Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Vzhledem k tomu, že se naše reprezentace na mistrovství Evropy ve fotbale žen zatím ještě nikdy nepodívala, může vám znít titulek víc než nemístně. Opak je ale pravdou. V roce 1969 se české fotbalistky Marie Ševčíková a Jana Mandíková skutečně staly vicemistryněmi Evropy…
Co dnes dělá nejmladší vítěz titulu ve stoleté historii ligy? Jak vzpomíná na svoji kariéru? A jaké rady má pro mladé talenty, kteří se chtějí prosadit v dospělém fotbale? Přečtěte si rozhovor s bývalým fotbalistou Tomášem Junem, který letos oslavil dvaačtyřicáté narozeniny.
Italský brankář PSG Donnarumma nechtěl mnichovskou hvězdu Jamala Musialu zranit, přesto mu tvrdým zákrokem zlomil nohu a dost možná ukončil sezonu, která v podstatě ani nezačala. Ptáme se, jak byste jeho zákrok posoudili být v kůži rozhodčího.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
