Spalte dresy a utečte. Těžký osud afghánských hráček po návratu Tálibánu

01. srpen 2022
Sdílejte:
Válečný konflikt v Afghánistánu měl drtivý dopad i na ženský fotbal v zemi. Na hráčky pod vlivem vládnoucího hnutí Tálibán házeli lidé kameny, plivali na ně, taxikáři je odmítali vozit na tréninky, nefandili jim ani jejich nejbližší. Je to přece sport pro kluky…
Afghánské studentky si kopou s míčem. Fotka je z roku 2019. Teď se nejspíš schovávají, nebo už v zemi nejsou.Foto: Profimedia

Je to necelý rok, co skončila nejdelší válka v americké historii. Po odchodu spojeneckých vojsk Tálibán 15. srpna 2021 bez většího odporu dobyl Kábul, metropoli Afghánistánu. Vousatí muži s černými, červenými či bílými turbany převzali kontrolu nad Argem – prezidentským palácem – a kolem města zavlály strohé bílé vlajky Islámského emirátu.

Nastala panika. Lidé prakticky zmizeli z ulic a schovávali se ve svých domovech. Obchodníci ze strachu před novými pány země ničili vyobrazení žen na stěnách svých obchodů. Některé dámy ve vzpomínce na devadesátá léta spálily či ukryly své školní poznámky či úřední dokumenty. Během své vlády v letech 1996 až 2001 Tálibán vymazal ženské pokolení z veřejného prostoru. Dívky nesměly chodit do školy, na veřejnosti se ženy i slečny mohly pohybovat jen v burkách a v doprovodu mužského příbuzného. Ty, které pravidla porušily, byly ponižovány a veřejně bity náboženskou policií.

Po opětovném převzetí moci v loňském roce se představitelé Tálibánu snažili ženy uklidnit. Slibovali jim právo na vzdělávání či zaměstnání a respekt „v rámci islámských práv“. Na vůbec první tiskové konferenci v srpnu odpovídal tálibánský mluvčí Zabiulláh Mudžáhid na otázky zahraničních i domácích novinářů a novinářek, přičemž jim vysvětloval, že ačkoli se Tálibán ideologicky nezměnil, nechce opakovat chyby, jichž se dřív dopustil.

I když byla v afghánské společnosti cítit nedůvěra, přesto mnoho žen doufalo, že se dočkají potvrzení práv, která si během předchozích dvaceti let – aspoň ve velkých městech – vybojovaly. To se ovšem zatím nestalo a spíš to vypadá, že návrat islámských fundamentalistů do čela země pomalý a bolestný pokrok v oblasti práv žen i mužů zastaví.

Proti genderovým nerovnostem

Do pádu poslední republikánské vlády prezidenta Ašrafa Ghaního v srpnu mohly dívky studovat až do získání vysokoškolského titulu, poslouchat hudbu, na veřejnosti se pohybovat bez burky, jezdit na kole, lyžovat, tancovat či cvičit bojová umění nebo hrát fotbal. Ovšem většinou ve velkých městech, a když jim to rodina dovolila. Afghánské fotbalistky to nikdy neměly jednoduché – od okamžiku, kdy se rozhodly poprvé kopnout do balonu, až po evakuaci z rodné země v září 2021.

Ačkoli jim bylo nakonec dovoleno sportovat v různých disciplínách na soutěžní úrovni, čelily všudypřítomnému nebezpečí, včetně fyzického týrání a vyhrožování smrtí. Některé fotbalistky také sexuálním útokům, včetně znásilnění. Každý trénink, každé kopnutí, každý úsměv na hřišti a zážitek ze hry byl většinově vnímán jako akt vzdoru. V afghánské konzervativní společnosti je v mnoha rodinách role žen a dívek striktně daná a očekává se, že bude splněna. Hraní fotbalu tato očekávání nenaplňovalo, a dokonce je rozbíjelo.

Ženám vstup zakázán. Oběť „modré dívky“ mění svět

Byla velkou fanynkou, ale jako ženě jí byl vstup na stadion zakázán. Sahra Chodájáríová se proto odhodlala k extrémnímu činu – upálila se. Její protest vyvolal velký tlak na Írán a i díky ní už tamní ženy mohou na stadiony. Ve fotbale se někdy hraje i o lidská práva.

