Co by o nich asi napsal Ota Pavel? New York Ramblers vznikli v roce 1980 coby vůbec první fotbalový tým gayů na celém světě. A stejně jako Novák, Masopust či Pluskal při svých Otou Pavlem neopakovatelně zachycených výpravách mezi americké mrakodrapy, také oni se původně scházeli s míčem v newyorském Central Parku – vlastně jen o necelých dvacet let později.
Ani v kosmopolitním New Yorku jedenáct let po tamních Stonewall Riots, rebelii, která zrodila mezinárodní hnutí za práva gayů a leseb, stále nebylo příjemné a jednoduché otevřeně vést homosexuální život.
Ramblers (jméno si dali podle místa v newyorském Central Parku proslulého právě tím, že se tam tradičně scházeli gayové a lesby) se proto stali vítaným útočištěm, a to i pro některé známější hráče, kteří ale ve svých klubech svou orientaci raději skrývali. Kromě toho také spustili Ramblers lavinu – po Spojených státech i ve světě začaly vznikat další a další podobné fotbalové kluby.
New York Ramblers nehrají na velkém hřišti, ale nejčastěji sedm na sedm. Tradičně se účastní Gay Games (Her gayů, poprvé se konaly 1982 v San Francisku) a stáli u zrodu Mezinárodní fotbalové asociace gayů a leseb (IGLFA), jež coby svého českého člena uvádí i GFC Friends Praha.
V ústavě New York Ramblers (jak pěkně po americku nazývají své stanovy) se nepíše, že by za ně směli hrát jen gayové či lesby, právě naopak, spřátelené duše z většinové společnosti vítány. Co naopak v základním dokumentu NY Ramblers stojí, to je zmínka, že smyslem činnosti klubu je i vzdělávání nečlenů a strhávání stereotypů o gayích ve sportu.
Podle prezidenta New Yorku Ramblers je to tuze potřeba, doba a postavení LGBT komunity se sice od roku 1980 změnily, ale prý zas ne tolik, jak by se mohlo zdát. Matthew LeBaron povídá třeba o tom, jak jsou i v současné době gay sportovci šikanovaní (například v šatnách amerických univerzitních týmů) nebo proč si myslí, že fotbalistů s homosexuální orientací je mnohem víc, než se po jejich zřídkavých coming outech dovídáme.
Nejstarší fotbalový klub gayů vede Matthew druhým rokem, členem se stal před desetiletím. Založení Ramblers nezažil, protože je o dva roky mladší. Vzhledem k přípravám na jarní oslavy letošních 40. narozenin klubu má ale za sebou půl roku archivářské práce při sběru dobových materiálů a vzpomínek pamětníků. Několik pokusů o osobní setkání kvůli nabitému programu zpovídajícího i zpovídaného nevyšlo, a tak jsme rozhovor vedli na dálku po telefonní lince New York – Washington.
Zkusím nejdřív jednu otázku „mimo soutěž“ – říká vám něco klub Dukla Praha?
Ne, to neříká.
Byl to československý armádní tým plný reprezentantů, co jezdíval v 60. letech do Ameriky a vyhrával tu International Soccer League, soutěž založenou coby propagaci evropského fotbalu. A tihle fotbalisti, z nichž si někteří zahráli i ve finále mistrovství světa, chodili trénovat do Central Parku. I slavná kniha o nich u nás vznikla. Říkám to proto, že tam tenkrát na trávníku mezi mrakodrapy dost budili pozornost. Počítám, že fotbalový tým gayů v roce 1980 taky. Jak okolí reagovalo?
Samozřejmě jim tam nevlály duhové vlajky a neříkali, že jsou gayové. Ale jakmile s nimi někdo začal hrát, tak si všimnul, že se chovají jinak. Určitě víte, že interakce mezi gayi vypadá jinak než mezi heterosexuálními muži. Někteří se snažili v tomhle splynout, ale spousta hráčů prostě byla sebou samými, a myslím, že lidi to vzali, nesetkali se se záplavou negativity. New York tou dobou byl místem, kde jste mohl být otevřeně gayem, a nebylo to tak zlé jako kdekoli jinde v téhle zemi. Jedním ze zakládajících členů byl i Leslie Randolph, co teď žije v San Diegu. Pocházel z Trinidadu a Tobaga, měli mezi sebou latinskoamerické hráče, Brity, Kanaďany, takže byli i velmi rozmanitou skupinou. A nemyslím si, že se ve městě setkali s nějakými přehnaně negativními reakcemi.
