Když Lionel Messi na konci neuvěřitelného finále přebíral ikonickou trofej pro fotbalové mistry světa, položil mu katarský emír na ramena lehký plášť zvaný bisht. Ten v arabském světe nosí jen nejvýše postavení členové společnosti, a to ještě při zvláštních příležitostech.
Nedělní večer takovou příležitostí určitě byl. Argentina konečně našla tým, který dokázal navázat na Maradonovu éru z 80. let. A vedl ji přitom muž, který teď už definitivně patří na špičku fotbalového společenství.
Stejně jako předchozí dva argentinské tituly, i tento bude navždy spojen především s jedním jménem. V roce 1978 táhl La Albiceleste Mario Kempes, v roce 1986 Diego Maradona, v roce 2022 Lionel Messi.
Ten si svůj vůbec nejlepší šampionát v argentinském dresu schoval na velmi pravděpodobně poslední pokus. Kdo v poslední době zapnul nějaký zápas PSG, nemohl tím být úplně překvapen. Oproti loňské sezoně, ve které byl často jen stínem nejlepších barcelonských časů, se letos Messi vrátil do tradiční formy. Tedy takové, kdy s ním soupeři na hřišti nemůžou nic moc dělat.
S bilancí sedmi gólů a tří asistencí není pochyb o tom, že si Messi Zlatý míč pro nejlepšího hráče šampionátu odnesl zaslouženě. Někdo může samozřejmě namítnout, že hned čtyři z jeho tref měly penaltovou pachuť. Jenže i bez těchto gólů vykouzlil Messi na turnaji tolik výjimečných momentů, kolik jiní hráči nezvládnou za celou kariéru. Rána z dálky, která rozhodla klíčový zápas proti Mexiku. Dokonalá asistence na Molinův gól proti Nizozemsku. Roztancování Gvardiola proti Chorvatsku. Trefa v prodloužení finálového zápasu. A ještě mnohem, mnohem víc.
Pokud by měl někdo před začátkem letošního šampionátu vyjmenovat dvě Messiho slabiny, dost možná by řekl penalty a úspěch na mistrovství světa. Argentinská desítka si v Kataru poradila s obojím. Neodpustila si sice jeden neúspěšný penaltový pokus proti Polsku, v klíčových momentech ale nezklamala. Messsi bezpečně proměnil proti Nizozemsku, Chorvatsku i Francii a navrch přidal dva přesné pokusy v rozstřelech. Za takovou úspěšnost by se nestyděl ani CR7.
O Lionelovi na hřišti by se toho dalo napsat ještě dost, argentinské zlato ale nese podpisy i dalších hrdinů. Jedním z nich je bezesporu Lionel na lavičce. Ve 44 letech toho má trenér Scaloni před sebou ještě mnoho, už teď má ale na kontě úspěchy, které bude v dalších částech kariéry těžko překonávat.
Když na podzim 2018 přebíral argentinské áčko, původně jako krátkodobá záplata, mnohé fanoušky i experty dráždil jeho nedostatek zkušeností. Týmu bude místo něj šéfovat Messi, říkalo se. Scaloni ale rychle ukázal, že není jen dalším trenérem do počtu.
Argentina je mistrem světa, Messi má svůj titul. Cristiano Ronaldo, Neymar nebo Harry Kane opouštěli šampionát v slzách. Sportovně to byl skvělý turnaj. Dejte si ho ještě jednou, tentokrát ve fotkách. Najdete na nich i jiné hrdiny - třeba dělníka, který v Kataru přišel o život.
Výčet jeho dosavadních úspěchů na lavičce Argentiny je impozantní. Dvě účasti na Copa Américe, jeden bronz a jedno zlato. Suverénní postup na mistrovství světa z těžké jihoamerické kvalifikace. Herní i výsledková demolice Itálie v letošním utkání Finalissimy. Série 36 utkání bez porážky, kterou utnula až Saudská Arábie v prvním skupinovém zápase. A nyní už i zlato z Kataru.
Scaloni postavil tým, který se v kráse fotbalu možná nevyrovná konkurenční Brazílii, jen velmi těžko se ale zastavuje. Tým, který naplno využívá daru jménem Lionel Messi, zároveň na něm ale není zcela závislý. A především tým, který zavile nechce prohrát a je ochotný bojovat až na hraně. A někdy možná i za ní.
Kdyby měl letošní šampionát trofej pro nejsympatičtější tým, Argentina by ji skoro určitě nezískala. Čtvrtfinálová bitva s Nizozemskem chvílemi připomínala neslavnou řežbu, kterou jejich soupeř sehrál s Portugalskem na turnaji v roce 2006.
Brankář Emiliano Martinez vytáčel soupeřovi střelce při penaltách a s taktem to nepřeháněl ani při přebírání trofeje pro nejlepšího gólmana, Leandro Paredes zase po celý turnaj fungoval jako jednočlenný konfliktní tým. Mnoha kritikům se nelíbil ani vysoký počet penalt, které Argentina od rozhodčích dostala.
