Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
FIFA vylosovala březnovou baráž. Česká cesta do Ameriky vede přes Irsko a Dánsko, nebo Severní Makedonii.
Jste znalci fotbalu? Máte dobrou paměť? Otestujeme vás v deseti krocích. Řekneme vám vždy jména tří hráčů, vy nám zase klub, za který všichni někdy ve své kariéře hráli. Jde o zahraniční i české hvězdy z nedávné minulosti i současnosti.
Fotbalistky Sparty zvládly malý zázrak. Po úvodní prohře 0:3 v Europa Cupu se zdálo, že jely do Bernu jen z povinnosti. Sparťanky to ale viděly jinak…
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