Přečíst

Přestože během posledních dvaceti let vznikly různé sportovní kluby a obecně se lidé začali o sport více zajímat, většinová společnost ženský sport neakceptovala. Fotbal měl situaci obzvlášť složitou. Národnímu týmu nebylo ani poskytnuto hřiště, na kterém by mohly fotbalistky trénovat v počtu jedenácti hráček. Na jejich hrací plochu se jich vešlo jen sedm.

„Pokud trénujete na hřišti takové velikosti, nepřipraví vás to na větší hřiště. Většina hráček přicházejících z Afghánistánu nebyla fyzicky připravena, protože neabsolvovala stejný trénink jako ty zahraniční,“ vysvětlila nerovnosti v afghánském sportu pro The Atlantic kapitánka reprezentace Šabnám Mobárezová.

Nebyly to však pouze zodpovědné instituce, které házely klacky pod nohy. Řada hráček se musela vyrovnat s tlakem svých nejbližších. „Některé se bály říct své rodině, že hrály fotbal za národní tým. Proto radši mlčely,“ popsala své zkušenosti pro Swiss.info fotbalistka Sahar, která byla součástí kádru rok a půl. Její spoluhráčka Armisa měla podporu pouze své matky. Ostatní příbuzní byli proti. „Můj starší bratr dělal všechno pro to, aby se mě pokusil zastavit,“ informovala. V deníku The Guardian popsala další z hráček, jak moc by si přála hrát fotbal, aniž by na sebe poutala pozornost. Chtěla by jen svobodně kličkovat na hřišti. To, co někteří možná považují za samozřejmost či za rutinu, bylo pro sportující Afghánky mnohdy nedosažitelným přáním.

Proti (skoro) všem

Ženské národní fotbalové družstvo vyvolávalo již svou pouhou existencí v Afghánistánu odpor. A přesto se našly stovky žen a dívek, které odhodlaně trénovaly, toužily po tom, aby se zlepšovaly, chtěly hrát fotbal. Reprezentační výběr země vznikl v roce 2007 a svůj první oficiální mezinárodní zápas odehrál o tři roky později proti Nepálu. Na první vítězství si však musel ještě dva roky počkat. V roce 2012 vyhrály Afghánky nad Katarkami 2:0.

Fotbalistky věřily, že si své místo v nedemokratické společnosti krůček po krůčku vybojují. Některým se to opravdu dařilo. Pak se ale Tálibán opět ujal moci a poslední prohlášení ukazují, že ultrakonzervativní členové nové vlády by se nejraději vrátili do poměrů devadesátých let. Přitom ještě v březnu to vypadalo, že se dívky budou moci konečně vrátit na střední školy. V některých provinciích se školská zařízení na několik dní otevřela, přání vládnoucích mužů kontrolovat životy opačného pohlaví však bylo silnější.

Jako špatný vtip působí věta jednoho z mluvčích Tálibánu Zabiulláha Mudžáhida, nedávno zveřejněná na Twitteru. U příležitosti Mezinárodního dne žen napsal, že tento den je tím, kdy „afghánské ženy mohou bojovat o svá práva.“ Sport i hudba byly opět zakázány, stejně jako mnoho dalších svobod, které jsou po světě považovány za samozřejmé.

Fotbal za zvuků střelby a Premier League. Vítejte v Afghánistánu

Zápasy, při kterých na stadiony nesmějí ženy a v poločase se na trávníku konají veřejné popravy. Tak vypadal fotbal v Afghánistánu za vlády Tálibánu.

Přečíst

Seznam porušování práv žen a dívek ze strany Tálibánu je dlouhý a stále se rozrůstá. Svou vládu povstalci poskládali výhradně z mužů, v září zrušili ministerstvo pro záležitosti žen a nahradili ho ministerstvem pro šíření ctnosti a předcházení neřesti, které fungovalo během devadesátých let minulého století. Střední a vysoké školy jsou ženám nedostupné, pracovat mohou jen ve vybraných profesích a obecně jim je znemožněno účastnit se veřejného života.

