl jsem dýchat, myslel jsem, že mi vyskočí srdce a ta vlhkost mě úplně svírala. Po deseti dnech jsem si říkal, že to nedám, že tam opravdu budu jen na dovolené.
Bylo to třeba spojené i s tamním jídlem?
Ne, žili jsme v luxusu. Měli jsme ve smlouvě dané, že musíme vždy mít pětihvězdičkový hotel, bydlet na pokoji sólo a měli jsme k dispozici evropské jídlo. Ze začátku byl problém, že evropská jídla moc neuměli a bylo to jednotvárné: těstoviny a červená omáčka. Po zhruba třech týdnech, kdy jsme si stěžovali, se to zlepšilo.
Fyzické problémy jste tedy měl jen z počasí.
Ano. Už v osm ráno jsme měli na umělé trávě, na které se v Kalkatě hrálo, přes 40 stupňů. Byly to extrémy, pálily z toho kopačky. Na večerních trénincích zase bylo příšerné vlhko, byl jsem rychle napumpovaný a nešlo to zastavit. První zápas jsem nemohl ani hrát. Dal jsem předtím poločas v přípravě a sbíral se z toho dva dny.
Za jak dlouho jste se aklimatizoval?
Zhruba po dvou až třech týdnech bylo lépe. Pomohlo mi také, že teploty trochu klesly.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Praktická věc: jak to bylo s létáním? Muselo toho být hodně, nebál jste se?
Už v Řecku jsem hodně létal, i když to byli o dost kratší vzdálenosti. Naše hřiště na ostrově nevyhovovalo a létali jsme i na domácí zápasy do Atén. Za sezonu jsem tam letěl téměř sedmdesátkrát. To už pak do letadla chodíte jako do autobusu a často tam spíte.
V Indii to byly obrovské vzdálenosti, lety třeba na šest hodin a s přestupy. Hráli jsme navíc každé tři čtyři dny. Večer byl zápas, ráno jsme letěli, pak byli různé marketingové akce. Ve tři jsem se vrátil na hotel a za dvě hodiny šel na trénink. Bylo to hodně náročné, po dvou měsících síly docházely. Naštěstí o nás bylo výborně postaráno. Když jsme odjížděli, hodil jsem tašku před dveře a když jsme přijeli na další místo, taška už tam byla.
Indickou superligu hrálo osm týmů a čtyři postupovaly do play-off. Základní částí jste prošli v pohodě?
Měli jsme skvělý start. Pak podle mě přišel zásah vyšší moci, aby byla soutěž atraktivní. Najednou jsme dostali nesmyslnou kartu a staly se i další věci, které pro nás Evropany byly zvláštní a brzdily nás. To samé se stalo i dalšímu týmu, který dobře začal. Soutěž pak pro nás byla dramatická až do konce, postoupili jsme v posledním zápase do play-off. Hráli jsme s FC Goa, kteří nás chtěli vyřadit. Když jsme u nich hráli minulý zápas, měl náš trenér velký konflikt s Robertem Piresem, který hrál za soupeře.
Bylo tedy vidět, že šlo o vážné soupeření, žádné exhibice.
Ano, byla to velká rivalita. Goa na nás navíc čekala hned v dalším kole play-off. Šlo o dvojzápas, který jsme vyhráli na penalty. Hráli proti nám brankář Jan Šeda a útočník Míra Slepička. Penalty mi v Indii šly a měl jsem jít na pátou, rozhodující penaltu. Byl jsem si jistý, že ji dám. Nechápu, kde jsem tenkrát bral sebevědomí. Dnes když vidím penalty v televizi, tak je mi spíš špatně z toho tlaku. Nakonec na pátou sérii nedošlo, rozhodlo se už ve čtvrté a tehdy mě to vlastně mrzelo.
Ono ani v té Indii to nebylo bez tlaku. Stadiony byly plné.
Měli jsme průměrnou návštěvu mezi 40 a 50 tisíci. Lidi nejdřív fandili fotbalu, učili se to. Bylo vidět, že přišly masy, které obecně na fotbal nechodily. Někteří lidé ze začátku nevěděli, kdy mají křičet. Superliga měla skvělou propagaci, v televizi byly neustále upoutávky, rozhovory a sestřihy z naší ligy. Každý den byly minimálně dva zápasy. V každém městě byly obrovské billboardy. Byla to show, po každém gólu byl ohňostroj. Pro hráče to ale byla výzva, nešli jsme tam dělat kašpárky.
Pepijn Lijnders je pravou rukou Jürgena Kloppa. V rozhovoru s ním nakouknete hluboko do útrob jednoho z nejlepších týmů světa. Dozvíte se třeba, jak příprava s béčkem Benfiky pomohla vyhrát Ligu mistrů nebo jak se hráči učí nad soupeřem vždy a všude dominovat.
Dostali jste se tedy po třech zápasech s FC Goa do finále. Jaké to bylo?
Hrálo se v Bombaji. Před finále jsme neměli ani předzápasový trénink. Byli jsme po tříměsíčním zápřahu už unavení, tak jsme si řekli, že tam nepojedeme, že to je zbytečná ztráta sil. Dali jsme si ve fitku trénink a ráno jsme si zacvičili před hotelem. Sedět tři hodiny v autobuse, abychom si pak 45 minut zaběhali na stadionu, nedávalo smysl. Na hotelu jsme bydleli s naším finálovým soupeřem Kerala Blasters, jeli jsme spolu i na finálový zápas. Asi z toho neměli radost. Ještě těsně před odjezdem na finále jsme řešili prémie.
