Video: Nedoceněná hvězda portugalské zlaté generace slaví. Prohlédněte si jeho nejlepší kousky

V éře Luíse Figa, Rui Costy nebo Joãa Pinta možná trochu zapadal, přesto patřil k nejvýraznějším portugalským fotbalistům přelomu tisíciletí. Sérgio Conceição, který 15. listopadu slaví 52. narozeniny, prožil mimořádně pestrou kariéru. S Laziem dobyl italskou ligu, na Euru 2000 hattrickem vyřadil Německo a po konci hráčské kariéry se vypracoval mezi nejúspěšnější portugalské trenéry.

Když se vzpomíná na slavnou portugalskou generaci, která na přelomu tisíciletí okouzlovala fotbalovou Evropu, první jména jsou zpravidla jasná. Luís Figo, Rui Costa, João Pinto nebo Fernando Couto. Někde trochu stranou zůstává Sérgio Conceição. Rychlé, důrazné a technicky vybavené pravé křídlo, které za reprezentaci nastupovalo sedm let a výrazně se podepsalo pod jeden z nejslavnějších portugalských zápasů své doby.

Conceição přitom rozhodně nebyl fotbalistou jedné velké chvíle. Během hráčské kariéry vystřídal deset klubů v šesti zemích, sbíral trofeje v Portugalsku i Itálii a na sklonku kariéry se stal miláčkem fanoušků belgického Standardu Lutych. Všude ho provázela stejná pověst: mimořádná pracovitost, neústupnost a temperament, který mu někdy pomáhal, jindy ho dostával do problémů.

Těžké dětství a cesta z Porta do Lazia

Rodák z Coimbry neměl jednoduché dospívání. Jeho otec, povoláním zedník, zahynul při nehodě na motocyklu, když bylo Sérgiovi pouhých šestnáct let. Jen dva roky nato přišel také o matku. Fotbal se pro něj stal nejen životní vášní, ale také cestou z těžkých osobních poměrů.

V mládí se dostal do struktur FC Porto, odkud postupně zamířil na hostování do Penafielu, Leçy a Felgueiras. Právě pravidelné zápasy v menších portugalských klubech mu otevřely cestu do prvního týmu Porta. V roce 1996 se konečně prosadil mezi jeho opory.

Během následujících dvou sezon získal s Portem dva mistrovské tituly a vysloužil si přestup do jedné z nejsilnějších evropských lig. V létě 1998 ho přivedlo Lazio Řím.

Italský klub tehdy budoval mimořádně ambiciózní mužstvo. Vedle Conceiçãa v něm působili například Pavel Nedvěd, Alessandro Nesta, Roberto Mancini nebo Marcelo Salas, později také Juan Sebastián Verón a Diego Simeone. Římský tým se pod vedením Svena-Görana Erikssona zařadil mezi evropskou elitu.

Conceição do něj přinesl rychlost, přímočarost a schopnost pracovat po celé pravé straně hřiště. Nebyl největší hvězdou Lazia, ale do jeho sestavy dokonale zapadal. V roce 1999 pomohl vyhrát Pohár vítězů pohárů, o rok později pak přišel historický úspěch: Lazio získalo italský titul, teprve druhý ve své historii.

Tři góly Oliveru Kahnovi

Právě v létě roku 2000 přišel okamžik, který Conceiçãa navždy zapsal do historie portugalského fotbalu.

Na mistrovství Evropy v Belgii a Nizozemsku nastoupilo Portugalsko do posledního utkání základní skupiny proti Německu. Zatímco Portugalci už měli jistý postup, úřadující evropští šampioni bojovali o záchranu na turnaji.

Trenér Humberto Coelho se rozhodl šetřit několik opor. Figo, Rui Costa nebo João Pinto zůstali mezi náhradníky. Zato Conceição, který do předchozích dvou utkání zasáhl pouze jako střídající hráč, dostal příležitost od začátku.

