Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Baník přes zimu zajímavě posílil, ale pořád visí ve vzduchu otázka, jestli z toho bude restart, nebo jen dražší verze podzimního chaosu. V lize pak rostou mladé opory, které můžou udělat díru do světa. A trenér Tomáš Janotka bude v Sigmě, která nakupovala jako v duty free shopu, v hodně nepříjemných kleštích. S analytikem Vojtěchem Mrklasem vybíráme tři příběhy, které budou v lize rezonovat.
Podle Martina Hyského byl tenhle verdikt rozhodčího po zásahu VARu přísný. Jak rozhodující moment čtvrtečního večera vidíte vy?
Řecké týmy překvapily favority a zapsaly důležité body do národního koeficientu. Česku se tak Řecko přiblížilo už jen na čtyři výhry a navíc může do vyřazovacích fází evropských pohárů protlačit hned čtyři kluby.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
