Stál na zaplněném stadionu v americké Pasadeně. Uprostřed 94 tisíc lidi, přesto byl na všechno sám. Vzal si balon. Postavil ho na penaltový puntík. Rozběhl se. A… přestřelil.
Pak už jen zůstal stát jako solný sloup s rukama v bok a s pohledem zarytým do země. S výrazem absolutního zmaru, zoufalství a prázdnoty.
Když se řekne „fotbalová osamělost“, okamžitě se mi vybaví právě tenhle moment. Rozhodující neproměněná penalta Roberta Baggia ve finále mistrovství světa v USA v roce 1994.
Italský driblér ještě řadu let říkal, že neexistuje den, kdy na tuhle penaltu nepomyslí a kdy ji v duchu znovu nepromění. Baggio nakonec zažil alespoň částečný happyend – o čtyři roky později se na dalším světovém šampionátu bez rozmyslu postavil k první možné penaltě, kterou sqadra azzura kopala, a suverénně ji proměnil.
Příběh, jak ho ani osudová rána nad břevno nepřipravila o odvahu postavit se tváří v tvář brankáři soupeřů, použil v reklamě výrobce whisky Johnnie Walker. Keep walking, musíš jít dál. Jenže penalta v základní skupině není to samé, co ve finále. A ani pěkná sumička za reklamní šot nezahojí hluboké šrámy na duši, když přijdete o životní šanci stát se mistrem světa.
Dvě výhry proti jedné remíze. Řecko se výrazně přiblížilo k desátému Česku a k udržení tohoto cenného místa nutně potřebujeme další body od Sigmy se Spartou.
Spartě došel dech a jestli se rychle nevzpamatuje, skončí sezonu hodně neúspěšně. Brian Priske vypadá, že neví, jak to spravit a jeho pozice se pod náporem neúspěchů z posledních týdnů začíná kývat.
Nečekaného gólového hrdinu měl středeční šlágr Ligy mistrů. Všechny tři góly Fedeho Valverdeho navíc stojí za vidění. Tak si je pusťte…