A předvedl životní výkon. V 35. minutě otevřel skóre hlavičkou po centru Ruiho Jorgeho. V 54. minutě překonal Olivera Kahna podruhé, když německému brankáři prošla jeho přízemní střela. A v 71. minutě dokonal hattrick po přihrávce Capucha.

Portugalsko zvítězilo 3:0 a Německo poslalo domů už po základní skupině. Conceição vstřelil všechny tři góly během pouhých 36 minut, navíc každý jiným způsobem: hlavou, levou nohou a pravou nohou.

Pro německý fotbal to byl konec jedné éry. Lothar Matthäus odehrál svůj 150. a poslední reprezentační zápas. Pro Conceiçãa naopak nastal vrchol mezinárodní kariéry.

Portugalsko nakonec došlo až do semifinále, v němž po prodloužení podlehlo pozdějším mistrům Evropy z Francie. Conceição za národní tým nastupoval až do roku 2003. Celkem nasbíral 56 reprezentačních startů a 12 gólů, zúčastnil se také mistrovství světa 2002.

Průšvih v Belgii

Po mistrovském roce v Laziu se jeho klubová kariéra začala ubírat mnohem komplikovanější cestou. V roce 2000 přestoupil do Parmy, o sezonu později zamířil do Interu Milán. V jeho dresu už ale nedokázal navázat na své nejlepší výkony z římského působení.

Následoval návrat do Lazia a krátká zastávka v Portu, s nímž v roce 2004 získal další portugalský titul. Tentokrát však nebyl součástí vítězného tažení Josého Mourinha Ligou mistrů.

V létě 2004 zamířil do Standardu Lutych. A právě v Belgii znovu ožil. Přestože jeho začátky byly poněkud divoké – hned při debutu dostal po několika minutách na hřišti červenou kartu –, postupně se vypracoval mezi nejvýraznější osobnosti soutěže. Stal se kapitánem Standardu a v roce 2005 dokonce získal belgickou Zlatou kopačku pro nejlepšího hráče tamní ligy.

Jenže temperament, který mu tolik pomáhal na hřišti, se občas obrátil proti němu. V březnu 2006 během pohárového semifinále proti Zulte Waregem plivl na soupeře a po vyloučení ještě přitiskl svůj dres do obličeje rozhodčího. Následoval disciplinární trest na čtyři a půl měsíce. Standard přišel o kapitána v rozhodující fázi sezony a ligu nakonec dokončil na druhém místě. Conceição se později za své chování omluvil. Jeho vztah k fanouškům Standardu však incident nezničil. Dodnes patří mezi klubové legendy.

Závěr hráčské kariéry pak nabídl další nečekané zastávky. V roce 2007 odešel do kuvajtského Al-Qadsia, odkud se vrátil do Evropy a oblékl dres řeckého PAOK Soluň. Tam se znovu potkal s portugalským trenérem Fernandem Santosem, stal se kapitánem a postupně se připravoval na život po konci aktivní kariéry. V roce 2009 pověsil kopačky na hřebík.

Z bouřliváka na lavičce král Porta

U fotbalu ale zůstal. Nejprve působil ve sportovním vedení PAOK, později sbíral zkušenosti jako asistent ve Standardu Lutych. Samostatnou trenérskou kariéru odstartoval v roce 2012 v Olhanense.

Postupně prošel Académikou Coimbra, Bragou a Vitórií Guimarães. První zahraniční trenérské angažmá získal ve francouzském Nantes, kde se mu podařilo výrazně zlepšit výsledky mužstva.

Zásadní nabídka ale přišla v roce 2017. Ozvalo se Porto, klub, v němž kdysi začala jeho velká hráčská kariéra. A právě tam se Conceição proměnil v jednoho z nejúspěšnějších portugalských trenérů své generace.

Během sedmi sezon získal s Portem tři mistrovské tituly, čtyři portugalské poháry, ligový pohár a tři domácí superpoháry. Celkem tedy jedenáct významných domácích trofejí.