Tálibán se snaží regulovat jejich pohyb na veřejnosti. Nařídil, že bez mužského příbuzného a povolení manžela či otce mohou cestovat nanejvýš 72 kilometrů od svého domova. V parcích mají dovoleno se objevovat pouze v určitých dnech. Podle zákona ze začátku května to vypadá, že vůbec nejlepší by bylo, kdyby žena nevycházela ven vůbec, a pokud už musí, měla by být oblečena tak, aby při přímém pohledu na muže, který není jejím blízkým příbuzným, jí nebylo vidět do tváře. To v podstatě znamená uzákonění povinnosti nosit burku. Nebude-li tato povinnost respektována, potrestán bude manžel, otec, syn či strýc provinilé: vězením, pokutou či propuštěním z práce.

Ženy se těmto snahám pokouší čelit. Některé vyšly – s mimořádnou odvahou – do ulic protestovat, i když byly často ponižovány, a někdy i bity. V Kábulu je to neodradilo dodnes. V březnu a v dubnu demonstrovaly učitelky a studentky středních škol. Potýkají se ovšem nejen s Tálibánem, ale také s pocitem, že zůstaly na všechno samy a nikoho ve světě jejich osud nezajímá.

„Před Tálibánem jsme bojovaly s tolika překážkami, zejména hráčky v Kábulu musely vést každodenní boj. Musely projít peklem, aby se dostaly tam, kde jsou. Byli lidé, kteří po nich házeli kameny a plivali na ně. Ani někteří taxikáři je nechtěli vzít na trénink – fotbal je přece hrou pro kluky,“ řekla ze svého domova v New Jersey kapitánka Šabnam Mobárezová pro The Athletic. I tyto překážky byly ženy ochotny překonat, měly pocit, že mohou bojovat a že změny ve společnosti pomalu přijdou. Tálibán je však zastavil.

Odstraňte svou identitu

Životy fotbalistek se ocitly v ohrožení jednoduše proto, že toužily hrát fotbal. Bály se toho, co může budoucnost pod opětovnou vládou Tálibánu přinést. Bývalá kapitánka a spoluzakladatelka afghánské ženské ligy Chalida Popalová loni na začátku září prostřednictvím videorozhovoru z dánské Kodaně pro agenturu Reuters popsala, jak Tálibán v minulosti zabíjel, znásilňoval a kamenoval ženy. Jakkoliv v minulosti mladé ženy povzbuzovala, aby byly odvážné, nebály se veřejně projevovat a prosazovat své názory, situace se podle ní zásadně změnila.

„Dnes jim volám a říkám: Odstraňte svou identitu, stáhněte si své fotografie. Dokonce je nabádám, aby spálily nebo se zbavily reprezentačního dresu… Je to pro mě velice bolestné. Pro mě jako pro aktivistku, která udělala vše pro to, aby se zasloužila o tuto identitu. Byly jsme tak hrdé, že jsme mohly nosit národní odznak na hrudi, měly právo hrát a reprezentovat naši zemi,“ vylíčila složitý a zdlouhavý boj Popalová.

Jak hráčky po nástupu Tálibánu utíkaly z Afghánistánu a kdo jim pomáhal? Kde hraje exilový tým a proč hráčky nemají na zádech jména? Jakou roli v celém příběhu má hvězda reality show Kim Kardashian West? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v aktuálním čísle tištěného Football Clubu. Objednávkou jednotlivého čísla nebo ještě lépe předplatného podpoříte činnost FC. Děkujeme!

Chci si přečíst celý text!

Související články

Hašek prohrál spor se Spartou. Musí jí zaplatit téměř 2,5 milionu

Mezinárodní arbitráž definitivně vyřešila téměř tři roky trvající spor mezi Spartou a Martinem Haškem mladším. Ten dal výpověď neoprávněně.

Zprávy

Messi proti Maradonovi. Radost proti Mexiku ukazuje, že hraje o všechno

Argentinský kapitán Lionel Messi sice o víkendu svému týmu vystřelil šanci na přežití v turnaji, pokud se ale chce vyrovnat Maradonovi, musí v Kataru dovést Argentinu až na samotný vrchol.

MS Katar

Proč chybí Češi v Kataru? Šilhavého tým nemá jasný plán jako Dánsko nebo Wales

Češi se nedostali do Kataru i proto, že nemají pevné herní základy. Jaké jsou možnosti, když hrajete s jasně daným stylem, ukazují Dánsko a Wales. Tedy země s podobným potenciálem jako Česko, se kterými by se reprezentace měla porovnávat.

Taktika
Popup se zavře za 8s