Koho napadlo zadat inzerát a hledat přes něj gaye, co hrají fotbal?
Byl to Patrick Hacker, původem Brit, co si v roce 1980 zadal tuhle inzerci do magazínu The Village Voice (Vesnický hlas – kulturní magazín, první alternativní týdeník v USA, v současnosti vychází už jen digitálně – pozn. red.). Psalo se v něm, že gayové hledají jiné gaye, se kterými by mohli hrát evropský fotbal v bezpečném prostředí. Myslím, že na prvním tréninku se objevilo asi deset lidí. Sešli se na schodech Muzea přírodní historie, odkud se přesunuli do Central Parku, do části, které se říká The Ramble. Ta už tehdy sloužila jako výletní místo, kam gayové chodili, když se chtěli setkat s jinými gayi. Skupina fotbalistů narazila trochu na odpor. Říkali jim, co tam pohledávají, ale všechny takové poslali do háje a hráli dál. To bylo někdy v červnu, červenci 1980.
Takže podle toho, co teď při rozhovorech s pamětníky slýcháte – být gayem v New Yorku v roce 1980, což je vlastně jen jedenáct let po Stonewallském povstání, už nebylo tak složité, jak by se při pohledu na to datum mohlo zdát?
Myslím, že to bylo přívětivější místo než o deset patnáct let dříve. Tím nechci říct, že se nesetkávali s negativními reakcemi. Ramblers hráli tehdy Cosmos League, což byla velmi kvalitní soutěž, a objevovaly se problémy, když nastupovali proti běžným týmům. Trocha hanlivých komentářů během zápasů, malé věci, nic ohromného, aspoň podle mého výzkumu. Nezjistil jsem nic o tom, že by docházelo k velkým výtržnostem či rvačkám. Někdo na ně mohl křičet, že jsou teplouši nebo je jinak označit za gay tým hanlivým způsobem. Ale zažívám to sám, takže vím, že se to děje a prostě se přes to přenesete. Ostatně je to sport, kde o něco jde, lidi jsou soutěživí, a kdyby nic jiného, tak heterosexuální týmy mají často sklon být překvapené, že je porazilo mužstvo gayů.
Úplně to zní, jako by ta doba na začátku 80. let byla srovnatelná se současností, co se LGBT komunity týče. Aspoň tedy na fotbalovém hřišti…
Ne, to vůbec ne. Tehdy se naši předchůdci setkávali s pořádnou dávkou nadávek od jiných lidí a podobně. Nebylo to dokonalé, ale tehdy pořád lepší než na většině jiných míst světa. Ale oni zároveň poctivě pracovali na tom, aby se zařadili do fotbalové komunity. Hráli Cosmos League, napomohli vzniku gay týmů v Bostonu a San Francisku a šli příkladem, dláždili cestu ostatním. V roce 1982 se v San Francisku konaly první Gay Games. Tou dobou existovali Ramblers a týmy v San Francisku, Bostonu a zřejmě ještě ve Filadelfii. Začaly se objevovat a už proti sobě mohly hrát, zpočátku to byly malé turnaje, ale bylo to něco naprosto nevídaného, mít tehdy ve Spojených státech otevřeně gay soutěž. A teď už jsou to velké akce.
Chtěli být Ramblers od začátku takovými pionýry?
To je legrační, že jste použil zrovna tohle slovo. Na ten první sraz totiž přišel i Bob Kunst, což byl v 70. letech profesionální hráč Miami Toros. A ten ostatní přesvědčoval, že nově vzniklý tým by se měl jmenovat právě Pioneers. Ale oni řekli, že ne, že vzdají hold místu, kde se sešli poprvé, a budou The Ramblers. Co se týče toho pionýrství a přínosu pro LGBT komunitu, my se tím nijak nechlubíme, ale lidi to uznávají. A v té části Central Parku jsme po léta pořádali každoroční piknik. Zkoušíme tu tradici obnovit, abychom vzdali hold našim zakladatelům.