Pod jeho vedením dokázalo Porto konkurovat bohatším evropským soupeřům i v Lize mistrů. V roce 2019 postoupilo do čtvrtfinále přes AS Řím, o dva roky později vyřadilo Juventus Cristiana Ronalda.

Conceiçãův trenérský rukopis byl nepřehlédnutelný. Intenzivní presink, agresivita v soubojích, disciplinovaná organizace hry a rychlý přechod do útoku. Stejně jako v hráčských letech vyžadoval maximální nasazení, neustále žil zápasem a na lavičce jen málokdy vydržel v klidu.

Byl úspěšný, ale také konfliktní. Jeho výbušné reakce na rozhodčí i soupeře pravidelně plnily portugalská média. Přesto sedmileté působení na lavičce Porta představovalo výjimečně stabilní a úspěšnou kapitolu.

Rychlý konec v Miláně

Po odchodu z Porta v létě 2024 byl několik měsíců bez angažmá. Na konci prosince ho ale oslovil AC Milán, který hledal náhradu za Paula Fonsecu. A Conceição předvedl jeden z nejpozoruhodnějších nástupů do trenérské funkce v historii slavného italského klubu.

Hned při debutu otočil semifinále italského Superpoháru proti Juventusu z 0:1 na 2:1. O tři dny později čekalo Milán finále s městským rivalem Interem. Rossoneri prohrávali už 0:2, přesto dokázali zápas otočit. V nastavení rozhodl Tammy Abraham a Conceição slavil první trofej po pouhých dvou utkáních na lavičce.

Byl to rekordní začátek. Žádný trenér AC Milán před ním nezískal trofej tak rychle. Jenže zázračný nástup neměl dlouhého trvání. V italské lize se Milánu nedařilo, klub obsadil až osmé místo a po sezoně 2024/25 se s portugalským koučem rozloučil.

Další kapitolu otevřel Conceição v říjnu 2025 v saúdskoarabském Al-Ittihadu. Ani tam však dlouho nevydržel. Klub s ním v červnu 2026 ukončil spolupráci. Do svých 52. narozenin tak vstupuje bez trenérského angažmá.

Syn popravil Česko

Conceiçãův příběh má ještě jednu pozoruhodnou kapitolu. A tentokrát v ní sehrála hlavní roli česká reprezentace. Jeho syn Francisco se stejně jako otec prosadil na pravém křídle. Prošel mládeží Porta, kde si zahrál také pod otcovým vedením, a postupně se vypracoval až do portugalského národního týmu.

Na mistrovství Evropy 2024 v Německu se pak postaral o moment, který nápadně připomněl nejslavnější chvíli Sérgiovy hráčské kariéry.

Portugalsko nastoupilo 18. června v Lipsku proti české reprezentaci. Po gólu Lukáše Provoda prohrávalo, vlastní brankou Robina Hranáče sice vyrovnalo, ale ještě v závěru zápasu byl stav 1:1.

V 90. minutě poslal trenér Roberto Martínez na hřiště jednadvacetiletého Francisca Conceiçãa. O dvě minuty později už mladý Portugalec slavil vítězný gól na 2:1. Jeho první reprezentační trefa přišla pouhých 111 sekund po příchodu na trávník.

Otec Sérgio tak mohl sledovat, jak se rodinná historie po 24 letech opakuje. V roce 2000 sám třemi góly sestřelil na evropském šampionátu Německo. Jeho syn na dalším Euru rozhodl zápas proti Česku.

Příběh dvou generací portugalských křídel, které zanechaly výraznou stopu na mistrovství Evropy. A také připomínka, že Sérgio Conceição byl mnohem víc než jen temperamentní trenér na lavičce Porta. Byl to mimořádný fotbalista, vítěz italské i portugalské ligy, hrdina Eura 2000 a osobnost, která si v historii portugalského fotbalu zaslouží mnohem více pozornosti, než se jí obvykle dostává.