La Albiceleste občas hráli na nervy soupeřům i fanouškům, zároveň ale po celý turnaji ukazovali, že tento tým se jen tak nezlomí. Ustáli senzační porážku se Saudskou Arábií, ztracený náskok proti Nizozemsku i zmrtvýchvstání Francie ve finálovém zápase. Udrželi nervy v obou penaltových rozstřelech, kde proměnili sedm z osmi pokusů. A do vítězného konce dokázali dovést i zápasy, ve kterých jim to herně neklapalo.
Faktem ale je, že Argentině to většinu času klapalo skvěle a do finále došla zcela zaslouženě. Úvodní porážka byla sice šok, zároveň ale i náhodný výsledek, kdy soupeři spadlo do brány vše, zatímco Messi a spol. pálili šanci za šancí.
Asi nejhorší výkon podala Argentina ve druhém skupinovém zápase proti Mexiku, i tak ale slavila důležitou výhru 2:0. Ve všech ostatních utkání byli La Albiceleste lepší než soupeř. Zatímco třeba Francie si při cestě do finále prošla velkou zkouškou ve čtvrtfinále proti Anglii, kterou zvládla jen s notnou dávkou štěstí, Argentina byla prakticky vždy týmem, který soupeře přehrával.
Statistika xG není u krátkodobých turnajů zdaleka tak vypovídající jako u delších soutěží, přesto ale stojí za zmínku. S výjimkou finálového zápasu nepovolili Argentinci žádnému soupeři více než 0,6 xG na zápas, což je pro jejich obranu parádní vizitka. Jediné utkání Scaloniho týmu, které bylo při cestě za zlatem podle xG alespoň přibližně vyrovnané, byl zmiňovaný duel s Mexikem. Ve všech ostatních zápasech Argentina dominovala, a to i při zohlednění vysokého počtu penalt.
Argentinci našli ve všech řadách sestavy hráče, kteří odehráli životní turnaj. Brankář Emiliano Martinez podržel tým v obou rozstřelech a v poslední minutě finálového prodloužení vytáhl proti Kolo Muanimu zákrok, který vejde do dějin argentinského fotbalu.
Nicolás Otamendi i ve 34 letech vládl středu obrany a společně s Cristianem Romerem vytvořili skálopevnou stoperskou dvojici. Dokonce i Lisandro Martínez z Manchesteru United se musel spokojit jen se dvěma starty v základu, víc prostoru pro něj zkrátka nebylo.
Argentina. To jméno má základ v latinském argentum, stříbro. Na letošním šampionátu si ale země došla pro zlato. Podceňovanému trenérovi Scalonimu se podařilo vyřešit rébus, na kterém si vylámala zuby řada jeho předchůdců: stmelit individuality a primadony v opravdový tým.
V záložní řadě se objevem turnaje stal 21letý Enzo Fernández, který si z Kataru odvezl i trofej pro nejlepšího mladého hráče. Na první start v základu si sice musel počkat až do závěrečného skupinového utkání proti Polsku, od té doby ale už Scaloniho jedenáctku neopustil. Částka 12 milionů eur, kterou za něj Benfica v létě zaplatila River Plate, se nyní zdá jako jackpot. Po výkonech v Kataru se Fernándezova cenovka bude pohybovat v několikanásobně vyšší hladině.
Skvělý turnaj odehráli také Rodrigo De Paul a Alexis Mac Allister, díky kterým měl střed argentinské zálohy kvalitu jako dlouho ne. Povedené poslední mistrovství světa v kariéře prožil Ángel Di María, který si nejlepší výkon schoval na finále, kde vybojoval penaltu a vstřelil gól na 2:0. O jeden z příběhů turnaje se pak postaral útočník Julián Álvarez, který se nakonec se čtyřmi trefami stal druhým nejlepším střelcem týmu.
Jedničkou na hrotu měl přitom být Lautaro Martínez, který také nechyběl v základu v prvních dvou utkáních. Kdo ví, jak by argentinská cesta turnajem vypadala, kdyby útočník Interu Milán skóroval v prvním zápase proti Saudské Arábii, ve kterém měl šancí snad na hattrick. Martínez se ale neprosadil a v závěru skupinové fáze musel uvolnit místo v sestavě Álvarezovi, který už ho do ní nepustil. I v jeho případě vypadá 20 milionů eur, za které ho Manchester City v zimě vykoupil z River Plate, jako včas utracené peníze.
Po konci každého velkého turnaje se nabízí otázka, jak to s vítězem bude vypadat dál. Má současná sestava budoucnost? Je v záloze dost nových talentů?
U Argentiny všechny takové úvahy komplikuje fakt, že v rámci generační obměny bude dříve či později muset nahradit možná nejlepšího fotbalistu všech dob. La Albiceleste určitě mají do budoucna kde brát, těžko ale předpovídat, kdy zase budou mít tým na úrovni boje o titul.
O to důležitější je fakt, že to Scaloniho tým v Kataru zvládl. Snad každá země má ve fotbalových dějinách období, na které se vzpomíná s hořkosladkým povzdechem nad tím, že se tehdy dalo uhrát víc.
Po letošním světovém šampionátu je jasné, že na éru Lionela Messiho se tak v Argentině vzpomínat nebude. Bude to už navždy éra, která byla vítězná.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
