Tištěný speciál Football Club: Slavia

Jdeš jak na zavolanou. Vzpomínky na minulost bez čar a sítí

10. únor 2020
Sdílejte:
Můžete postavit sebehezčí tělocvičnu – ale nikdy se v ní navzájem nepozná tolik lidí, co na plácku za panelákem.
Ilustrační snímek.Foto: Shutterstock

V letech 2007 a 2008 jsem bydlel v Los Angeles. Neměl jsem tehdy řidičák a byla to pozoruhodná zkušenost. Časem přede mnou vykrystalizovaly dva problémy, které mi umožnily docenit, jak rád žiju v Česku.

Za prvé, Los Angeles je tak velké a lidé se v něm tak často pohybují auty, že je v podstatě nemožné potkat náhodou na ulici někoho známého a prohodit s ním pár slov. To se mi tam nestalo ani jednou.

Druhý problém byl pro mě ještě zásadnější. Lidé se v Los Angeles věnují téměř výhradně individuálním sportům. Běhají, jezdí na kole, na bruslích, plavou, surfují, chodí do posilovny. Vrchol organizačního výkonu a kolektivního setkání představoval streetball a plážový volejbal, oboje dva na dva. Dostat čtyři lidi ve stejný čas na stejné místo, to už byla mimořádná událost.

V Praze hraju několikrát týdně fotbal. Nejmíň se nás schází deset, nejvíc dvacet, většinou kolem patnácti. Svoláme se přes Facebook či e-mail, dvě hodiny hrajeme a spoustu toho namluvíme. Před zápasem, během zápasu a po zápase v hospodě.

Miluju hraní fotbalu s lidmi, se kterými se následně setkávám i v různých situacích v profesním životě. Vidět je hrát a projevovat se při tom pod tlakem, vám toho o nich prozradí strašně moc. Víc než stovky hodin společných diskuzí.

Celé dětství jsem strávil venku, na ulici, na parkovišti, na šikmé louce s pár stromy, na zabahněném plácku naprosto nepravidelného tvaru, na asfaltovém hřišti u škol na zlínských Jižních Svazích, zkrátka všude, kde se dal hrát fotbal a v zimě hokej.

Až zpětně jsem si uvědomil, že se za možnost hrát na takových místech nic neplatilo a přidat se mohl každý. Častokrát šel někdo náhodou kolem, zeptal se, jestli se může připojit, a za chvíli už lítal po place s námi. Na rozdíl od hřišť, po kterých běhám dnes, jsme mohli pouze snít o přesných čarách, vysokém oplocení či o vrcholu nedostupnosti: sítích v brankách. Ani by mě nenapadlo, že může existovat umělé osvětlení nebo povrch z umělé trávy. Ale když jsem nedávno v marockém Adagiru viděl, jak se pláž na víkend proměnila ve stovky fotbalových hřišť pro party školáků i šedesátníků, došlo mi, jak skvělá věc to byla. A že jsme o ni v Česku skoro úplně přišli. Ke své škodě.

Často přemýšlím nad heslem „nostalgie už není, co bývala“. Hrajeme dnes v mnohem vybavenějším prostředí, za které v průměru platím asi sto korun za zápas, ale v nalajnované tělocvičně se k nám nepřidá nikdo, kdo by šel náhodou kolem.

A mimochodem: jsem přesvědčený, že kolektivní sport je jedním z nejlepších způsobů osobnostního rozvoje. Od svých protihráčů i spoluhráčů jsem se toho naučil strašně moc. Snad nikdo se ke mně nechoval tak tvrdě jako ten, kdo mě neznal a chtěl mě porazit. Škola k nezaplacení.

Text původně vyšel v tištěném magazínu Finmag.

Související články

Poslední MS s Československem: Nuda, revoluce i legendární hláška

Češi na něj vzpomínají s nostalgií, fotbalově to ale byla nuda. Nepadaly góly, defenzivy vládly. Revoluční byl italský šampionát v roce 1990 ale v mnoha jiných věcech. Newsletter Přímák vám je připomene ukázkou ze skvělého textu Luboše Brabce, který na stránkách FC vyšel nedávno.

Přímák

Probere se konečně Sparta? A jak vydělat na ofenzivě Realu a betonu Sigmy?

Ligový fotbal je po dvou týdnech konečně zase tady. Vybrali jsme zajímavé kurzy motivovaných týmů, které se vyplatí nenechat ležet ladem.

Sázkařský koutek

Cesta do Ameriky: Postoupíme z baráže? A co soupeři na MS 2026? Rozebíráme kvalifikační finále

Aktuální FC podcast má pořadové číslo 117 a je z naší série Cesta do Ameriky. Doputuje na MS 2026 i Česko?

Podcast
Popup se zavře za 8s