Hrajete tam ještě někdy fotbal?
Snažíme se hrát tam jednou ročně, ale jinak ne, už hrajeme na umělé trávě různě po New Yorku a po celém světě při našich zájezdech.
Jak se myšlenka fotbalového týmu gayů uchytila přímo tady v New Yorku? Říkal jste, že na první sraz přišlo deset lidí. Jak se zakladatelům dařilo klub rozšiřovat v době, kdy sociálními sítěmi byly ulice, hřiště nebo hospoda?
Hned od začátku počet členů rychle narůstal. Souviselo to s osobnostmi zakladatelů – kromě Patricka Hackera to byl Bob Harper a zmiňovaný Leslie Randolph. Tihle tři se skutečně mohli přetrhnout, aby tomuhle klubu vdechli život. Sháněli hráče různě – každý rok chodili na (průvod gayů a leseb) Pride Parade, chodili do místních barů a bavili se s lidmi. Když chtěli něco domluvit s partnerskými kluby v Bostonu a San Francisku nebo je povzbudit k činnosti, tak telefonovali nebo posílali dopisy. A dařilo se jim přilákat i hodně opravdu dobrých hráčů, kteří si chodili zahrát tam, kde mohli být sami sebou.
Jak důležitou institucí se pak Ramblers stali pro newyorské gaye?
Myslím, že nejen v New Yorku byly takové kluby ohromnou věcí pro gaye, kteří se přistěhovali do města a hledali blízké lidi v prostředí, které je moc nepřijímalo. Představte si to, je to docela děsivé – přijdete jako gay do města, kde nikoho neznáte. A potom přijdete do fotbalového klubu, kde jsou všichni gayové, co si užívají fotbal. A hned máte dvě věci, které vás spojují. Pro mě osobně a myslím, že pro většinu z nás, jsou Ramblers domovem. Skvělé místo, kde můžeme být sami sebou a hrát fotbal. A myslím, že to hodně lidem zpřístupnilo komunitu gayů.
Jak velký posun tedy spolu se staršími kolegy vnímáte, co se týče reakcí na fotbalový tým gayů v roce 1980 a dnes?
Určitě je patrný a podle mě je za tím všechna ta tvrdá práce našich předchůdců hlavně v letech 1980 až 1995. Za těch 15 let opravdu udělali velký skok tím, jak se prezentovali – že hráli coby klub gayů, se znakem Ramblers nebo s LGBT+ duhou na dresech, prostě tím, že byli sami sebou a ukazovali lidem, že jsme sportovci jako všichni ostatní a nechceme skrývat, kdo jsme. Je to jejich zásluha, že se tu každý čtvrtek večer schází 120 gayů, co hrají naši interní ligu tady v New Yorku. A všichni se cítí komfortně, nikdo už nemá strach. A co je zajímavé – generace jsou dnes od sebe tak odpojené, že ti mladší si myslí, že to takhle bylo vždycky. Vůbec neznají ten pocit, že přijdete na zápas a bojíte se, že vás budou šikanovat za to, kdo jste. Je opravdu důležité si uvědomit, co pro nás naši předchůdci udělali, že se můžeme cítit tak dobře.
Dá se to říct už o celé Americe, nebo pořád platí, že New York je v tomhle nesrovnatelný řekněme s tím, kdyby někdo založil fotbalový tým gayů v maloměstě někde na venkovském Středozápadě?
To je velký rozdíl. Stále platí, že my ve velkých městech máme to štěstí, že naše okolí do značné míry přijímá rozmanitost, ale ve venkovských oblastech je to pořád složité. Máme ale úžasné lídry v Minnesotě, Houstonu, v Albany (hlavní město státu New York – pozn. red.), kteří přesně tohle dělají. Vedou týmy gayů ve venkovských oblastech a dělají skvělou práci. Zveme se vzájemně na turnaje, sdílíme informace, snažíme se od sebe vzájemně učit a podporovat se, jak nejvíc to jde.
