Pětadvacátého dubna 2004 byla neděle. A vzpomněl bych si i na další úplně nepodstatné detaily toho dne. Českým premiérem byl Vladimír Špidla, prezidentem Václav Klaus, země, která měla za pár dní vstoupit do EU, žila mistrovstvím světa v hokeji v Praze a Ostravě a v místní fotbalové lize mířil po 23 letech k titulu Baník Ostrava.
Mně bylo jednatřicet, mým dvěma dcerám tři a jeden rok, pracoval jsem jako politický reportér MF Dnes a s týmem Sedmi andělů jsme hráli v klidném středu 2. ligy amatérského malého fotbalu zvaného Hanspaulka.
Ze zdlouhavého úvodu je zřejmé, že je to už spousta let. Ovšem na neděli 25. dubna 2004 si bude navždy pamatovat každý fanoušek Arsenalu. Protože, jak zní jeden z nejslavnějších klubových popěvků, „We Won the League at White Hart Lane.“ (Zpívá se to tedy ještě trochu jinak, ale tohle je seriózní text.)
Arsenal v nejlepší sestavě všech dob, „by far the best team the world has ever seen“, remizoval na hřišti Tottenhamu 2:2 a všechno bylo jasné: titul se po dvou letech vrací zase zpátky domů. Už bylo na čase.
Hráči Newcastlu, který trápí velká marodka, ze všech zbytků sil bránili jednobrankové vedení na půdě PSG. V úplném závěru ale dostali gól z penalty za ruku, která by se v české lize nebo v Premier League velmi pravděpodobně nepískala. Proč ji nařídil jeden z nejlepších sudích na světě v Lize mistrů?
Slavia ho měla na dosah za z dnešního pohledu směšnou částku. Proč plzeňského střelce nakonec nepřivedla? A proč ho chtějí dobré zahraniční kluby i přes aktuální zranění? Odpovídá Zdeněk Folprecht ve svém pravidelném sloupku.
Zástupci ligových klubů dnes na Ligovém gremiu LFA schválili výsledky tendru na nejdůležitější audiovizuální práva.
Podpořte naši redakci a získejte neomezený přístup ke všem prémiovým článkům.
Podpořte naši redakci a získejte neomezený přístup ke všem prémiovým článkům.
