Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
První měsíce španělské éry u národního týmu v FC anketě zhodnotil Antonín Rosa, fotbalový expert stanice Oneplay Sport.
Slavná finále Ligy mistrů si často pamatujeme podle jediného záběru – v osmi otázkách si ověříte, kolik vám z nich utkvělo.
Malšovická aréna se otevřela v roce 2023, Ondřej Tomek už si ale v hlavě kreslí stadion pro 22 tisíc lidí. V rozhovoru pro Zajícův rok 2027 majitel fotbalového Hradce vysvětluje, proč chce vybudovat silnou akademii a co klubu chybí, aby jednou mohl bojovat o titul.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
