Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Dočká se Jindřich Trpišovský premiérové výhry v Lize mistrů? Přiblíží se Plzeň, Sparta a Olomouc jarní fázi Evropské a Konferenční ligy? Po třech týdnech se opět vrací pohárová Evropa.
Na přelomu století byl Zdenko Frťala na hřišti jedním ze strůjců zlaté éry Sklářů. A dodnes vzpomíná na vliv, jaký měl Michal Bílek.
Slavia hraje o naději na postup v Lize mistrů, soupeř není ve formě. Máme pro vás kompletní TV program.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