Naopak v New Yorku je propojení gay komunity a evropského fotbalu stále běžnější. Zdejší klub profesionální ligy MLS New York City FC v poslední době každoročně jeden zápas věnuje podpoře LGBT, při kterém se v hledišti objevují duhové vlajky, na hřišti duhové rohové praporky, duhové motivy byly i na dresech hráčů, viděli jsme Davida Villu s duhovou kapitánskou páskou. Tohle podle vás taky pomáhá?
Podporuje to i další místní tým z MLS, New York Red Bulls, který pořádá večer, kde oceňuje i naše stipendium. Zapojuje se hodně fotbalových klubů a docela se to tu rozjelo. Samozřejmě, jakákoli pozitivní prezentace LGBT sportu je velká věc a tyhle kluby nás tím dostávají do popředí a podporují rovnost ve sportu.
Kolik mají vlastně současní New York Ramblers členů?
Pohybuje se to trvale mezi 180 a 220 členy a máme osmičlenný výbor složený z dobrovolníků. Máme prezidenta, viceprezidenta, pokladníka a další funkcionáře, kteří za svou činnost nic nedostávají. A naším úkolem je udržovat klub v chodu, chápat se příležitostí a umožňovat členům, aby se bavili.
Přičemž platí, že nejste uzavření ani lidem mimo LGBT komunitu, kteří si s vámi chtějí chodit zahrát, je to tak?
Ano, nikdy jsme nebyli uzavřený klub jen pro gaye. Už v původním klubu krátce po založení se angažovalo hodně spřátelených lidí. Někdo přivedl bratrance, co nebyl gay, měli jsme i ženské příznivkyně, co chodily hrát, asi nikdy se nestalo, že by v klubu figurovali jen gayové. A je velmi důležité mezi sebou spřátelené hráče z většinové společnosti mít, protože bez toho bychom to v emancipaci tak daleko nedotáhli.
Máte tedy i ženské týmy?
Jsme převážně mužský klub. V New Yorku funguje jeden ženský, převážně lesbický tým. Jmenuje se Ladies Village Soccer a má, myslím, kolem padesáti šedesáti členů. I tak máme dvanáct týmů, které buď hrají turnaje mezi sebou, nebo je vysíláme hrát do jiných měst a zemí.
Chceme tolerantnější společnost? Pojďme začít vrcholovým fotbalem, můžeme dosáhnout velkých věcí. Coming out Jakuba Jankta pomůže mnohým otevřít oči.
Proč vlastně nehrajete klasický fotbal na velkém hřišti?
Hrajeme hlavně variantu sedm na sedm. Především ve městech je těžké najít prostor, kde by se velký fotbal dal hrát. A v zimě hráváme pod střechou pět na pět. Tady v New Yorku hrajeme hlavně proti běžným heterosexuálním mužstvům, ale když cestujeme, tak vyhledáváme jen turnaje s účastí dalších týmů složených z gayů. Příležitostí je spousta – stále se účastníme Gay Games, které se konají každé čtyři roky. Naposledy v Paříži, příště to bude v Hongkongu. Ale své turnaje si založili i v Argentině, Britové pořádají svoje, nedávno vznikl nový v Mexiku.
Výslovně vybízíte hráče, aby při zápasech nosili chrániče. Takže jste zvyklí hrát tvrdě?
To ani ne, spíš se prostě snažíme co nejvíc chránit zdraví. Byly případy zranění, kterým se tím dalo předejít, a většina lig chrániče a stulpny i vyžaduje z bezpečnostních důvodů a taky kvůli pojištění.
Ale nehrajete jen fotbal, scházíte se hodně i mimo hřiště, takže už jste vyloženě takovým společenským klubem, chápu to správně?
