Stejně jako většina fanoušků LOSC (Lille Olympique Sporting Club), kteří museli strpět bídná šedesátá až devadesátá léta minulého století – jako například můj chudák táta, jsem i já dlouho žil v domnění, že fotbal je hra, která se hraje na poloprázdném stadionu, dvaadvacet hráčů se honí devadesát minut za míčem a Lille nakonec většinou prohraje.
LOSC byl sice po druhé světové válce nejlepší francouzský klub, získal tehdy dva mistrovské tituly a pět národních pohárů v rozmezí deseti let, jenže pak dlouho – a opravdu velmi dlouho – vůbec nic, ale opravdu vůbec nic nevyhrál. Bylo to půlstoletí nekonečné šedi.
V obsáhlém rozhovoru jsme pronikli do myšlení Briana Priskeho. / Jednu Spartu, prosím! Jak a proč si kupovali bohatí Češi fotbalové kluby? / Stoletý Ježek. Připomínáme legendu. / Ukážeme vám, že kdyby kdysi Beckenbauer nedostal nafackováno, možná by se dneska před Bayernem nikdo netřásl. / Vysvětlujeme, jak se s rozvojem online sázek stala z manipulace zápasů rakovina.
Situace se začala pomalinku zlepšovat na přelomu století, kdy se Lille – naprosto nečekaně – prvně kvalifikovalo do Ligy mistrů. K zázraku došlo v roce 2001, pouhý rok po návratu klubu do nejvyšší francouzské soutěže (kterému předcházely dva neúspěšné pokusy o postup v posledních minutách závěrečného kola druhé ligy – tak jsme se my lillští fanoušci tenkrát měli). Zhruba v té době se v okolí klubu objevil fotbalovému světu téměř neznámý muž jménem Michel Seydoux. Úspěšný filmový producent a aristokrat s protestantskou výchovou se stal hlavním akcionářem LOSC a jeho prezidentem. Klub pak vedl až do roku 2017.
Mezitím, v dekádě 2002 – 2012, LOSC, už proslulý kvalitou výchovy mladých hráčů, uměním levně nakupovat a draze prodávat a schopností neutrácet víc peněz, než měl, napsal jednu z nejkrásnějších kapitol své historie. Pod vedením Michela Seydouxe se hlavní město departementu Nord znovu stalo jednou z bašt francouzského fotbalu. Toto úspěšné období dalo příznivcům téměř zapomenout na rok 1998, kdy historicky poprvé vyhrál mistrovský titul nenáviděný soused z Lens. Ano, ten klub s červeno-žlutým klaunským dresem, který nosil i Vladimír Šmicer. Rekonstrukcí starého cihlového statku v typickém flanderském stylu navíc LOSC v roce 2007 získalo nové špičkové tréninkové centrum a fotbalovou akademii.
Toto nové „centrum života“, které se nachází jen několik set metrů od hranic s Belgií, umožňuje LOSC přilákat ty největší naděje i ze sousední země. Zázračné dítě Eden Hazard, který odsud do Lille přišel ve svých čtrnácti letech a o dva roky později už nastupoval v Ligue 1, je nejlepším příkladem tohoto obrození. S dvacetiletým belgickým křídelníkem v čele, ale i s hráči jako Rio Mavuba a David Rozehnal, vyhrálo Lille na jaře 2011 nejprve francouzský pohár na Stade de France a sedm dní poté titul ve francouzské lize v Parku princů. Dogy, jak se hráčům klubu se psem ve znaku říká, nezvedly nad hlavu žádnou trofej šestapadesát let a teď tohle: během jednoho týdne dosáhly na double…
Když připočteme otevření padesátitisícového stadionu Pierra Mauroye se zatahovací střechou v roce 2012 při dalším (neúspěšném) tažení Ligou mistrů, je snad už všem jasné, proč na Michela Seydouxe, navzdory jeho méně úspěšným posledním letům ve funkci prezidenta, fanoušci LOSC pořád vzpomínají se slzičkou v koutku oka.
Exotika, velká jména i absentující favoriti. To je fotbalový turnaj pod pěti kruhy. Jestli máte chuť na zápasy na slavných francouzských stadionech, můžete vyrazit…
Daniel Samek má za sebou dva roky v italském Lecce. K titulu se Slavií tam přidal mistrovskou trofej v ceněné Primaveře. Juniorskou ligu už ale hrát nechce a teď doufá, že se už brzo přesune do Serie B, o čemž právě jedná. O své italské cestě vypráví v rozhovoru s FC.
Jak se pracuje v klubu, který pohledem zvenku v poslední době vypadal jako rozbitý? Ve velkém rozhovoru o tom mluví Zdeněk Psotka, sportovní manažer Zbrojovky.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
