Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Fotbalová Slavia obsadila v prestižní anketě asociace Responsiball, která prostřednictvím nezávislých auditorů hodnotí sportovní kluby, v roce 2024 jich bylo 406, z hlediska environmentální udržitelnosti a sociálního chování, desátou příčku v hlavní kategorii.
Jindřich Staněk má první nulu v Lize mistrů. Slavia v ní umí udělat hrdiny ze svých brankářů. Potřebovala by už ale, aby se do stejné role dokázali dostat i její ofenzivní hráči. Nejsou góly, chybí body.
Patrik Schick i jeho Leverkusen válí. Dobrou formu z Bundesligy si přenesli do Ligy mistrů, kde překvapili tým Pepa Guardioly.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