Jo, jsme velmi společenský klub (směje se). Před několika lety jsme začali spolupracovat s lokálními bary, které nás sponzorují a my v nich pořádáme večírky. V praxi to vypadá tak, že si na oplátku za finanční podporu dáme jejich název na dresy a pak jdeme zápas do toho baru zapít. Snažíme se podporovat malé podnikatele v okolí a majitele lokálních barů, jak to jen jde.
Jste pro své členy i místem, kde si hledají životní partnery?
Ano, určitě. Hodně lidí přichází do LGBT týmů, aby si našli kamarády nebo i někoho ještě bližšího. A myslím, že je to stále prostředí, které velmi zušlechťuje, co se partnerských vztahů týče.
Ve své ústavě máte dva základní cíle klubu – ten první je samozřejmý, rozvíjet fotbalovou činnost a dovednosti. Ale zajímavý je ten druhý – svou hrou, účastí a šířením informací o klubu vzdělávat nečleny a bořit stereotypy o gayích ve sportovním prostředí. Myslíte, že se vám to daří?
Určitě. Souvisí to s tím, co jsem zmiňoval. Začali jsme hrát v lokálních soutěžích a ukázali jsme, že jsme parta gayů, co chce hrát fotbal, a tak ty stereotypy bouráme tím, že prostě hrajeme stejně tvrdě jako ostatní, milujeme tu hru úplně stejně. A to, že jsme gayové, je při fotbale jen okrajové. Nechodíme na hřiště všem vnucovat, že hrajeme fotbal a jsme gayové. Jen chceme být sami sebou a dělat sport, který milujeme.
Před časem jste začali udělovat zvláštní stipendia pro LGBT sportovce nebo pro ty spřátelené. Proč?
Před několika lety jsme se při schůzi výboru bavili o tom, že se nám daří naplňovat smysl existence našeho klubu, ale přemýšleli jsem, co dalšího bychom mohli dělat pro širší komunitu. Přemýšleli jsme, jaké to bylo, když jsme byli mladší a chtěli sportovat a jakými těžkostmi si LGBTQ+ sportovci procházejí ve škole. A uvědomili jsme si, že sport je stále hodně homofobní a že je v něm pořád spousta překážek, mimo jiné i finančních. Uvažovali jsme, jak bychom mohli vybírat peníze, a zjistili, že neexistují žádná stipendia pro LGBT sportovce, na kterých by se nějaké kluby podílely. Takže jsme první rok vybrali asi 2500 dolarů, ale měli jsme jen tři uchazeče. Možná byste čekali, že nebude problém zbavit se peněz. Ale bylo náročné proniknout do akademické sféry a začít dokazovat, že jsme legitimní organizace, která nabízí stipendium.
Máme velmi přísná pravidla, uchazeči musejí prokázat, že jsou ve škole úspěšní, že ty peníze potřebují, že berou vážně svou kariéru sportovní i studijní. Dáváme pozor na to, aby šlo o studenty, kteří chodí do školy skutečně ze zájmu, a ne pouze proto, aby mohli sportovat. Druhý rok už jsme vybrali třikrát tolik peněz a uchazečů bylo asi šestnáct a loni jsme hodně předčili očekávání, udělili tři stipendia a zájemců bylo až čtyřicet. Letos máme k čtyřicátému výročí založení klubu akci 40 For 40, při které žádáme lidi, aby darovali 40 dolarů. Chceme vybrat deset tisíc a všechno použít na stipendia. Měla by být tři s vyššími částkami, naposledy mělo hlavní stipendium hodnotu 2500 dolarů a dvě menší 500 dolarů.
Gay hráči zcela jistě běhají po trávnících na celém světě, tak proč i v 21. století stále raději skrývají svoji sexuální orientaci? V reakci na coming out Jakuba Jankta zveřejňujeme text z 12. čísla tištěného Football Clubu (první vydání roku 2020), který se snaží vcítit do duše gay fotbalistů na hřišti i mimo něj.
Myslíte, že zájem roste prostě proto, že se o vašich stipendiích dovídá víc a víc lidí, anebo se skupina, pro kterou jsou určená, postupně osměluje s tím přihlásit se o takovýto typ podpory?
