Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Čtyři řecké týmy proti třem českým. Hájíme náskok, který už spadl pod jeden bod. Projděte si rekapitulaci stavu v koeficientovém žebříčku, kde Česko hájí desátou příčku před Řeckem a Polskem. A pomrkáváme po turecké pozici nad námi.
O soupeři Plzně v prvním vyřazovacím kole rozhodne páteční los. Ve hře jsou dva silní soupeři. Projděte si detaily příští evropské cesty Západočechů.
Sparta se opět hlásí do boje se Slavií, se kterou se v ženském fotbale přetahuje nejen o titul, ale i o divácké rekordy. Při čtvrtfinálovém mači Europa Cupu by 11. února chtěla zaplnit stadion dětmi.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
