Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Návrat do Ligy mistrů se Slavii nepovedl. A tečka už vůbec ne. Klub se omluvil, Trpišovský hledá důvody a expert Folprecht chce od českých klubů víc.
Lisabonská Benfica pod vedením Josého Mourinha zažila historickou noc. Porazila Real Madrid a v poslední minutě jí zajistil postup do play off Ligy mistrů gól brankáře Anatolije Trubina.
Basilej hraje ještě o postup, Plzeň už ho má jistý, ale to neznamená, že ji ve čtvrtečním utkání o nic nejde. Naopak. Výhra může pomoci Plzni v ideálním případě rovnou do osmifinále, taky k velkým penězům a důležitým koeficientovým bodům. Všechno si to do detailu projdeme.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
