Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Česko jde ze druhého místa v kvalifikační skupině do druhého koše v březnové baráži. Projděte si zbývající cestu na světový šampionát v Americe v přehledných otázkách a odpovědích.
V šestém díle naší podcastové série k Fortuna lize jsme si povídali s Franny Černou ze Sparty a české fotbalové reprezentace.
Listopad 1989 změnil československý fotbal od základů. Z hráčů svázaných režimem se během pár let staly hvězdy s možnostmi, o kterých se jejich předchůdcům ani nesnilo. Včetně těch finančních…
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