Jak to?
Zástupci klubu nám dlouho nechtěli říct, jak to bude a jejich výši nám oznámili až v den zápasu. Bylo to málo, neodpovídalo to tomu, o čem jsme se dříve bavili. Naši indičtí spoluhráči, kteří znali hráče z jiných týmů, navíc věděli, jaké prémie mají vypsané jinde a chtěli je taky. Vyvíjel se tlak na majitele a najednou byl oběd před zápasem. Přišel vedoucí mužstva a říká: jedeme. A my říkáme: nejedeme, zavolejte majitele zpátky. Po pěti minutách se vrátili a začalo rychlé vyjednávání. Zeptali se, kolik chceme, my si řekli něco adekvátního. Hlavní z majitelů, který měl i vazby na Česko a s jehož synem jsem ohledně svého působení v klubu nejvíc komunikoval, se na nás podíval a řekl: tak jo. Za mnou seděl Josemi, který vyhrál s Liverpoolem Ligu mistrů, a dodal: netto. To bylo celé.
Stihli jste vůbec finále?
Vyjednávání nás zdrželo asi o 40 minut. Pořád na nás přitom před hotelem čekal i autobus Keraly. Na stadion jela celá eskorta. Přijeli jsme tam asi 50 minut před výkopem. Ale nebyla to chyba hráčů, chtěli jsme jednat dříve. Program byl navíc strašně nabitý, takže se těžko hledal na jednání čas.
Dohodnuté prémie jste dostali?
Ano, dostali jsme všechno.
Finále pro vás nemohlo dopadnout asi lépe. V 94. minutě jste z rohu nacentroval na vítězný gól.
Mohl jsem ho dát sám. Dělám si legraci, dopadlo to skvěle. Pocity, které si dodnes pamatuji, byly neskutečné. Nevím, jestli to bylo tou euforií, co jsem zažil, ale nevěděl jsem, jaká je minuta. Občas si to pustím. Je vidět, jak jsme na sebe radostí naskákali a šlo se znovu rozehrávat. Nakopli dlouhý míč k mojí straně, byl tam souboj, odkopl jsme ho do autu. Rozhodčí najednou pískl a já si říkal: ježišmarja, asi nějaký faul. Nakonec to bylo dlouhé písknutí a byl konec. Přiběhl ke mně spoluhráč Arnal Llibert, objal mě, zvednul mě. Nevěděl jsem, co se děje.
Berete to jako životní úspěch?
Beru to jako životní zážitek. Celá akce byla neskutečná. Udělal jsem tam samé dobré zkušenosti, viděl jsem Indii, i když jen z perspektivy profesionálního fotbalisty. Z hotelu jsme se s klukama dostali jen párkrát. Ze začátku s námi posílali bodyguardy. Jakmile nás někde poznali lidi, tak jsme měli po výletě, byl to blázinec. Chodili jsme maskovaní, měli jsme třeba kšiltovku, brýle. Na každém semaforu na nás ťukali děti, staré ženy. Chtěli všimné.
Proč jste se do Indie nevrátil?
Nabídku jsem měl a byla za lepších podmínek než v prvním ročníku, byli jsme předdomluvení. Pak jsme ale se ženou zjistili, že čekáme dceru, takže jsem nešel.
Přečtěte si i druhou část rozhovoru, která je o působení Jakuba Podaného na Letné. Dlouho tam nedostával šanci a když ji využil, tak za chvíli šel zase hostovat. Jak to vidí, proč nedostal větší šanci? Vysvětluje také, proč mu nevadil živnostenský list nebo co by změnil v českém fotbale.
Odchovanec Sparty odehrál v české lize 184 zápasů, ve kterých nasbíral 12 gólů a 13 asistencí. S Olomoucí vyhrál v roce 2012 český pohár. S Atléticem Kalkata v roce 2014 první ročník indické superligy. V Česku hrál i za Bohemians, Teplice, Duklu a hráčskou kariéru ukončil po sezoně 2020/21 v Jablonci. Hrál také v Řecku (AEL Kallonis) a na Slovensku (Senica, Slovan). Dnes je fotbalovým expertem na televizi O2 TV Sport a s Davidem Sobiškem dělá Footcast.
Kdo chce hrát s leváky, měl by vědět, jak na ně. Jde o jiný fotbalový druh, který si svou specifičností říká také o specifické využití. V Česku se zatím nejvíc řešilo, kam s nimi v obraně, protože Sparta tam nedávno měla jejich přetlak. I v útoku by se ale mělo pracovat s ohledem na jejich výjimečnost. Vysvětlíme vám proč a v čem jsou jiní.
Dynamické změny v posledních 20 letech byly často inspirovány konkrétními hráči a jejich jedinečným herním stylem. Vybrali jsme pět z nich, kteří změnili chápání svých pozic, nebo dokonce přímo vytvořili nové role a výrazně tak přispěli k proměně fotbalu.
Sázkaři bývají na zápasy po evropských pohárech opatrní. Čeká se, že by v lize týmům mohla dojít energie. Slavia ale ničím podobným netrpí. Od sezony 2018/19 získala z ligových zápasů, které následovaly po zápasech v Evropě 82 % možných bodů. Je to lepší bilance, než má sama v dalších ligových zápasech i než má Plzeň.