Já myslím, že platí obojí. Určitě se o nás víc ví, protože do propagace dáváme hodně času a peněz. Jeden z členů výboru se věnuje jenom shánění peněz a lákání uchazečů. A celý výbor i členové klubu průběžně pracují na tom, aby se nám scházely potřebné dary. Není to snadné říkat si o peníze, ale myslím, že lidi jsou opravdu pohnutí tím, co děláme a snaží se nám pomoct. Je to skvělá příležitost, jak pomáhat tam, kde je to potřeba. Známe příběhy mladých lidí, které rodiče vykopli z domovů, když zjistili, že jsou gayové. Takoví pak musejí vymyslet, jak se postavit na vlastní nohy, pokud chtějí dál studovat, což není jednoduché. Jiné rodiny sice své homosexuální děti podporují, ale školu si nemohou dovolit. Těch případů je opravdu hodně, nejradši bychom přispívali všem, kdo se přihlásí, ale to zatím není možné. Je hodně dětí, které by to potřebovaly a bez ohledu na to, kam až dojdeme, vydali jsme se na velmi dlouhou cestu v téhle snaze, aby sportovní komunita gaye a lesby přijala.
Proč je tak důležité, aby se příjemci vašich stipendií otevřeně identifikovali coby LGBT? I to je jedna z podmínek jejich přidělování…
Není to zásadní požadavek a náš hlavní vítěz pro tento rok ve skutečnosti není gay ani lesba, jde o prvního vítěze z řad přátel LGBT komunity. Ta podmínka nám ale obecně pomáhá, abychom uměli vůbec rozeznat, jestli se nám hlásí gayové a lesby, což je smyslem. Jinak by mohl o stipendium žádat kdokoli. Nechceme po nikom, aby s tím nutně vyšel úplně navenek. Ale je to užitečné, protože příjemci stipendií jsou sportovci, co formují prostředí i pro ostatní. Dláždí jim cestu k tomu, aby se ve světě sportu cítili dobře.
Je smyslem vašich stipendií i to, aby mířila k lidem, co mají potenciál stát se profesionály a razit cestu lidem z LGBT komunity v tomto prostředí?
Ne, tohle není mezi požadavky a nejde nám o to, nesoudíme žadatele podle sportovní výkonnosti. Spíš nám jde o sportovce, kteří dokážou být lídry svých komunit a kteří mají předpoklady k tomu, že budou úspěšnými lidmi, to je důležitější, než aby měli předpoklady být úspěšnými sportovci.
Mluvil jste o přetrvávající homofobii ve sportovních šatnách. Jaké jsou nejčastější formy, jaké příběhy se k vám dostávají?
V zákulisí je homofobie stále hodně, LGBT sportovci prožívají hodně trápení kvůli své sexualitě, když se rozhodnou ji neskrývat a být sami sebou a zároveň se věnovat sportu, který mají rádi. Pro mnoho LGBT sportovců je opravdu náročné dělat svůj sport a nesetkávat se s odporem okolí. Příběhy, které slýchám já, jsou nejčastěji z prostředí těch nejagresivnějších sportů, jako jsou americký i evropský fotbal nebo basketbal. Stále se mlčí o tom, že se to děje i mezi profesionály. Sice se to zlepšuje a fotbal se snaží být přívětivější, třeba v anglické Premier League je velký tlak na boj s homofobií. Ale pořád je hodně co zlepšovat, hlavně v NFL, NBA, v olympijských sportech…
Je právě tohle důvodem, proč stále tak málo profesionálních fotbalistů a obecně sportovců otevřeně mluví o své homosexuální orientaci – a před ukončením kariéry skoro nikdo z nich?
Ano, to je podle mě hlavní důvod. Když se nad tím zamyslíte – jejich kariéry a příjmy jsou závislé na možnosti věnovat se danému sportu. O čem se skoro nemluví, to jsou celkem běžné výhrůžky těmto sportovcům, že pokud svou orientaci dají najevo nebo budou LGBT komunitu hlasitě podporovat, tak že o svou práci přijdou. Hodně to slýcháme z prostředí amerického fotbalu, kde hraje roli i to, že je to taky prostředí hodně nábožensky založené. Často se tam mluví o vůli boží a o tom, že být gay je s ní v rozporu. S takovými věcmi se těžko bojuje a pro profesionální sportovce je pak složitější hlásit se ke své identitě.
