Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Hansi Flick vyhrál s Bayernem všechno, co se dalo. Kdyby předtím nedostal vyhazov z Hoffenheimu, nikdy by k tomu nedošlo a Slavia by zřejmě šla na Barcelonu s jiným trenérem.
V dresu Příbrami nastřílel Martin Šlapák devět prvoligových gólů. Kariéru profesionálního fotbalisty ale utnul předčasně. Dnes působí jako ESG manažer Nadace Tipsport a ukazuje českým klubům, proč je udržitelnost ve fotbale důležité téma. Na jaké momenty ze hřiště vzpomíná nejradši? Jak se hrálo v týmu kontroverzního majitele Jaroslava Starky? A kde v zahraničí hledat vzory?
Radek Vítek pokračuje v povedeném angažmá v druholigovém Bristolu. Podívejte se na jeho poslední zázračný zákrok.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
