Čtvrť islamistů se vrací do belgické ligy

Hluboké ticho belgického televizního komentátora. Naopak jásot a řev anglických fanoušků. David Platt se otočil někde mezi penaltovým bodem a malým vápnem a z voleje po dlouhé přihrávce Paula Gascoigna zmrazil brankáře Michela Preud’homma. Hraje se poslední minuta druhého prodloužení osmifinále mistrovství světa 1990 v Itálii a anglický záložník právě poslal Albion do čtvrtfinále. A „Rudé ďábly“ do pekla. Za pár dní bude Anglie hrát proti Kamerunu, velkému překvapení turnaje. „Nespravedlivé. Je to příliš nespravedlivé,“ vyhrkne přece jen po několika, zdá se nekonečných, vteřinách belgický reportér těsně před závěrečným hvizdem rozhodčího. Anglie–Belgie 1:0. Konec.

„Brečící Gascoigne v semifinále, brečící Maradona po finále, tancující Roger Milla u rohového praporku a řvoucí, jakoby ďáblem posedlý Toto Schillaci… To jsou obrazy, které zůstaly v paměti většiny fanoušků z tohoto jinak docela tristního šampionátu,“ vzpomíná Rodrigo Beenkens, už několik let nejpopulárnější sportovní komentátor fotbalu a cyklistiky RTBF, veřejnoprávní televizní a rozhlasové stanice pro frankofonní části Belgie – tedy Valonsko a Brusel.

„Přitom k tomu všemu vůbec nemuselo dojít a mohli jsme dnes vzpomínat třeba spíše na Enza Scifa,“ stále lituje i po takřka třech dekádách Rodrigo. „Byl jsem v té době ještě docela bažant, pracoval jsem teprve dva roky v televizi a chystal se na svoji první Tour de France v červenci, takže jsem do Itálie na mundial nejel. Ale nezapomněl jsem na nic z tohoto zápasu a už vůbec ne na ten příšerný pocit zoufalství a absolutního prázdna, když Platt skóroval. Uznávám, byl to pěkný gól a Anglie měla s hráči jako Waddle, Lineker nebo Gascoigne výborný mančaft, ale Belgie byla tenkrát prostě lepší a zasloužila si postoupit. Vždyť jsme dvakrát trefili tyč v základním čase, dominovali jsme a ten zápas jsme mohli klidně vyhrát 3:0! Kdo ví, kam bychom v turnaji došli…“

Michel Preud’homme v bráně, George Grün, Leo Clijsters (tatínek otec slavné tenistky Kim) nebo Eric Gerets v obraně, Franky van der Elst a „velký“ Enzo v záloze, Marc Degryse a Jan Ceulemans v útoku: i když ta jména dnes většině mladších fanoušků už nic neříkají, Belgie měla na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jeden z nejlepších týmů své historie.

V roce 1986 dokráčela přes Sovětský svaz a Španělsko do semifinále MS, v němž už vyčerpaná padla s Maradonovou Argentinou. Zároveň to byla doba, kdy na evropské scéně válel nejen Anderlecht, ale i takový skromný klub jako KV Mechelen dokázal vyhrát ve finále Pohár vítězů pohárů proti Ajaxu (1988). „Byla to doba, kdy Belgie měla na to stát se mistrem světa,“ uzavírá smutnou a zároveň slavnou kapitolu Rodrigo. A kdy Racing White Daring Molenbeek (RWDM), jehož je populární sportovní novinář velkým fanouškem, ještě hrával první belgickou ligu.

Šedivobarevný Brusel

„Dáš si ještě pivo?“ „Určitě, merci!“ Na rozdíl od sousedních Francouzů, Belgičané si zásadně tykají. Není v tom nic neuctivého, ba naopak. Prostě tak mluví. Obzvlášť pak v hospodě. Dostáváme tedy za chvíli na stůl další dvě třetinky místního piva Jupiler, oficiálního partnera reprezentace a nejvyšší ligové soutěže. Na skle jsou vyobrazeny známé tváře – Vincenta Kompanyho a Edena Hazarda.

„Takže mi chceš říct, že jsi přijel z Prahy do Bruselu kvůli RWDM?“ ptá se zvědavě, trochu nevěřícně Rodrigo. Ale i on sám přece jen tuší hlavní důvod. „No, nejen, ale o Molenbeeku se toho v posledním roce a půl namluvilo a napsalo docela dost i v Česku,“ odpovídám mu. „Ne vždy úplně pravdivě nebo přesně, a už vůbec ne o fotbale.“ „To ano,“ konstatuje už poněkud sušeji. „Ale RWDM, to není jen Molenbeek. To je především opravdový bruselský klub.“