Nedávno přestoupila ze Slavie do jednoho z nejlepších klubů světa. A k tomu její vtipná videa o fotbale nebo o coming outu sleduje na Instagramu i na Youtube půl milionu lidí. Jaké to je stát sama v bráně a mít na sobě stejný dres jako Lionel Messi?
A je skutečně množství gayů a leseb mezi vrcholovými sportovci podle vás podobné jako v běžné populaci? Nebo těch coming outů vidíme tak málo taky prostě proto, že lidí z LGBT komunity tam vlastně ani moc není, protože je to pro ně tak nepřátelské prostředí, že je složité se v něm prosadit a udržet?
Ne, to si vůbec nemyslím. Podle mě je LGBTQ+ lidí mezi profesionály mnohem víc, než si myslíme a hodně z nich svou identitu už v mladém věku obětuje možnosti dělat svůj sport. Pak je to pohltí a po patnácti dvaceti letech, které věnujete svému sportu, je velice těžké provést coming out. Nebo skončit. Zlepšuje se to, ale velmi pomalu. Vaše sexuální orientace by vůbec neměla mít nic společného s vašimi sportovními dovednostmi a ovlivňovat vaši kariéru. Vůbec nedává smysl, aby tohle byl problém.
Kdo je vaším nejoblíbenějším fotbalistou z těch, co provedli svůj coming out, ať už během kariéry, nebo až po ní?
Těžká otázka! Pro mě jsou to asi ti, kdo založili náš klub – Patrick Hacker, Bob Whitmore, Leslie Randolph. Nejsou to žádná z těch slavných jmen, ale já nejvíc obdivuju ty, kteří rozjeli New York Ramblers.
Letos slavíte 40 let od založení klubu. Co byste si přál k těmto narozeninám pro NY Ramblers i pro celou komunitu LGBT sportovců?
Připravujeme ohromnou spoustu akcí, k tomu rozjíždíme webovou stránku s živou historií našeho klubu jako poctu našim zakladatelům. Spousta původních členů je stále mezi námi, hodně jich ale taky podlehlo AIDS během epidemie této nemoci. Připravujeme velkou večeři pro všechny, kdo byli našimi členy od roku 1980 až do současnosti. To bude v dubnu, stejně jako výroční halový turnaj s účastí až šestnácti pozvaných týmů a čtyř našich. Jak jsem říkal, vybíráme peníze v rámci akce 40 For 40. A taky zakládáme naši síň slávy.
A to přání?
Myslím, že by bylo skvělé, kdyby komunity LGBT sportovců měly větší finanční podporu od města i státu. Všichni máme svá zaměstnání a tyto kluby udržujeme v chodu nad jejich rámec a peníze jsou problém, zvlášť když ve městech je stále víc draho. Potřebujeme různá povolení, nakupujeme vybavení a jenom hrát v New Yorku fotbal stojí tolik peněz, že by to pro nás bylo mnohem snazší s podporou města či státu. Mohli bychom si dovolit snížit výši příspěvků a začlenit do naší činnosti otevřeného klubu gay fotbalistů ještě víc lidí.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Mohla z toho být paráda, je z toho šaráda. Fotbalistům Raya Vallecana nevyšla rozehraná penalta.
Kdo si zaslouží anticenu za největší pitomost předchozího víkendu? Jak blízko má Sparta k titulu poté, co smazala náskok Slavie? A skončí Pavel Hapal už teď v Baníku? Aktuální ligové otázky po 24. kole zodpovídáme s Jakubem Podaným.
Macík si dal do rukavic magnety a Petera Olayinku s Martinem Fillem čekají nepříjemné pohovory, když jejich týmy poztrácely body po jejich zkratech. Vítězem víkendu v boji o titul je Sparta, v boji o sestup to jsou Pardubice. Jak dění na ligových trávnících viděli koučové všech šestnácti klubů? Máme jejich hlasy.
